O několik týdnů později jsou akcie už v plusových číslech, přesně +9,95%. Nadšení Joseho s Jasmine je obrovské. Jistě, jde o rizikové investice s pochybnými vyhlídkami, ale kdo by čekal, že se dají vydělávat peníze i takto, vlastně za nic.
Jenže jak už to bývá, aby se nějaké pomyslné váhy spravedlnosti vyvážily, štěstí v jedné oblasti občas znamená neštěstí v té druhé.
Jose sedí už několik dní nad grafy dalších firem. Plán je takový, že je má seřadit podle různých priorit. A Skynet se má těmito prioritami řídit. To znamená výrobce léků na utišování bolesti při ozařování, by mohl být někde nahoře, rakovinu, tu budou mít lidi asi vždycky, a také budou lidé stále více nakupovat krabice, teď když se rozjelo tolik eshopů..
Jenže Jose se nedokáže rozhodnout, a vlastně ty obrázky pro Skynet ani setřídit. Něco se s ním při posledním výletu na Island stalo, a od té doby jakoby fungoval už jen na půl plynu.
Jasmine přichází do jeho pracovny každý den a ptá se:
„Už to máš?“
„Ještě ne.“
A další den:
„Tak co, už to máš?“
„Zatím ne.“
Až nakonec:
„Už jsme v plusu 10%, tak dělej něco.“
Jose se na ni dívá, jak je celá nervózní, a v tu chvíli mu to dochází.
„Já myslím, že člověk potřebuje nějaké pocity. To je takový driver, který řídí všechno. Jak se mám rozhodnout co udělat, když ani netuším, co mám vlastně udělat.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Máš přece seřadit priority pro Skynet.“
„Ale na základě čeho?“
„Dat, přece.“
Jose se směje.
„To je na tom nejhorší, tak to říká logika, ale mozek stagnuje, protože nemá žádné pocity. Jako bych byl permanentně v nějakém šoku.“
Jasmine si přisedá a kouká na monitor.
„A co ta zdravotnická firma?“
„Investovat do zdravotnictví prý není zrovna chytré, ale koukej, jak to za posledních 5 let skákalo, krásně nahoru a dolů.“ Reaguje Jose.
„A jaký máš z toho pocit?“ Ptá se Jasmine.
„Žádný.“
„Hmm, nejdřív honíme Crosbyho někde po lese a teď zase tohle.“
Jose zhluboka vydechuje.
„Jak říkám, myslím, že ty pocity jsou takový driver, který řídí všechno a musím si na to jenom nějak zvyknout. Udělám to zítra.“
„Zítra, zítra, zase zítra.“
Oba se smějí.
–
Crosby během té doby už zjistil, jak vyzrát na sledovací zařízení, na mobilní telefon. Od prvního dne ho nechává hrát v dílně jako rádio. A zkrátka občas někam odběhne.
Třeba do stodoly, přehrabat nějaké staré haraburdí, potom si vezme colu, v dílně otevře okno a jde si sednout ven do přírody. Přes okno slyší hrát hudbu, ale na první pohled je pryč, není v dílně, ani nikde poblíž, je za dílnou.
A čeká, kdy se objeví Jasmine. Ta obvykle přichází o dvě až tři hodiny později.
„Crosby, jsi v dílně?“ Volá do dveří.
Crosby sedí venku a dělá, že neslyší.
„Hugo, miláčku, kde jsi?“
Crosby tedy vstává a jde pomalým krokem okolo, po cestě má na jednom stolku připravený klíč a dva šrouby.
„To jsem vytáhl ze starého kola, byly pěkně rezavé.“ Povídá, když přichází do dílny.
„Tady jsi, pořád opravuješ staré krámy? A co telefon, líbí se ti?“ Ptá se Jasmine.
„Lepší dárek si mi dát nemohla, teď poslouchám jazzovou stanici, ale můžu jen 3 hodiny denně, pak chtějí zaplatit.“
Jasmine chvíli přemýšlí.
„Však mi máš říct a já ti to zaplatím. Já jsem hlavně ráda, že máš telefon a můžeš mi zavolat. A nebo mi občas poslat smajlíka.“
„Smajlíka?“ Ptá se Crosby.
Jasmine se směje a ukazuje Crosbymu svůj telefon.
„To máš tady, teď jsem ti poslala růžičku, podívej.“
Crosbyho telefon cinká. To jsou věci, ta tě vyhmátne, kdy se ji zachce, přemýšlí Crosby.
„Jo ták, a já ti pošlu tady toho.. kosmonauta.“
„Myslela jsem, že pošleš něco lepšího, ale začínáš, nevadí.“
Jasmine dává Crosbymu pusu a odchází, ten si v šoku sedá na židli a přemýšlí.
–
Ten večer sedí Jasmine, Emanuela a malá Maria José v jídelně, cpou si těhotné břicha masem a banány. Maria José pije džus.
„Jsem ráda, že už umíš klidně sedět.“ Povídá Jasmine.
„A kde je Jose?“ Ptá se Emanuela.
Jasmine nasazuje nechápavý výraz.
„Teda to jsme si vybraly chlapy. Jeden už týden hledí do grafů a neví, co s nimi a druhý poslouchá rádio.“
„Takže pracuje?“
„Kéž by, prý neví, co má dělat, když nemá žádné pocity. Ty jsi s ním o tom mluvila?“
Emanuela kroutí hlavou.
„Mě připadá normální. Ale já jsem teď těhotná, takže nevím, když to spolu..“
Obě hledí na Marii José.
„Dala by sis ještě něco?“ Ptá se Jasmine.
„Ne, půjdu ještě ven.“
„Crosby, ten je ještě dobrý. Ale Jose se mi přestává líbit.“ Pokračuje Emanuela.
Jasmine mává rukou.
„Podle mě má něco v plánu, já to na něm vidím. Ale jsem vždycky ráda, když něco provede, pak se na něm můžu vyřádit.“
Obě se smějí.
„Jose je takový klidný, až moc. Když jsem ho poznala, chodil hrát fotbal, pořád venku s klukama, teď máte ten Skynet a jenom pracuje.“ Pokračuje Emanuela.
Jasmine zhluboka vydechuje.
„Kdyby aspoň pracoval, ale říkám ti, on je jako bez života. Musíš s tím něco udělat.“
„A co myslíš?“
Obě se znovu dívají na Marii José, Jasmine mezitím naznačuje jazykem kuřbu.
„Jo ták, a to pomůže?“
„Udělala bych to sama, ale je to přece jenom brácha.“
Emanuela se směje, Jasmine se přitom tváří vážně.
„Ale pochlubil se, že vám ty akcie už vycházejí.“ Povídá Emanuela. „Až to malé půjde ven, chci si udělat řidičák a budeme potřebovat auto.“
„V garáži jsou tři auta, jedno ti necháme.“ Reaguje Jasmine.
„A které?“
„A které bys chtěla?“
„Mě se líbí to audi.“
Jasmine se chvíli netváří nijak.
„Proč ne? Jsi přece rodina.“ Povídá nakonec.