A tak Joane přiletěla a nastěhovala se do bytu hned vedle Kevina. Byty jsou to docela luxusní a prostorné, takže je za ně pěkně drahý i nájem. Kevin se navíc nabídl, že za ní všechno zatáhne, ale jak to bude s penězi?
Dnes, jako už každý den, jsou Polymorfové opět u Joane. Nic zvláštního nedělají, jenom se poflakují, koukají na televizi, jakoby nepotřebovali ani čerpat energii ze zemského jádra, nebo co vlastně jinak dělají.
A tak jde Kevin za nimi na poradu. Zvoní na zvonek, dveře otevírá stará babička, v ruce přitom drží jehlice na pletení.
„Pojď dál, Kevine. Zrovna ti pletu šálu.“
Kevinovi připadá, že se bez šály obejde, ale jde tedy dovnitř. Uvnitř sedí na gauči naproti Joane druhá babička a plete čepici.
„Doufám nepředpokládáte, že to budu nosit.“ Pronáší Kevin.
„A proč ne? Nelíbí se ti zelená barva?“ Ptá se Joane.
„Tak jo. Máme tady nějaké občerstvení?“
Joane se zvedá a jde něco přinést.
„Já vůbec nechápu proč jste vlastně tady. Vy potřebujete hlavně zabít čas, jak se na vás tak dívám. A co jste dělali, když jsem ty tři roky seděl?“
Obě babičky na Kevina chvíli hledí.
„Měli jsme práci ještě s dalšími lidmi. Ale nebylo to ono.“ Povídá jedna z nich.
Kevin krčí rameny.
„No jo, nejhorší je, když má někdo docela konkrétní představy a zásady. To se mnou nehrozí.“
Všichni se smějí.
„A co děláte tam dole, když jste pod zemí? To by mě docela zajímalo.“ Pokračuje Kevin.
„Mluvíme s rostlinami.“
Kevin se snaží tvářit chápavě.
„To musí být zábava.“
„Je to konverzace plná pocitů a dojmů. Ne, jako s vámi. Já mám nejradši borovice, kolegyně zase melouny. Ty dělají všechno jen proto, aby tě potěšily.“
Kevinovi to přijde zvláštní, ale je rád, že mají Polymorfové dobrou náladu. Joane zatím přináší několik chlebíčků.
„Poslyšte, potřeboval bych mluvit s tím vaším hlavním šéfem. Vy mi totiž vysvětlíte akorát, že melouny jsou super, ale kterým směrem bychom měli směřovat firmu, aby zase nebyl nějaký průser, to mi vy dvě asi neřeknete.“
Babičky na Kevina tázavě hledí.
„Půjde to?“
„Možná, ale zase až za několik tisíc let. Do té doby musíš počkat.“
Kevin a Joane se smějí.
„Za několik tisíc let už tady nebudeme, vy dvě.“ Reaguje Joane.
„Mě bude stačit, když vydržím ještě dvacet let. Dobře, tak začneme plánem B.“
„Jakým?“ Ptá se jedna z babiček.
„Napadlo mě, že můžete zkusit vybílit jeden z bankomatů tady na náměstí. S hackerstvím asi zkušenosti mít nebudete, tak se přinejhorším můžete vydávat za opraváře.“
„Ty chceš, aby kvůli tobě kradli?“ Ptá se Joane.
„Potřebujeme cash. A navíc nevím, jak jsou na tom s elektronikou.“
„Dobře.“ Souhlasí babičky.
V ten moment se proměňují na dva techniky z bezpečnostní služby. Kevin má radost, že ho Polymorfové poslechli a jdou na věc.
„Vlastně tam jsou dva bankomaty, donesu vám tašku.“ Pronáší Kevin.
A mizí ve dveřích, kde se o patnáct vteřin později objevuje i s velkým ruksakem na peníze.
Polymorfové jdou ven, kráčí se samozřejmostí, jakoby šlo o rutinní záležitost. Když jsou u prvního bankomatu, tak nejdřív čekají, až se kolemjdoucí o něco vzdálí.
Poté jeden z nich pokládá ruku na snímač karet. Na displeji se objevuje servisní režim a aktuální stav hotovosti. V prvním bankomatu je 260 200 korun.
Celá částka se daří vybrat až na potřetí. Peníze tedy strkají do ruksaku a jdou k dalšímu. Ve druhém bankomatu je 341 500.
Opět se stejnou samozřejmostí sbírají peníze a jdou zpátky do bytu. Tam je Kevin s Joane už netrpělivě čekají.
Dovnitř vchází opět staré babičky.
„Vy jste se proměnili a kde? Zapomněl jsem vám říct, že je všude kamerový systém.“ Povídá Kevin. „Ukaž ten ruksak, téda, to je paráda, vy jste borci.“
„Spíš borky.“ Reaguje jedna z babiček. „A změnili jsme svou podobu až na chodbě.“
„Sakra, máme tu zadní vchod? Jdu se podívat a jdu ho otevřít, jakože jste jenom proklouzli skrz barák. Ty vole, to je ranec, to bude aspoň půl milionu korun.“
Kevin se ve svých komentářích rychle předbíhá, aby co nejdřív seběhl ze schodů a otevřel zadní vchod. Ani ne za patnáct vteřin je dole, rozhlíží se, otevírá a rychle zpátky nahoru.
„Všechno nám vyšlo pěkně, ale stejně nebylo asi úplně nejchytřejší bílit zrovna bankomaty a hned tady za rohem.“ Povídá Kevin.
„A co ti lidi, ani si nevyberou výplaty.“ Reaguje Joane.
„Aspoň máme na nájem. By to chtělo obrat spíš nějaký drogový kartel. To by bylo aspoň morálně v pořádku.“
Babičky na Kevina zkoumavě hledí.
„Takže vy tady budete strašit ještě několik tisíc let, než vám přiletí šéf.“ Mění téma Kevin.
„Určitě až po zbytek věčnosti.“ Povídá jedna.
„Jestli se tedy něco nezmění.“ Povídá druhá.
„No jo, hlavně se mě držte a bude to v pohodě.“
„A co celou tu věčnost budete dělat?“ Ptá se Joane.
„Bavit se s melouny, ty mám nejradši.“
Všichni se smějí.
Polymorfové, jakoby měli vážně lepší náladu. Kevin nechápe, jak je to možné. Možná, že je jejich vnímání reality úplně jiné. Normálně má člověk hlavu plnou starostí, řeší věci do práce, mezilidské vztahy, jídlo, sex, nic z toho se jich očividně vůbec netýká.
„Však my se zase skamarádíme.“ Pokračuje Kevin.
„Jestli ne, tak tě tou dýkou bodnu já sama.“ Povídá jedna.
„A já tě rozčtvrtím a budu se dívat, jak krvácíš.“ Povídá druhá.
„Byly doby, kdy jsme se dívaly jenom na to, jak lidem křupou kosti v těle.“ Povídá zase první.
„Byly to strašné doby, ale i tělesné tresty měly něco do sebe.“ Pokračuje druhá.
„Jo, jo, dobře, dobře.“ Zastavuje tuhle konverzaci Kevin. „Já myslím, že nějaký plán stejně už máme, takže jste si hezky zavzpomínaly a zítra zase do práce.“