Dora vypadá po omlazovací kůře tak dobře, že když se Jeffry takhle ráno dívá do zrcadla, vidí něco jako dvě rýhy na svém čele, kterých by se měl pro jistotu zbavit.
Do koupelny přichází Dora.
„Co studuješ?“ Ptá se škodolibě.
„Svojí tvář, ty si to musela mít zapnuté snad na plný výkon. Já, když jsem se vracel z Proximy, tak jsem v tom boxu sice taky spal, ale regeneraci jsem měl nastavenou jen na minimum.“
„Nono, vždyť vypadáš dobře.“
Jeffry nasazuje úsměv.
„Ale stejně si ještě pár let přidám. Co kdybych měl dostat třeba infarkt, nikdy nevíš.“
„Tak dobře, ale potom spolu vyrazíme do města.“ Reaguje Dora. „Mám najednou tolik energie, že mě sedět doma už nebaví.“
„Mě sedět doma nevadí.. asi tu energetickou injekci už potřebuju, nejvyšší čas.“
Oba se smějí.
Jeffry tedy vyráží na okraj města za kopec do přírody, kde nechali loď zaparkovanou a zamaskovanou v neviditelném režimu. Když je však u ní, loď na pokyn „otevřít dveře“ nereaguje.
Jde tedy blíž, aby se ji dotknul, jeho ruce však vstupují do prázdna. Potom zvedá ze země kámen a hází ho směrem, kde by měla loď být, jenže ten prochází jen vzduchem a padá k zemi.
Zavolal by Doře, ale ještě si nepořídil nový mobil, a tak musí sednout do auta a jet zpátky. Když je doma, Dora tam už není, v kuchyni sedí jen kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě a vrtá se v nudlích.
„Přišel jsem na místo a vesmírná loď nikde. Nevíš, kde je Dora?“
„Íííík.“
Jeffry si sedá ke stolu naproti a přemýšlí, co se mohlo stát. O něco později už Dora konečně přichází.
„Byla jsem aspoň nakoupit. Hned vedle je fitko, tam bychom mohli večer zajít. Jaktože nejsi v lodi?“
„Není tam, zmizela.“ Odpovídá Jeffry nechápavě.
„A díval ses dobře?“
„Kam si ji zaparkovala, když si odcházela?“
Dora na Jeffryho hledí.
„Já jsem s ní nikam neletěla, nechala jsem ji tam, kde si ji zaparkoval ty. Akorát jsem zapnula neviditelný režim, jak si po mě chtěl.“
Jeffry se otáčí ke kouzelnému dědečkovi, potom zpátky k Doře.
„No a když si byla v lodi, měla si sebou i mobil?“
Dora vytahuje z náprsní kapsy malou plastovou ruličku, kterou před ním otevírá.
„Měla, proč?“
„To byla asi chyba. V posledních měsících jsem totiž běhal po úřadech a snažil se jim vysvětlit kde jsem byl. A ty bydlíš u mě, takže stačilo jen vysledovat signál kam si chodila.“
„Myslíš…“
„Jo, naši vesmírnou loď buď ukradla vláda anebo někdo, kdo je na ni napojený.“
Dora zhluboka vydechuje a sedá si ke stolu.
„Jen si zrekapitulujeme, co se stalo od chvíle, kdy jsme zmizeli naposledy.“ Pronáší Jeffry. „Probudíme se někde v Himalájích nebo Chile, v tom ještě není jasno, kde ta mimozemská základna je. Potom se půl roku bavím tím, že se učím tu blbou loď řídit, abych ji v roce 2099 odevzdal lidem jako nějaký Santa Claus. To je od našeho kouzelného dědečka zatím ten nejchytřejší plán, který jsme podstoupili.“
Oba se smějí.
„Vždyť se na něho podívej, neřekla bych, že by mohl tušit, kdy přesně se vrátíš. Ani já už tě nečekala.“
„Jemu je to jedno, ten tu bude čekat trpělivě klidně 10 000 let.“
„Íííík.“
Dora kroutí hlavou.
„Nechápu, proč by to dělal. Podle mě si udělal chybu ty a teď se to snažíš svalit na někoho jiného.“
„A jak jsem mohl asi předpokládat, že někdo vystopuje naši loď na základě signálu z mobilu od někoho jiného?“
„To už je tvůj problém.“ Pokračuje Dora v obhajobě.
–
Vesmírná loď jim tak sice zmizela, ale pozitivní je, že jsou od té doby jak Jeffry, tak i Dora bráni v systému úplně automaticky, jako občané. A to Doru policie jen příležitostně požádala, aby si aktualizovala svou fotografii.
Jeffry celou záležitost se zmizelou lodí nakonec vnitřně pochopil tak, že má i policie s mimozemšťany co dočinění, a tak ho určitě nikdo nenechá zatajovat nějaké důkazy nebo fakta jen k vlastnímu obohacení.
Bude trvat ještě možná další stovky let, než budou lidé natolik vyspělí, aby se s nimi vůbec někdo bavil, uvažuje Jeffry. A tak si vybrali alespoň jeho, jako přenašeče.
Poslední akce se mu však vůbec nevyplatila, neexistující konto, omládl jen o pár let a jeho starožitný mobil z roku 2034 už nefunguje. To Dora vytěžila z celé akce doslova maximum, myslí si Jeffry.
Jediná naděje, kterou si stále uchovává je, že se tahle krádež nikomu nevyplatila a loď zkrátka uletěla sama. Jenomže to se zrovna od kouzelného dědečka stejně nedozví.
Když je večer, vyrážejí oba mladí a neklidní do fitka vybít ze sebe nějakou energii. Jeffry i Dora mají na věžích síly dost, ale pokud jde o běhání, je to mnohem horší.
Pokaždé, když se jeden z nich rozběhne, sevře se jim mozek uvnitř hlavy, jakoby mu chyběl kyslík. Skoro stejný pocit, jako v tom regeneračním boxu.
Po jednom z pokusu tedy sedí na lavičce a snaží se popadnout dech.
„Takže taková je naše budoucnost. Člověk už neuběhne ani sto metrů, aby se z toho doslova neposral.“ Povídá Jeffry.
„Hehh heh, hrozný pocit.“ Přidává se Dora.
„Doufám, že nebudeme muset při další akci před někým utíkat. To by dopadlo dost komicky.“
Oba se smějí.
„Jen jsme vypadli z formy.“ Povzbuzuje Dora.
„Ani bych neřekl, právě teď mi spíš připadá připadá, jakoby mi tam uvnitř něco umíralo.“
„Já to ještě zkusím.“
Dora se vrací na běžecký pás. Ale po pár minutách se vrací zpátky. Nevypadá to dobře ani na druhý pokus.