Kevin si dnešním dnem odseděl v Českém vězení už tři roky. Poté, co zde začal pracovat na technologii z jiného světa, koupil si Vojenský újezd Libavá a postavil zde kosmodrom, všechno vybavení i se všemi novými technologiemi nakonec vyhodil do povětří.
A tak se dostal do vězení. Jak se ukázalo, používání trhavin je i na soukromém pozemku nezákonné. Hlavně tedy když nejdříve probudíte zájem veřejnosti a všichni od té chvíle onen pozemek bedlivě pozorují.
Od Kevinova uvěznění se u něj Polymorfové neobjevili. Jedinou společnost, kterou v base tak celé tři roky má, je upocený tlusťoch Fero, který spí na horní pryčně a zvláštní hudba jako z výtahu, která hraje v jeho hlavě pokaždé, když zavře oči.
Díky jednomu i druhému však celé tři roky uběhly jako voda. V takové base není na celách rádio, ani televize. Takže to jediné, co člověk má je spousta času a proud vlastních myšlenek.
Je poslední den, Kevin se spokojeně nadechuje, dává Ferovi sbohem a vyráží vstříc ke svobodě.
Tak trochu čekal, že venku před věznicí bude Joane. Jenže poté, co se za ním zavírá hlavní brána, nikde nikdo. Sice se s ním dala rozvést a při té příležitosti ho oškubala o většinu financí, stejně však čekal, že se pro něj zastaví.
Mobilní telefon, který mu na bráně vrátili je už tři roky vybitý, a tak jde Kevin na autobusovou zastávku a doufá, že bude uvnitř USB zástrčka.
Bez mobilního čísla se dnes nedostanete ani do internetového bankovnictví. A jak Kevin v autobuse zjišťuje, je jeho telefonní číslo už dávno neaktivní, přestože Joane prosil, aby platila aspoň jeho účty.
Takže hned první zastávka vede k mobilnímu operátorovi, potom do banky, jeho účet překvapivě stále funguje, přestože je na něm už jen pár set tisíc Kč.
„Ani jsem nevěděl kolik mám ještě peněz, jenom jsem Joane podepisoval šeky.“ Povídá Kevin dámě v bance.
„A co pro vás můžu ještě udělat?“
„Hmm, musíme mobilnímu operátorovi povolit inkaso. Po propuštění mi nechali staré číslo a dali nový tarif, a tak můžeme vyřídit aspoň tohle a dál už si poradím přes internetové bankovnictví.“
Solidně ustrojená bankéřka očividně netuší, jak se má tvářit, a tak se raději soustředí na svůj monitor.
Po potvrzení inkasa jsou základní životní funkce už zařízené. Teď už zbývá se jenom někde ubytovat, aby nemusel Kevin spát támhle v lesíku.
Jde tedy do restaurace naproti na ulici, kde si objednává něco k snědku a prohlíží vězeňský informační letáček, který mu při propuštění dali. Jsou v něm informace o organizaci Větev, která se stará o ubytování a resocializaci propuštěných vězňů. Na mobilu si Kevin prochází jejich internetové stránky, aby se dozvěděl do čeho jde.
Za tři roky v base ho Fero naučil už poměrně obstojně česky. Začali jako v první třídě větami „Ema má mísu“ a skončili u tvrdého a měkkého „y,“ se kterým si už ani Fero nedokázal poradit. I tak Kevin poměrně dobře rozumí všemu, co se na stránkách uvádí.
No naneštěstí, v ubytovnách bydlí na každé cimře 4-6 lidí. Záchody i sprchy jsou na chodbách a celkově všechno vybavení je zde doslova z minulého století.
Kevin však potřebuje hlavně přečkat noc, poté zjistí, co se stalo s jeho majetkem a prvním letadlem domů. Jeho 3 roky vybitý mobil právě zase chcípnul, takže nezbývá, než se soustředit na oběd, dokud nenarazí na nějakou nabíječku.
–
Přestože Kevinovi spolunocležníci celou noc chrápali, prděli a vzdychali, vyspal se díky výtahové hudbě v jeho hlavě úplně dorůžova.
Je to paráda, být v úplně nemožné situaci, a přitom v pohodě a s úsměvem na tváři, pochvaluje si Kevin každé ráno.
Záchody na ubytovně však vypadají stále nevábně, a tak se to ráno jde vychcat ven za dům. Venku za dveřmi se před ním objevují dva pánové v kravatách. Není si jistý o koho jde, a tak pokračuje dál za dům, kde vykonává onu potřebu.
Když je zpátky, oba pánové zde pořád stojí a zírají na něj.
„Dozvěděli jsme se, že už jsi propuštěn.“ Povídá jeden z nich.
„Jste to vy.“ Reaguje Kevin.
Polymorfové souhlasně pokyvují.
„Tak co, už se vám podařilo ovládnout planetu?“ Ptá se Kevin.
„Už jsme ti říkali, že to nelze provést. Tím spíš, když jsi vyhodil celý náš projekt do povětří.“
Kevin nasazuje úsměv.
„Ale, že to byla rána. Jsem to s tou cé čtyřkou trochu přehnal. Úplně mi vyrazila dech, a to jsem byl skoro kilometr daleko a v zákrytu za stromem.“
„Ten strom ti zachránil život.“
Všichni tři na sebe hledí.
„No až pak mi došlo, že je ta politika jenom divadlo.“ Pokračuje Kevin. „Jenže když potkáváš na ulici neustále neznámé lidi, a ti vypadají, jakoby o tobě věděli úplně všechno, je to úplně na hlavu. Jak potom chcete vyrábět takovou technologii a podnikat, když žádné know-how stejně nezatajíte?“
Polymorfové nereagují.
„Já ale pokračovat už nechci. Je úplně jasné, že v tomhle světě má navrch hlavně ten, kdo je schopný odposlouchávat a zjišťovat informace z co nejvíce zdrojů.“
Polymorfové však stále nereagují, jenom nehnutě stojí a hledí na Kevina. Po chvíli váhání se jejich nohy drolí v hlínu a obě postavy se propadají do země.
Kevin si s úlevou vydechuje. Poté ho ihned napadá, že možná neměl Polymorfy odmítat tak rezolutně. Přece jenom s penězi může být klidně do půl roku úplně na suchu. A to ještě nepočítá cestu domů a ubytování.
V „jeho“ pokoji se zatím všichni voňaví tlouštíci v trenýrkách a tílkách probrali a vesele spolu klábosí. Jeden jde koupit flašku a cigarety. Ptají se Kevina, jestli se s nimi nesloží na druhou flašku, ten však odpovídá, že dnes nemá bohužel čas.