O měsíc později přibírá Hany opět na váze, Salteho moč se začíná zbarvovat do hněda, ale Rica se narozdíl od nich cítí díky vegetariánské stravě o dost lépe, než kdykoliv předtím.
Tedy těžko říct čím přesně to může být. Kdykoliv ale prochází kolem nějaké hospody a skrz okno vidí, jak si tam štamgasti dávají jedno orosené, začnou se mu sbíhat sliny, ovšem dovnitř nejde.
Těžký je život bez jakýchkoliv zájmů, který byl vybudovaný čistě na alkoholu. Člověk najednou začne vnímat, že má navíc spoustu času, ale ten je neustále doplňován různými stařeckými bolístkami, jako třeba v zádech, v kolenou, za krkem, v loktech, v zápěstí.. prakticky všude po těle, kde končí kost a začíná něco dalšího.
Podle Rica a jeho teorie můžou být ale nejen myšlenky, ale i ony stařecké bolesti projevem ne jeho vlastního těla, ale čímsi z vnějšku. O důvod víc pokusit se postavit Faradayovu klec, aby se případně odstínilo i rušení takovéhle.
Je to logické, když už nás může ona všudypřítomná všeobjímající síla ovlivňovat v hlavě, je jasné, že to může dělat i kdekoliv jinde. Nakonec proč dostávají lidé třeba rakovinu anebo proč se narodí třeba siamská dvojčata, uvažuje Rica.
Naštěstí se v mezičase nabídl i Hany s tím, že Faradayovu klec postaví, aby se přitom trochu protáhl, a nějaké to kilo zase shodil. Takže právě dnes míří všichni tři na odstavené příměstské parkoviště, poblíž stavby, aby onu novou Faradayovu klec vyzkoušeli.
„Dlouho jsme se neviděli, naposledy před pár měsíci v hospodě.“ Vítá je Hany.
„Že si se do toho pustil zrovna ty.“ Reaguje Salte.
Hany krčí rameny.
„Povalovala se jim tady hliníková plachta, dál už to bylo jednoduché.“
Všichni tři hledí na Hanyho auto, úhledně zabalené do hliníkové fólie.
„No nejsem si jistý, jestli bude hliník stačit. Ale vodivý je.“ Povídá Rica.
„Tak kdo půjde první?“ Ptá se Salte.
„Počkej, a je to auto uzemněné?“ Ptá se Rica.
Hany na něj nechápavě hledí.
„Jestli mě mají potom přestat bolet záda, tak pro to musíme udělat všechno.“ Pokračuje Rica.
A jde do kufru svého auta pro drát, který vzal pro jistotu sebou. Jeden konec připojuje k autu a druhý k nedalekému hromosvodu.
„Snad do toho sloupu mezitím neuhodí blesk.“ Pronáší Salte.
Jako první jde do Faradayovy klece Hany. Už to zkoušel předtím, ale uzemnění ho nenapadlo. Ovšem když o deset minut později vychází ven, povídá trochu zklamaně:
„Žádný rozdíl.“
„Myslelo ti to pořád stejně?“ Ptá se Rica.
„Pořád stejně, mohl bych ti uvnitř vyjmenovat všechny Egyptské hieroglyfy, včetně těch, které byly přeloženy do starořečtiny.“
Salte i Rica si říkají, že ty by byly snad nejjednodušší, ale raději oba mlčí, kdyby se náhodou pletli. Jako další jde do Faradayovy klece Salte.
Ten vychází ven o dvacet minut později, ale taky žádný rozdíl nezaznamenal.
„Uvnitř je trochu horko.“
„A nic?“ Ptá se Rica.
Salte kroutí hlavou.
„Docela by mě zajímalo, proč je ta klec vlastně tak slavná.“
„Určitě ne kvůli blokování signálu z páté dimenze.“ Reaguje Hany.
Rica jen unaveně vydechuje a jde dovnitř. Když je v autě, natahuje se na zadním sedadle, nohy nahoru a zkouší vyprázdnit si hlavu.
„Je to lepší?“ Ptá se jeden z jeho vnitřních hlasů.
„Asi ne, když nemám kontrolu ani nad vlastními myšlenkami.“
„Tak je to lepší.“
Kupodivu se mu však leží dobře, i bodavé bolesti, po těle, jakoby ustaly. O chvíli později však zesilují, až jsou nesnesitelné. V ten moment mu začíná být jasné, že se trefil a ona síla ovlivňuje nejen myšlenky, jen je celá Faradayova klec vlastně stejně na hovno.
Rica nechápe, jak mohl někdo v minulosti tuhle věc, tenhle fenomén, uctívat, jako něco náboženského. I když stačí si vzpomenout na ty pomalované šamany, kteří by bez všech třpytek vypadali jen jako vyschlí dědci, a smysl to zase dává.
Rica jde tedy z Faradayovy klece ven, Salte s Hanym ho přitom napjatě hypnotizují.
„Dostal jsem akorát další znamení.“ Povídá Rica.
„Chjo, můžeš tomu přestat říkat znamení?“ Reaguje Hany.
„Pořád lepší, než řešit dokola ty stejné blbosti.“ Pokračuje Rica. „Já myslím, že se tomu nedá bránit, spíš se s tím musíme naučit žít. Jestli chcete, tak vám pomůžu zesílit příjem, abyste z toho taky něco měli.“
„Jak jako zesílit příjem?“ Ptá se Hany.
„No, aby se ti ta EMC panenka taky rozblikala a rozvibrovala. Ovšem, jestli máš zájem.“
Hany váhá, co odpovědět. Doteď je z větší části přesvědčen, že má Rica schizofrenii a na ony meetingy chodí spíš pro zábavu.
„A jak by si to chtěl udělat?“ Ptá se Salte.
„Vím já, kdybych to uměl ovládat, a kdybych si myslel, že je to k něčemu užitečné, tak bych lusknul prsty a pfffffffffff, dostali byste takovou ránu do hlavy, že byste nemohli ani dýchat, a další a další. Tak jsem k tomu přišel já. A dodnes nevím, k čemu to vlastně bylo, asi toho necháme. Půjdeme si každý po svých, hezky domů.“
Hanymu se Saltem, jakoby však připadalo, že jim něco uniká.
„Zase na druhou stranu, kdybych to uměl ovládat já, měl bych v rukou docela účinnou zbraň a dělal bych s ní, co se mi hodí. Takže to dává taky docela smysl.“ Pokračuje Rica.
„A co by si s takovou zbraní jako dělal?“ Ptá se Hany.
„Jako když se s něčím podobným setkáš poprvé, nejdřív něco hrozně nechutného a zvráceného a ve velkém. A až za dlouho, až by mi došlo, že to stejně k ničemu nevede, bych začal přemýšlet a jednal bych rozvážněji.“
„Ty jsi ale čurák.“ Reaguje Salte.