Než se člověk naučil myslet a vnímat různé významy, byly jeho reakce docela bezděčné, intuitivní a zvířecí. O tom právě přemýšlí Rica, který je ve svém obýváku a obchází stůl sem a tam.

Snaží se přitom přijít na to, co se s ním děje. Ještě před chvílí ležel na podlaze, celý se třásl, až mu lezly sliny z huby. Poté se najednou zvedl, rozpažil, jeho ruce se přitom volně kymácely, jako nedodělané loutce, potom sebou praštil o gauč, znovu se třásl a teď jen tak chodí kolem stolu sem a tam.

Chce se napít, ale neudrží ani sklenici s vodou. Přitom za chvíli začíná další meeting. Nejradši by si dal panáka a šel si lehnout, jenže jeho stav není vyvolaný abstinenčními příznaky, tak čím?

Za tu chviličku uběhla už půlhodina a meeting právě začíná. Rica se snaží ze všech sil nasadit něco jako úsměv, přibližně tak, jak si to pamatuje.

„Zdravím chlapi, asi mám zpoždění.“ Pronáší Rica.

Salte a Hany zírají šokovaně do svých monitorů.

„Co to s tebou je, chlape?“ Ptá se Salte.

Rica se dál jen tak usmívá. Chvíli trvá, než myšlenku zpracuje. Na nose má velkou krvavou podlitinu.

„Spadl jsem na zem a praštil sebou o stůl. Vypadá to hrozně, já vím, ale v ten moment to bylo docela příjemné.“

„To máš za tu Faradayovu klec, andělé se na tebe zlobí.“ Reaguje Hany.

„Mimozemšťané.“ Dodává Salte.

Rica znovu jenom tak hledí.

„Myslel jsem, že jde o Parkinsona, ale je to něco jiného. Znáte takové ty pokusy na švábech. Jednou jsem viděl, jak na švába namontovali jakýsi elektronický stimulant, vzali dálkové ovládání a potom stačilo zmáčknout páčku a šváb šel. Zrovna před chvílí jsem měl podobnou zkušenost. Rozpažil jsem a pak sebou praštil o gauč, přitom vím, že jsem to nebyl já. A navíc, jakobych se na sebe díval zeshora, z pohledu třetí osoby. To bylo něco.“

Salte se směje.

„Víš, měl by sis do bytu nainstalovat kamerový systém, abys nám to taky někdy ukázal.“

„Musím říct, že jsem ti to s tou panenkou trochu záviděl.“ Přidává se Hany. „Ale právě mě to přešlo.“

Všichni tři na sebe hledí.

„Připadá mi, že jsem úplně zpomalený. Navíc ani pořádně nechápu, co mi říkáte. Asi bych sebou měl praštit do gauče a vyležet to, jak mi bylo názorně předvedeno.“ Povídá Rica.

Tentokrát neříká nic Salte ani Hany. Sice se na začátku dohodli, že budou všechny zvláštní jevy spíše racionalizovat a nesvádět na náboženství, ani mimozemskou invazi, ale někdy to zkrátka nejde.

„Je to docela možné.“ Souhlasí Hany po chvíli. „Vem si takový budhismus, ten je doslova prošpikovaný meditacemi a cvičením různého druhu. Možná to bylo původně inspirováno podobnými jevy, aby byli lidé připravení na příjem vesmírné energie, až to přijde.“

„A skončilo to otáčením bubnů a cinkáním rolniček.“ Reaguje Salte.

Oba se smějí. Rica ještě myšlenku zpracovává.

„Jenže není to tak jednoduché. Budhisté jsou pověstní klidným stavem mysli, svým zvířecím instinktům navzdory. To, že si někdo chce ušetřit práci a čas, se mu nakonec vymstí jeho vlastním jednáním. A věř, že na různé projevy chování jsou v té oblasti všichni docela hákliví.“

„Takže jde o takový upgrade.“ Reaguje Rica.

Hany souhlasně pokyvuje.

„To by mě zajímalo k čemu mi takový upgrade bude. Zrovna naše oblast je různými živočišnými projevy docela proslulá. Včetně krkání a prdění, které přijde každému dost vtipné. A když si jednou za čas před všemi pořádně neuprdneš, jakobys ani neexistoval.“

Všichni se smějí.

„Já myslím, že půjde o něco docela jiného.“ Pokračuje Salte. „Vem si, že máš k dispozici takovou technologii, kterou si neměl ještě možnost pořádně otestovat. Třeba.. třeba pistoli. Víš, že umí vystřelit, udělá do terče důlek, ale dokud s ní někomu neprovrtáš lebku, tak se vlastně nic nedozvíš.“

„Nemáš tam jiné přirovnání?“ Ptá se Hany.

„Přirovnání moc nesedí, ale Rica sám přece říkal, že se koupeme v telepatických vlnách úplně všichni, aniž o tom víme. A přes to všechno sám nedokáže vůbec rozlišit, co je ještě on a jeho vlastní myšlenka, a co už ne. Přitom mu právě vystřelili mozek z hlavy, jenom se na něho podívej.“

„Jenom jsem sebou praštil o stůl.“ Reaguje Rica.

Salte s Hanym se smějí.

„Asi bych si měl lehnout na ten gauč.“ Opakuje Rica. „Připadám si jako zpomalený film. Jednou jsem viděl hyperaktivního psa, jak běhá pořád dokola. A říkal jsem si, ten jede, přitom blbý pes, to si musí myslet něco jenom pořád dokolečka nebo za chvíli exploduje? Úplně hard-wired na svoje tělo a okolí, o té budhistické meditaci si něco přečtu, to nebude zase tak špatný nápad.“

Hany znovu souhlasně pokyvuje. Rica má právě deja-vu a není si jistý, jestli si to všechno předtím jenom myslel, nebo se to stalo i ve skutečnosti a o něčem podobném už jednou mluvili.

„Jestli to tak půjde dál, tak mi vezmou občanku, zavřou do vypolštářované místnosti a nashledanou.“ Povídá Rica.

„Vypadáš vážně divně a není to tím naraženým nosem. Šlapeš si na jazyk a levou částí tváře skoro nepohybuješ.“ Reaguje Salte.

A znovu musí čekat na odpověď.

„To je emocionální strana hlavy. Necítím teď vůbec nic, jenom je mi blbě.“

„No, každopádně dej vědět, jak si dopadl.“ Povídá Hany. „Anebo raději nic neříkej, sami poznáme za měsíc, jestli se měníš k lepšímu anebo horšímu.“

„A hned ti zavoláme záchranku, neboj.“

Rica se tváří vyděšeně.

„Ale já musím chodit do práce.“

Salte s Hanym se smějí.

„Tak se pěkně pomodli, aby tě tví andělé do práce zase pustili.“