Kevin po onom psychedelickém výletu a výplachu mozku, sedí u notebooku a sleduje youtube videa, které obsahují komentované záběry mimozemských plavidel. Tedy není jich mnoho, ale na některých z nich se objevuje i Kevinův létající talíř.
Tedy na většině z nich. Podle všeho nebyl tenkrát při testování plavidla příliš opatrný. A taky jak mohl tušit, že se něco takového vůbec děje? Že lidé aktivně pátrají po mimozemšťanech a jsou z toho doslova nadšení.
Do místnosti přichází Joane. Přináší další pletený svetr.
„Zase svetr? Já ale svetry nenosím.“ Povídá Kevin.
„Hmm.“ Reaguje Joane. „Tak začneš.“
„Polož ho zatím támhle. Vyspělá mimozemská inteligence z třetí generace supernov a pletou svetry, chápeš to?“
Joane jde blíž, aby se podívala co Kevin dělá.
„Co to sleduješ?“
„Koukám na Lindu, jedna starší reportérka co se celý život shání po informacích o mimozemšťanech. Akorát mi připadá, že je většina jen fake.“
„A povídá i o těch našich?“
„Hmm, má docela přehled. Věděla si, že sem hmota, která stvořila sluneční soustavu pravděpodobně přicestovala s jinou galaxií, která se srazila s mléčnou dráhou? Možná proto jsme tak pozadu.“
Joane kroutí hlavou.
„A co z toho?“
„No chci se o nich něco dozvědět, aby neudělali nějakou blbost. Pro nás jsme priorita my a ne oni. Víš, jak to myslím.“
Joane mává rukou.
„Klid, jsou úplně neškodní. Kdyby tě chtěli zabít, je dávno po tobě.“
„Však jistě. Já jenom.. až začneme vrtat do země, a začnou se kolem motat tajné služby, tak aby to nedopadlo jako předtím. Oni si asi mysleli, že budu nějaký jejich tiskový mluvčí nebo co.“
„A proto jsi tu vesmírnou loď vyhodil do povětří?“
Kevin kroutí hlavou.
„Pro to ne, to bylo hlavně proto, že na mě chtěli všechno tak akorát napsat. Ale rozhodovat už si budou sami. A já už jsem měl hromady peněz, takže proč bych šel do dalšího rizika.“
Joane se všemi silami snaží pochopit proč, ale stále to nechápe.
„Já myslím, že jsi jen dostal strach a bylo toho na tebe hodně.“
„Vážně? Já myslím že ne. Přece když nemám žádnou faktickou kontrolu a dva mimozemšťani mě neustále přesvědčují, že ji mám anebo mi vyhrožují smrtí, tak ze mě asi dělají blbce, ne?“
Oba na sebe chvíli hledí.
„Půjdu se podívat, co zase upletli. Asi by se měli naučit šít, bylo by to praktičtější.“ Povídá Joane.
„A zavoláš je sem? Chtěl bych se jich zeptat co z toho na těch videích jsou oni a co je fake.“
„Dobře.“
Po chvíli přicházejí dvě rajdy ve vyzývavém oblečení s nateklými rty.
„Docela by mě zajímalo, jestli máte nateklé jenom rty.“ Pronáší Kevin.
Jedna z nich vyhrnuje sukni, stahuje kalhotky a ukazuje se.
„Hmm, jenom rty. To je hezká kombinace.“
„Viď Kevine?“ Reaguje žena zvesela.
Kevin natáčí monitor směrem k nim a ukazuje jeden ze záběrů neznámého tělesa, pohybující se vysokou rychlostí před stíhačkou.
„Řeknete mi o koho jde? To budou taky mimozemšťani.“
Obě ženy na sebe tázavě hledí.
„A proč to potřebuješ vědět?“ Ptá se jedna.
„Není to úplně zbytečná informace?“ Ptá se druhá.
„Jenom ze zvědavosti.“
Polymorfové nasazují nesouhlasný, povýšený výraz.
„Nepotřebujeme dalšího reportéra.“
„Vážně? Ale já taky nepotřebuju žádného reportéra. Tak jsme si to alespoň vyjasnili.“
Ženám dochází, že je Kevin právě přechytračil.
„Opice hloupá.“
Kevin se směje a po chvíli mění téma:
„Moje rodina a já jsme původně z Běloruska. Z bývalého sovětského svazu, ještě si pamatuju na to, jak jsem jako děcko cvičil na spartakiádě. Po přestěhování do států mě přejmenovali, původně jsem se jmenoval Karp. Což je název jako pro blatník od auta.“
Polymorfové na něj hledí a nereagují.
„Než jste přiletěli a vlámali se do mého auta, tak jsem si zrovna říkal, že je fajn žít v USA. Sice ten systém neprochází žádným intelektuálním existencialismem, ale když jsme začali s podnikáním, došlo mi, že je podnikání v podstatě existencialismus sám o sobě.“
Kevin chvíli čeká, jestli Polymorfové něco řeknou, ale neříkají nic.
„Takže nechápu, proč jste po mě chtěli, aby jsme ovládli planetu. Když to tak nějak všechno samo o sobě funguje.“
„To byly jenom motivační řeči.“ Reaguje jedna z žen.
„Motivační plky, aby si postavil vesmírnou loď a zabezpečil přenos života na další planety.“ Reaguje druhá.
Kevin se tváří nechápavě.
„Jako nějaký Noe, co postaví archu nebo tak?“
„Tak.“
„Je moderní doba, tady jeden člověk nic neznamená. S něčím pohne, něco přidrží nebo zarazí, ale když odejde, pojedou všichni stejně dál. Jste to viděli v médiích. Media coverage jako svině, pak mě zavřeli a jako bych ani neexistoval. Teď už vaši technologii mají. Nebo alespoň 50% z toho.“
„A ty myslíš, že to stačí?“ Ptá se jedna.
„Musí. Uvidíme, snad do té doby nezemřu, ne?“
„Uvidíme.“
Všichni na sebe hledí.
„Ale byla by to škoda. Ty už jsi pěkně vycvičený, necháš si všechno líbit a nic přitom neřekneš. Jsi takový náš šmudla na hraní. A jak ti bylo v bludišti?“
Kevin se znovu tváří nechápavě.
„No přežil jsem to.“
„Vidíš, ty jsi náš Kevin. Opičák na hraní, hu hu hu ha ha ha.“
Všichni se smějí.
–
Je večer a Kevin studuje, co obnáší vrtání do země a jakých hloubek lze se stávající technologií dosáhnout. Čekal, že porada s Polymorfy dopadne jinak, ale výsledek je podle očekávání. Tedy kromě toho, že mu začali říkat opičáku.
Joane konečně přichází s večeří.
„To voní, měli jsme zajet pro KFC, ale tohle vypadá taky dobře.“ Pronáší Kevin.
Na stole leží talíře s mořskými plody. Langusty, krevety a něco, co vypadá jako kousky chobotnice.
„Kde si to sehnala? Tady jsme přece ve vnitrozemí.“
„Polymorfové. Zeptala jsem se a odněkud to sehnali a sami uvařili.“
„To jsou změny. To bude veselá planeta, mimozemšťané vypadají jako rajdy z levného pornofilmu, já jsem opičák a jak říkají tobě?“
„Joane. Vážně se před tebou svlíkli?“
Kevin souhlasně pokyvuje.
„Téda, já jim říkala ať takové věci nedělají.“
„Aspoň se podívám na ženskou, když už spolu nejsme..“
Joane se tváří překvapeně.
„Jsme.“ Povídá opatrně.
Kevin cítí úlevu. Nedokázal by si představit, že by s ní trávil všechen ten čas a ona mezitím spala s jiným.
„A s Polymorfy si nikdy ne, víš co myslím.“
„Ne.“
„Já se jenom ptám, jednou jsem byl s nimi v baru a to by ses divila, co dělali za věci.“
Oba se smějí.