Během mezipřistání v Sao Paulu má Cwalda chvilku alespoň na to pořídit si menší kabinové zavazadlo, do něhož našel i několik kusů oblečení ve velikosti XXL, které se prodávají hned vedle.
Nakupovat takové věci na letišti není zrovna nejlevnější, ale Baldo se nabídl, že všechno zatáhne z firemních peněz, hlavně ať má Cwalda, co potřebuje.
Cwaldovi se přes své větší nároky na oblečení daří z budgetu i něco ušetřit, a tak jde navštívit KFC a po delší pauze, ještě těsně před odletem i obchod s lokálními cukrovinkami.
Po příletu do Etiopie jsou na téhle zemi nejvíc zvláštní psané nápisy na cedulích. Tvar každého znaku totiž vypadá, jakoby je kreslily pětileté děcka.
Bagge, Moorová i Cwalda však na první pohled vidí i všudypřítomnou chudobu, a tak se vlastně ani není čemu divit. Jenže ne všechno je zde v nepořádku. Když procházejí kontrolou k výdeji zavazadel, míří jeden z psovodů rovnou k Cwaldovi a jeho kufru s cukrovinkami.
„Že vy to máte zase napěchované jídlem?“ Ptá se Bagge.
„Vzal jsem sebou jen pár koblih, co kdyby nám tady nedali ani plnohodnotné jídlo?“
„Jo, tak ho těmi koblihami určitě zplnohodnotíte.“
Po chvíli už Bagge s Moorovou pozorují, jak Cwalda odchází Etiopskými celníky na další kontrolu.
„Já myslím, že když máš u nich nějaký vroubek, tak už s kontrolami nepřestanou.“ Pronáší Bagge.
„To těžko říct, když jsme žádné problémy zatím nikdy neměli.“ Povídá Moorová.
Bagge krčí rameny.
„A to je při naší frekvenci cestování docela úctyhodná bilance. Jdeme pro zavazadla, musíme počkat na Cwaldu venku, aby si to náhodou ještě nerozmysleli a nesbalili i nás dva.“
–
Bagge s Moorovou čekají před letištním terminálem už několik hodin, ale po Cwaldovi ani stopy. Nedá se mu dokonce ani dovolat, protože má vypnutý telefon. Tedy buď to, anebo se mu zatím nepodařilo přepnout roaming do téhle části světa.
„To je strašné, člověk s ním někam letí, a aby ho pořád vodil za ručičku.“ Povídá Bagge.
„Já mám spíš strach, aby ho vážně nesebrali. Kontroloval jste, co má v kufru, než jsme odletěli?“
„Sice mě to napadnout mohlo, ale něco takového mě vážně nenapadlo.“
Oba chvíli mlčí.
„Já se jdu zeptat celníků, třeba už ho pustili, jenom odešel jiným východem.“
Bagge souhlasně pokyvuje a sleduje, jak Moorová kráčí zase dovnitř. Ta je za několik minut zpátky a s vyděšeným výrazem.
„Cwaldu eskortovali do vězení! Prý se u něj našly drogy!“
„Cože? Jaké drogy?“
Moorová krčí rameny, ve tváři pořád stejně vyděšený výraz.
„No drogy! Víc mi neřekli. Prý mu máme zavolat právníka.“
„Ale do řiti.“
–
Cwalda mezitím už přijíždí do věznice Kaliti v Addis Abebě. Když ho policie eskortuje k hlavní bráně, je mu už z dálky jasné, že se ocitl v pekle. Místní vězni jsou totiž samí ostřílení hoši ze Súdánu, Somálska, Keni a Cwalda tak mezi nimi vypadá, jako bílé, obtloustlé čuně mezi hladovými, nočními vlky.
Po vstupní prohlídce, kdy mu bachaři prohmatávají řitní otvor, koule, ho povzbudivě plácá jeden z nich po zadku a vede přímo do přeplněné místnosti, kde je místo akorát na zemi těsně vedle záchodu.
Všudypřítomný rachot zde přitom neutichá až do pozdních nočních hodin, kdy už všichni spí.. a semtam si někdo zajde dřepnout nad špinavou záchodovou mísu a semtam náhodou ucvrnkne i na Cwaldovo oblečení anebo rovnou na obličej.
Cwalda se přitom drží, a doufá, že to do rána přežije. A jestli ne, určitě to stejně nevydrží. Něco takového není možné vydržet ani jednu noc, natož déle, myslí si.
Ze svého místa se nehnul celou noc až do rána, kdy se s obavami zvedá ze země, kostru celou polámanou od tvrdého betonu. Naštěstí ho v tu chvíli volají rozhlasem bachaři.
Má návštěvu, bachaři ho vedou do špinavé klece, kde sedí u stolu Bagge s Moorovou.
„Ach jo, co to s vámi udělali?“ Ptá se Moorová.
Oba přitom na Cwaldu šokovaně zírají. Je v oranžovém vězeňském oblečení, ale celý špinavý, jako od výkalů nebo něčeho podobného. A taky tak páchne.
„Ahhh, konečně jste tady. Včera vás sem nepustili? Kde jste se zdrželi?“ Ptá se Cwalda.
Bagge při pohledu na něj přemýšlí, jak odpovědět.
„Hmm, museli jsme se ubytovat, abychom měli kam dát kufry. A taky se domluvit s ambasádou, co vlastně můžeme udělat. Vynechal bych snídani, ale návštěvní hodiny jsou tu stejně až od deváté ráno.“
Cwalda vypadá zklamaně. Skoro až poraženě, podle všeho čekal mnohem větší snahu.
„Vlastně jsme vás přijeli vyzvednout.“ Pokračuje Moorová povzbudivěji. „Údajně vám v kufru nakonec nic nenašli, ale protože máte na letišti záznam, tak vás stejně sebrali.“
„Asi chtěli přidat trochu mléka tady do toho hořkého kafe.“ Přidává se Bagge.
Jeho poznámka však Cwaldovi nepřijde ani trochu vtipná, a tak dál raději mlčí.
„Jak se tady máte?“ Ptá se Moorová.
„Nic horšího jsem ještě nezažil. Musím spát na zemi vedle záchodu, kde se snad nikdy nevytíralo.“
Bagge s Moorovou na sebe provinile hledí.
„Tak počkáme na rozhodnutí tady v návštěvní místnosti. Já myslím, že tady to bude mnohem lepší.“ Reaguje Moorová.
Všichni tři se přitom rozhlížejí. Ve vzduchu čpí směsice potu a moči. Na nádvoří opodál se rozpoutala bitka mezi vězni, takže uvnitř mezi mřížemi to všem rozhodně lepší připadá.
„A co jste měl na snídani?“ Ptá se Bagge.
„Nic, já myslím, že tady ani nic nerozdávají.“
Moorová nahlas čichá místní odér.
„To, co cítím já určitě hamburgry ani hotdogy nebudou.“
Všichni se smějí.