A tak si Kevin s Joane dál klidně žijí v Česku. Ono dostat nápad na projekt, aby se z něj nestalo zase něco úplně megalomanského chvíli trvá.
Je to paráda, nemít po takovém vězení žádné starosti, fajn bydlení a ty věci, které se dají dnes koupit. Kevin objednal sobě i Joane laptop, tablet, sluchátka, a další příslušenství, všechno od Applu. Potom to chtělo samozřejmě dovybavit byty novými lednicemi, sporáky, pračkami, všechno 2x, protože jde stejně o minimální položky..
Zkrátka spousta práce na každý den. Přitom se Kevinovi i Joane jaksi vytratily z paměti všechny výhružky Polymorfů, až se jednou v noci Kevin probouzí ze spaní. Něco ho trefilo do zad, jakoby na něm přistál těžký balvan.
Ovšem po probuzení nikde nic, Kevin tedy jde do koupelny, potom se sklenicí vody hledí z okna, mává na něj pán v klobouku, ať jde ven.
Kevin se obává, že půjde o nějakého tajného agenta. Po půlnoci se v tomto malém českém městečku venku už nesvítí, a tak se rychle obléká, bere si baterku a jde ven.
Pán v klobouku z dálky Kevina pozoruje, když jde Kevin za ním, otáčí se a odchází za roh. Jako v nějakém psychedelickém snu, jenže on je právě teď vzhůru, tím si je jistý.
Nějakou chvíli se ho tedy Kevin snaží dohonit, až oba přicházejí do starého, opuštěného skladu.
„Haló?“ Volá Kevin.
Když se nikdo neozývá, rozhoduje se, že se otočí a půjde zpátky, v ten moment slyší zevnitř na pravé straně zavrčení. Ale nejde o zavrčení psa, je mnohem hlubší, pronikavější a docela nahání strach. Je to přesně ten zvuk, na který není člověk uprostřed noci s baterkou v ruce vůbec připraven.
Kevinovi tedy připadá, že pán v klobouku bude jeden Polymorf a onen netvor uvnitř temnoty zase druhý.
„No ták, nechte toho. Trošku jsme se zdrželi nákupy, ale všechno bude zase oukej.“ Pronáší Kevin.
„Heh heh heh.“ Ozývá se z dálky znetvořeným hlasem.
Kevin zhluboka polyká. Dobře si uvědomuje, že nejde jen o sen, a že jsou Polymorfové schopni ho i fyzicky napadnout.
Po chvíli váhání jde však dál směrem odkud se hlas ozývá. Když je na konci haly, vidí v ohradě dva koně. Jeden je celý bílý a druhý zase temně černý.
Kevin jde blíž a zkouší je pohladit, oba koně se vděčně nabízejí.
„To se mi ulevilo, kluci.“ Povídá Kevin. „Zase bude dobře, nevím proč to děláte, ale zase bude dobře.“
–
Říká se tomu mindset chudých. Obyčejný člověk, jako Kevin, který po škole pracoval tak akorát v továrně na výrobu sklenic, úplně nechápe nové skutečnosti, ani příležitosti, protože se jeho chápání zkrátka vymykají.
Když získá více peněz, přemýšlí tak akorát, za co je utratit. Když se jeho život obrátí naruby, tak jeho životní standardy a požadavky úměrně klesají. A když za ním přijdou podivní, všemocní tvorové, jediné co od nich chce, jsou další peníze.
Jako opičák, který nastoupí do vesmírné lodi, všechno kolem bliká, loď je schopna cestovat warpovým pohonem, zabořit se do hyperprostoru a vynořit v sousedním vesmíru, jenže 80% své pozornosti věnuje trsu banánů, který leží na stole.
A tak po dalším pracovním dni, kdy přišly dvě nové myčky na nádobí a Kevin je celé odpoledne zapojoval, přichází další taková noc. A je opravdu hyper..
Po půlnoci Kevina znovu probouzí žuchnutí, tentokrát, jakoby na něm přistál celý gauč. Jde tedy do okna, tam však nikdo. A tak s vědomím, že Polymorfové chtějí zase něco předvést, obléká se, tentokrát si připravuje kromě baterky do tašky i láhev s vodou a tyčinku, posledně měl docela žízeň. Sladká tyčinka je pro koně, nebo co se to tentokrát ukáže.
Jde automaticky směrem do prázdného skladu, ten je však tentokrát úplně prázdný. Jenže když vychází ven, ulici nepoznává, jakoby byl někde úplně jinde.
„No skvěle.“ Komentuje podívanou.
Naštěstí si vzal i mobil, a tak otevírá google mapy, ty však nic neukazují. Je bez signálu. A tak jde po neznámé ulici zhruba tím směrem odkud přišel. Malá obec však po několika krocích končí a on se ocitá na vedlejší, lesní cestě.
„No, ještě lepší.“ Komentuje podívanou.
Dál bezcílně putuje jednu hodinu, dvě, tři, až ho bolí nohy a celé tělo. Nakonec se s ranním rozbřeskem dostává úplně záhadným způsobem až před dům, kde bydlí. V tu chvíli je už úplně vyčerpaný, sladká tyčinka i voda dávno došly, a tak jde do sprchy a rovnou spát.
–
Odpoledne je na obědě s Joane. Sedí v restauraci, protože si to můžou dovolit, ale Kevinovi už začíná vadit, že utrácejí zbytečně tolik peněz a bez užitku. A tak si objednává jenom polévku se salátem.
„A jak si se vyspala? Pořád dobrý?“ Ptá se Kevin.
„Co tím myslíš?“ Ptá se Joane nechápavě.
Kevin to nemyslí nijak blbě dvojsmyslně, a tak raději rovnou vypráví, co se mu stalo.
„Jsem z dnešní noci úplně rozlámaný, bolí mě celý člověk.“ Vypráví Kevin nakonec. „Uvažoval jsem, že bych mohl s jejich pomocí rozjet další megalomanský projekt, že to koneckonců asi sami chtějí, ale spíš si myslím, že to sami nevědí. A tak mě nechají někde bloudit, jako že jde o poučnou metaforu a vyžrat si to musím až do rána.“
„Mě se ten vesmírný projekt tenkrát líbil. Sama bych se ráda podívala tam nahoru.“ Reaguje Joane.
Kevinovi se přitom před očima vybavuje, jak tenkrát všechna média tunila své media coverage podle toho, co Kevin dělal. Jak na každém rohu potkával tajné služby a jeho mozek nestíhal.
„Uděláme to spíš opačně.“ Povídá Kevin po chvíli.
„Jak opačně?“ Ptá se Joane.
Oba na sebe hledí.
„Hmm, no místo abychom otevírali obzory a příležitosti nějakým vládám, elitám a establishmentu, nevydáme se do vesmíru, ale spíš pod Zem. Prozkoumat, co se děje uvnitř Země a třeba najít i diamanty.“
„To kvůli Polymorfům?“
No ovšem, ti jsou přece pod zemí jako doma, a kde to vlastně je? Uvažuje Kevin.
„Ani ne, ale jednou mi takový diamant přinesli, byl obrovský, velký jako pěst. Akorát byl určitě hluboko, jinak by místo tamní ubytovny už dávno stál diamantový důl.“
Joane není z nápadu očividně nadšená, ale zdá se, že rozumí.