Jeffryho byt je po celou tu dobu hezky udržovaný. Sice si ho Dora už postupně zařídila podle sebe, tedy hlavně protože už nečekala, že se Jeffry někdy vrátí.
Přesto stále existovala jiskřička naděje, a tak v něm po manželství se třemi muži, a poté co vychovala 4 děti a 10 vnoučat, už nadobro zůstala.
„To je bezva,“ reaguje Jeffry. „Jenom doufám, že mi zůstalo i moje bankovní konto a občanská identita.“
Jeffry otevírá šuplík v jedné ze skříní s jeho osobními věcmi.
„Mám i pas, sice bude propadlý, ale jsou na něm moje biometrické údaje, tak by se snad dalo dokázat, že jsem to pořád já.“
„Nevím nevím, ale vůbec si se nezměnil, jakoby to bylo včera, co jsem tě naposledy viděla.“ Odpovídá Dora pomalu stařeckým hlasem.
„Hmm, ale sondy na planetách poblíž Proximy zatím nic nenašly. A jestli přijde zpráva, že je na některé z nich zlato, musím se zase vrátit.“
„Tak to už budu určitě mrtvá.“ Pronáší Dora.
„Tady je, mám pas, řidičák, všechno. Jaký, že je rok?“
„2099.“
„Hmm, ty už budou propadlé. To bude, možná mě pozvou i do televize, budu teď slavná osoba.“
„Televize už nejsou, všechno je teď už jenom streamované.“
„A co děláte, když chcete, aby prostě běžel nějaký program?“
„Vytvoříš si playlist.“
Jeffry na Doru nechápavě hledí.
„Ale mám radost, že si pořád tady. I s kouzelným dědečkem, no když vím, že mě nechá používat vesmírnou loď, aniž by mě během letu neposlal někde do fantastického světa, už mi vadit nebude.“
Dora chvíli přemýšlí.
„A co chceš dělat, až si vyřídíš to občanství?“
„Nejdřív uděláme z tebe zase mladou, čipernou ženu. Co říkáš?“
„Ze mě?“ Směje se Dora.
„Na lodi je všechno, co je k tomu třeba. Tedy bude to trvat dlouho, ale dokud jsi na živu, existuje pořád jiskřička naděje.“
„Hmm.“
Oba na sebe hledí.
„Chceš to zkusit?“
„Já nevím, já už jsem stará babka, Jeffry. Mě už stačí jaká jsem, a co by tomu řekly sousedky? Ty jsou už taky staré babky.“
„Jak chceš, ale mohla bys místo toho cestovat vesmírem. Přinejhorším by ti narostly aspoň nové zuby.“
„Au.“
Oba se smějí.
–
O dva měsíce později je už Dora uprostřed své omlazovací kůry. Protože je její stárnutí v pokročilém stádiu, tráví veškerý čas na lodi, nechává se ozařovat ve zvláštní kabině, kde leží a dostává výživu nitrožilně.
Pokaždé, když se jde sprchovat, zůstává na podlaze vrstva staré kůže a pokaždé, když si čistí dásně, je její kartáček pokrytý bílou vrstvou odumřelé tkáně.
Jeffry se zatím snaží u různých státních orgánů dokázat, že ona osoba, která před 65 lety záhadně zmizela a nedošla si vyřídit novou občanku, ani pas, neplatila daně, je on.
„Jak jsem měl asi platit daně, když jsem byl ve vesmíru, čtyři světelné roky daleko?“ Ptá se Jeffry úřednice.
Rozhodl se, že bude vypovídat po pravdě, aby byla jeho verze uvěřitelná. Vesmírnou loď ale že už nemá, že někam uletěla.
„Pane, nejdál kam jsme se dostali je přece Mars. I moje dcera bude letos trávit dovolenou na Měsíci, abyste věděl. Takže já nejsem až tak natvrdlá, abych potvrdila nějakou takovou historku.“
Zkrátka uvěřitelné je pro úřady jen to, co vypadá realisticky. A nezáleží přitom na shodných biometrických údajích v prošlém pasu, ani na tom, že dokáže vyjmenovat všechny prezidenty až do roku 2034.
Nakonec se Jeffry ocitá na imigračním úřadě, kde si společně s cizineckou policií láme hlavu nad tím odkud by mohl Jeffry být, když ne z této země.
Naštěstí pro něj doba přece už pokročila. V roce 2099 vykonává většinu intelektuální práce umělá inteligence, a ta neustále hlásí shodu s Jeffrym Riffinem, který se narodil v roce 2010.
A tak jde Jeffry po měsících tvrdé práce domů i s platnými doklady. Je to důležité vítězství, protože jestli s Dorou zase odcestují, bude mít svou identitu už jednou potvrzenou i s odstupem času.
–
Dora tráví ve vesmírné lodi už pátý měsíc. Když pochopila, co s ní omlazovací kůra dělá, přestala chodit ven a nehne se odtamtud ani na krok. Pro ženy je jejich mládí hlavním aktivem. Postupem času, když se objevují vrásky, musejí se s takovou zkušeností složitě vyrovnávat.
Jeffry teď žije z jejích peněz, protože banka jeho identitu neuznala. Respektive někde na padesáté druhé straně smlouvy mezi klientem a bankou stojí, že k bankovnímu kontu je nutné se přihlašovat alespoň jednou za 36 měsíců.
To se najednou hodí i takový kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě. Ale ten zatím jen sedí v kuchyni, vrtá se v nudlích a asi čeká až se Dora vrátí z omlazování.
„A jak se to vlastně stalo, proč sis na tyhle výpravy vybral zrovna Doru a zrovna mě?“ Ptá se Jeffry.
„Íííík.“
„Zase se nic nedozvím.“
„Íííík.“
„Ale až se Dora vrátí, tak bychom potřebovali nějaké peníze, takže všššt a někam nás pošleš, dobře?“
„Íííík.“
„Domluveno.“
„Íííík.“
Zvláštní, nemá co říct, ale vždycky musí mít poslední slovo, uvažuje Jeffry.
V ten moment se v kuchyni objevuje Dora. Tedy mladá Dora s jasnou, čistou pletí a energickými pohyby.
„Co vy dva, kecáte, kecáte?“
„Vypadáš úžasně, gratuluju. Teď už tě na Zemi nic nedrží.“
„Právě naopak, teď když jsem zase mladá, krásná, teprve zůstanu na Zemi.“
Oba se smějí.
„Ale řeknu ti, byla to fuška.“ Pokračuje Dora. „Úplně jsem v té kukani cítila, jakoby mě něco drželo uvnitř hlavy za mozek a svíralo takovou silou, že jsem myslela, že už to nevydržím. Pak jsem ale šla do sprchy, smyla starou kůži a rozhodla se v té lodi zůstat.“
„No vidíš, když už nic, tak jsem pro tebe udělal aspoň něco. Já mám taky novinky, mám zpátky svojí starou identitu. Řeknu ti, ta umělá inteligence už pokročila, je to zázrak.“
„A co říkala?“
„Ta inteligence? Shoda, že jsem to já.“
„Takže kdybych s tebou odletěla, nebudu mít žádné potíže, říkáš.“
„Nevrátili mi ale bankovní konto, to musíme ještě dořešit. Sondy na Proximě zatím nic nehlásí, takže jediná možnost bude stejně co si vymyslí tady kouzelný dědeček.“
„Íííík.“