Uběhl bezmála týden a Kevin je stále ve stejné ubytovně. Zatím nikam neodletěl částečně proto, že si pořád není jistý, jaký příjem peněz vlastně teď bude mít, a částečně kvůli jakési vězeňské mentalitě, která člověka nutí zůstávat na místě a být spokojený s jídlem i místními podmínkami.
Nejhorší je ovšem fakt, že ubytování je zde tak levné, že nemá na jeho konto prakticky žádný vliv. A tak se dá lecjaké chrápání a smrdutý závan od spolubydlících klidně přetrpět. Odlet se tedy prozatím odkládá.
Od posledního rozhovoru s Polymorfy, kdy všechno Kevin rezolutně odmítal, se zatím znovu neobjevili. Kevin si tak myslí, že jde o další psychologickou taktiku z jejich strany, jako když mu od začátku vyhrožovali likvidací, když neovládne tuhle planetu.
Některé kamarády a známé si člověk nevybírá, spíš si oni vyberou jeho. Ale momentálně by docela ocenil, kdyby přišli alespoň s nějakým nápadem, jak vydělat prachy.
Jenže ať už chodí každé ráno anebo každý večer ven, vychcat se před ubytovnu, Polymorfové stále nikde. Kevinovi přitom dochází, že když už neměl žádnou pořádnou práci, nevydělával si podnikáním, ani nebudoval žádné zázemí, měl si své špinavé peníze alespoň odkládat na horší časy.
Ale situace, v jaké se ocitl, se už patrně ovlivnit nedá. Kolik takových příležitostí obyčejný smrtelník vlastně dostane a když už někdo dostane jednu, je možné dostat dvě? Přitom se Kevinovi zdá, jakoby Polymorfy najednou potřeboval, ale rychle takovou myšlenku zahání, protože jsou přece jenom jakýmsi způsobem zvláštní a nedůvěryhodní.
Ten večer se navíc všichni chlapi v ubytovně shromažďují u stolku vedle Kevinovi postele, protože je pátek a jde se chlastat. Ne, že by v tom byl jinak rozdíl.
Kevin se tedy zvedá a jde se projít ven. Na schodech zkouší kontaktovat Joane, ale ta nezvedá telefon, ani neodpovídá na jeho zprávy.
Venku už však stojí dvě postavy v podobě obtloustlých zahradníků a čekají na něj.
„Potřeboval bych vydělat nějaké peníze, kéž bych znal takovou pracovní sílu, která by pro mě dělala zadarmo.“ Pronáší Kevin.
„Nejsi vůbec hoden naší pozornosti.“ Povídá jeden z nich.
Kevin krčí rameny.
„Já jsem pro každou špatnost, ale do budoucnosti nevidím. Každý dělá chyby.“ Zkouší jiný tón.
Polymorfové nereagují.
„Vy to vnímáte jednoduše, k životu nepotřebujete nic jíst, ani pít. Když se chcete uložit k odpočinku, stačí se zahrabat pod zem, taková existence je na údržbu mnohem jednodušší.“
„I tak pro tebe může být život takový, jaký si sám vybereš.“ Odpovídá Polymorf.
„Jo, až na těch cca 50 navzájem protichůdných pravidel, které přitom musím dodržovat, jinak se nikam neposunu. Co takhle zapátrat v hlubinách země a vytáhnout odtud alespoň pár kilo diamantů? To byste snad udělat mohli.“
Polymorfové na sebe nechápavě hledí.
„A potom bys byl šťastnější?“
„Co je to za blbou otázku? No, byl by to určitě začátek. Takový menší restart.“ Povídá Kevin.
„Ty vůbec nepřemýšlíš ve velkém.“
Teď zase Kevin netuší, jak zareagovat.
„Něco jsem se ve vězení ale naučil. Už teď vím, že základ je využívat dostupných prostředků, lidských zdrojů a přemýšlet jako kalkulačka. Jenže když by to tak mělo být, k čemu jste mi potom vy dva? Jako nějaká psychologická podpora? To jste na to mohli jít úplně jinak a zlepšit třeba moje vzdělání. To se budeme spolu učit a vymýšlet marketingové taktiky, jak se prosadit na trhu?“
Jeden z Polymorfů se směje, druhý kroutí hlavou. V ten moment se oba drolí na prach a propadají do země.
„Zasraní zmrdi, zase jsem se nic nedozvěděl.“
–
Další ráno ale čeká na Kevina překvapení. Někde v místech, kam se předchozího večera Polymorfové propadli, se leskne jakási věc, veliká jako pěst.
Vypadá, jako kus skla, ale o kámen nejde rozbít. Že by to byl diamant? Kevin se tváří, jakoby se na něj usmálo štěstí. V zápětí se ale vrací zpátky do reality. Za takovou věc budou Polymorfové určitě něco chtít a to něco, se mu určitě líbit nebude.
No co už, myslí si. A v mobilu okamžitě vyhledává, která firma by od něj něco takového koupila.
Když je o několik dní později prodej i s velkou finanční ztrátou dokončen, jeho bankovní konto opět naskakuje na závratnou částku. Ale protože netuší, co bude dál, zůstává pro jistotu na ubytovně, aby Polymorfové příště věděli, kde ho mají najít.
Další večer se venku před ubytovnou objevují dvě nádherné ženské postavy.
„Tak už víš, co by si chtěl? Už víš, jak přemýšlet ve velkém?“ Ptá se jedna z nich.
„Jasně, určitě všechno, co jsem viděl v televizi nebo ve filmu.“ Odpovídá Kevin ironicky.
„Hmm, hmm, to zní zajímavě.“
Obě ženy se koketně usmívají a dělají, že si té ironie nevšimly.
„Že po mě samy nic nechcete znamená, že jsem měl pravdu. Že vaše přítomnost je pro obyčejného člověka vlastně nesmysl. Že to tak je?“ Ptá se Kevin opatrně.
Přitom doufá, že jejich rozhovor nikdo nesleduje, protože při něčem podobném už lidi normálně volají záchranku.
„Je to tak.“ Odpovídá jedna z nich.
„Ale i tak tě necháme vybrat si vlastní cestu.“ Pokračuje druhá.
„Výměnou za co?“
„To uvidíš.. ty zmrde.“
A obě se drolí na hlínu a propadají do země. Kevin tak pořád netuší, jestli by měl jásat anebo mít obavy o život. Není to však poprvé a podle všeho ani naposled, uvažuje pro sebe.