A tak Baldo Bagge prochází několik hodin lesem, opatrně našlapuje, aby nebyl slyšet, nezlomil žádnou spadlou větvičku a poslouchá. Jde o oblast, která se pozvolna mění ve step, ale přesto mu nad hlavou krouží hejno ptáků a v lese se semtam něco šustne.
Na mobilu je předpověď počasí dobrá, minimálně na několik dní dopředu. Signál však už žádný. Vzhledem k tomu, že se blíží večer, hledá Bagge nějaké vhodné místo k utáboření.
Jenže ať už se rozhlíží jakkoliv, všude po zemi pochodují mravenci anebo jiný hmyz. Na první pohled toho není moc, ale stačí zvednout kámen a ejhle stonožka nebo takový ten brouk, který sice nekouše, ale má obrovské klepeta.
Bagge není v přírodě poprvé, a tak se úplně automaticky rozhlíží po korunách stromů a hledá přitom nejlépe přístupné, a zároveň pohodlné místo na přespání.
Po chvíli vidí jeden menší strom, se kmenem trochu nakřivo, opodál několik popadaných, pevných větví, a tak jde na věc. Nožíkem nejdříve opracovává a čistí větve, poté je přenáší ke stromu a lepící páskou větve připevňuje tak, aby si nahoře vyrobil improvizované lehátko.
Bez pořádného vybavení musí zničit svoji jedinou deku, aby ji napíchnul a ovázal na větve, ale říká si, že má bundu a batoh, takže bude spát napůl v bundě a napůl v batohu.
Ten večer už dole pod stromem plápolá ohýnek, na něm se ohřívá konzerva a Bagge právě zjistil, že má na mobilu slabý signál, a tak volá Moorové.
„Dobrý večer, jenom volám, jestli je všechno v pořádku.“
„Ale jistě, všechny zásilky dorazily, jsou v perfektním stavu. Myslím, že z nich bude několik krásných výstav.“ Povídá Moorová.
„A co muzeum, šlapalo mezitím jak má?“
Moorová na moment váhá, co odpovědět.
„Ale jo, i když mi zrovna nesedí tržby.“
„Jak to?“ Ptá se Bagge. „Přece jsme to vymysleli dobře, každý lístek se musí vytisknout na místě a ten je potom automaticky v účetnictví.“
„To sice ano, ale našla jsem u Müllerové v pokladně svazek vstupenek se stejným sériovým číslem.“
„Aha.“
Bagge si nemyslel, že ho noví zaměstnanci muzea začnou okrádat hned při první příležitosti, jakmile odletí.
„Dobře, že jste tam alespoň vy.“ Pokračuje Bagge.
„Já jsem ráda, po té pohlavní chorobě jsem stejně musela na testy.“
„A všechno ok?“
„Ale ano, hlavně, že už jsem doma.“ Reaguje Moorová.
Když je rozhovor u konce nechápe Bagge, co tak najednou. Nebyla by to nakonec zábava i pro ni, posedět si v koruně stromu, hezky v přírodě?
A tak zatímco Bagge uvažuje, jestli ještě nezavolat Cwaldovi, ozývá se zespodu zvláštní šustění a chrochtání. To jeden z divočáků zavětřil ohřívající se konzervu a přišel se podívat.
Sláva. Bagge má pro tuto příležitost jeden extra pevný klacek, zakončený dlouhým ostřím. Divočáka sice ještě nelovil, ale předpokládá, že když se klacek zapíchne hluboko do mokrého bahna, do masa by to mělo jít stejně snadno.
Bagge dřepí na větvi, ani nedýchá, aby divočáka nevyplašil. Když je v jeden moment divočák pod ním, skáče Bagge dolů a zabodává klacek do jeho trupu. Při seskoku však dopadá nešikovně na patu, a tak divočák i s klackem v zádech utíká pryč.
Bagge leží na zemi a doufá, že si nezlomil nohu. Asi by bylo jednodušší po něm vystřelit, než si hrát na krále džungle, přemýšlí pro sebe.
Noha naštěstí vypadá dobře, a tak se zvedá, na rameno kulovnici a jde směrem kudy divočák utekl.
Po půlhodině stopování a jemného našlapování slyší vysílené chroptění. Bagge si připravuje flintu, baterku, světlo, pal! Trefuje se přesně a divoké prase leží na zemi.
Zblízka vypadá ještě menší, už ne tak hrozivě, jako když bylo naživu. Je skoro půlnoc, na obloze svítí úplněk a Baggeho čeká ještě spousta práce, aby se maso nezkazilo.
Následují krvavé jatka, které Bagge už dlouho nezažil a úplně na ně zapomněl. Tedy vzpomněl si na ně právě v tuhle chvíli, i na důvod proč se od jisté doby vyhýbá lovu a raději přešel na obyčejnou turistiku.
Vykuchat takové zvíře v přírodě bez základního vybavení není jen tak. Když vyhřeznou střeva, vsáknou se z části do hlíny a jen těžko se zase sbírají. Když něco dobrého spadne na zem, třeba játra, jen těžko se dají od kamínků očistit jinak než nožem, a tak dále.
–
Další ráno nebo spíš dopoledne, se Bagge probouzí ještě celý od krve. Ovšem kolem vyhaslého ohniště je na klaccích napíchnutá bohatá masová výzdoba z padesátikilového prasátka.
Bagge skáče energicky ze stromu na zem a okamžitě rozdělává nový oheň. Rozhoduje se, že se na tomhle místě utáboří, dokud divočáka nesní anebo dokud se maso nezačne kazit. Konec konců jde o perfektní suvenýr, který sice v muzeu nevystaví, ale suvenýr v podobě zážitku.
Zvláštní kanibalistickou podívanou tak alespoň fotí a posílá Moorové.
„Fůůůj, co to je?“
„Kořist z nočního lovu :).“
Sníst takové prase může trvat i několik dní. Bagge se se svou útlou postavou sice nezdá, ale na posezení se do něj vejde i půl kilogramu masa. To znamená, že než se všechno začne kazit, alespoň ochutná od každého druhu kousek.
Posílá tedy fotku i Cwaldovi.
„Vy si odletíte domů a tohle všechno sní kdo? :)“
Cwalda však nereaguje, patrně hraje Xbox a cpe se sýrovou pizzou.
Takový zážitek, alespoň pro Baggeho, rovná se téměř hodnotě vzácného předmětu. Kolik dnů, týdnů a měsíců strávil ve svém hangáru prohlížením a hodnocením všech tretek a suvenýrů. Tady v přírodě přitom stačí ulovit zvíře a je celý den, co na práci.
Bagge se při celodenním opékání, oplachování, umývání a uklízení dokonce přistihuje při myšlence, že by taková pomíjivá zážitková turistika mohla mít dokonce podobnou hodnotu, jako věci, které si člověk pořídí, a přitom mu zůstanou.
Jenže až odsud odejde, co mu vlastně zůstane? Říká si Bagge. Několik fotek a vysoký cholesterol. V ten moment mu onen zážitek už tak zajímavý nepřijde.