Říkám si, že aby se normální člověk uživil, musí celý život pracovat. Někdo sedí v kanceláři a jen dohlíží, jak věci běží, někdo zase práci z větší části jenom předstírá a já musím prostě jít a dělat.
Naštěstí na to nejsem sama, mám manžela, který naštěstí pro mě nerad čte, takže se ani nedozvěděl o vánočním večírku na téma Mrazík a co všechno se tam dělo. Děti, ty už chodí do české školy, a tak u nás není od rána až do pozdního odpoledne vůbec nikdo.
Tedy naštěstí, aspoň se ušetří za topení. To bych nevěřila, že zrovna ve chvíli, kdy se sem nastěhujeme, začne všechno zdražovat. Jídlo, elektřina, plyn, všechno. Ale je to tak i u nás na Ukrajině, takže by nás to vyšlo asi nastejno.
Ale mám radost aspoň z toho, že se podařilo odvrátit Ruskou invazi. Já jsem už brala tak, že nemáme šanci, ale dopadlo to přesně opačně, ale Ukrajina to zase přežila. I když tam to teď musí vypadat.
Tyhle myšlenky si srovnávám v hlavě, zatímco zamykám dveře a jdu zase pracovat do té rachoty na halu.
Dnes mám problém s papíry a často vypadává obrazovka. Po týdnu už svoji práci docela zvládám a nemám ani moc špatných kusů. Ale chybí dohazovači a musím si občas dohodit materiál sama.
Další den nás rozdělují a dávají každého na jinou montáž. Někdo šroubuje, jiný montuje, je to v pásová výroba. Jenže jeden z nich je pomalejší, spíš bych řekla dost pomalý a všichni na něj čekají.
Zamíchat lidi tak, aby se na své místo hodili asi nebude žádná legrace. Já jen přitom doufám, aby i mě nezamíchali nějak blbě a dost se snažím udělat dojem.
Jsou tam směsi lidí z Česka a Poláků i Ukrajinských dělníků. U jiné činnosti mám nové potíže a docela mě štve, že se musím zase všechno znovu učit.
Špatně se mi šroubuje a mam špatné kusy se mi jenom množí. Takže mám náladu pod psa a nadávám.
Tuto činnost mám na starosti i další dny. Časem je to však o něco lepší a postupně mi to jde. Kolegové jsou na tom podobně, učí se nové operace za pochodu a jde jim to pomalu.
Občas, když vidím projet s vozíkem uklízečku, zasteskne se mi a říkám si, že jsem se neměla zase tak špatně. Jenže pak si vzpomenu, jak to vlastně probíhalo, na všechny ty intriky, nedostatek času, nefungující pračky, že mě to zase přejde. Ale chvíli to trvá, musím se vážně na chvíli zamyslet, abych se rozpomenula, protože já osobně si pamatuju jen to dobré.
Nicméně ani tady ve výrobě se s námi nikdo nemazlí. Jsou zase vyžadovány 12ti hodinové směny, dvakrát týdně a navíc šestá směna v sobotu.
Lidi to nedávají, jsou unavení a mají chuť se na všechno vysrat. Přitom nám pořád někdo hledí pod ruce a práce se nedaří. Musíme se dovolovat na záchod a čekat na záskok na lince.
Jednou se objevil na lince průjem, taková věc se mezi dělníky, co si pořád něco předávají, rozšíří raz dva. Pět lidí šlo rovnou domů, ze zdravotních důvodů ostatní si vzali prášky a makají dál.
S těmi záchody je to tady asi ta nejotravnější, nejméně příjemná věc. Už jsem se tak naučila posnídat jen lehce a ani přes den moc nepít. Jako uklízečka jsem se v tomto směru měla mnohem komfortněji. Ale na druhou stranu, to bylo tak asi všechno. A zase jsem se přitom musela rozpomenout na úplně všechno, aby mi to nebylo líto.
Hlavně, jak mě každý večer bolely kolena, záda, joj! S takovou bych šla do hrobu určitě brzy. Kdežto tady na lince není na tělo takový nápor.
Tímto způsobem si procházíme halu úplně celou. Linku po lince a učíme se další a další operace. Některé z nás časem posílají na další halu a linku, kde se nenávratně ztrácejí mezi halovými potkany.
Někdy jsme poslány na odloučené pracoviště a jinou práci, což je fajn. Asi kdybychom dělali do zblbnutí pořád to samé, úplně bychom z toho zblbli.
Třeba dohazování a tříděni bedýnek. Jako dohazovačka jsem na úplně jinem pracovišti a nevím co kde hledat a co dohazovat. Si mě tady vezmou a dohazuj. To vám tu mám dohazovat nudle z nosu? A všichni se smějí.
Vedoucí si nás přebírá na turniketu a ukazuje skřínku. Oblékáme se, protože tady se musí nosit reflexní kšandy a brýle. Okolo přitom sviští vysokozdvižné vozíky.
Ukazuje linku, lajny pro bedny, rychle vysvětluje, co kde najdeme a nechává nás tam. Poraď si.
Musím se vyznat, v číslech, najít ty správné a nekonečně hledat v kytingu. Když bych vzala jiné, je na lince průser.
A hned přichází peskováni a poučování. Nejlepší jsou přehozy na lince, ty mám nejradši, protože se je dozvídám někdy těsně před přehozem. Ani nevím co mám přehodit, kam to přehodit. Naštěstí jsou tu kolegové, kteří ochotně radí.
Pokud jsou na lince krajani, poradí sami, když už jsou tedy ochotní. Někteří lidé však neporadí vůbec a klidně vás v tom nechají plavat.
Večer jsem tak zhuntovaná nejen tělesně, ale i duševně. Tak jako při uklízení netuším, co mě zítra čeká. To je jedna z věcí, která se nezměnila, a která mě vyčerpává snad ze všeho nejvíc. Ale já už jsem zvyklá a když přijdu domů a vidím u stolu svoje děti, jsem moc ráda, že mám aspoň je.