Uběhlo jen několik dní od nákazy a pohár Moorové přetekl, řekla si o letenku domů.
Bagge, Moorová a Cwalda stojí před letištním terminálem a loučí se.
„Nemusel jste mi naložit zrovna další kufr, jak já je teď ponesu?“ Ptá se Moorová.
Bagge vykládá z auta třetí kufr o velikosti XL.
„Jsou na kolečkách, přece to nebudeme všechno posílat přepravní službou.“
„No, tak to jsem fakt ráda, že poletím domů s takovým závažím.“
„Hlavně dobře dojeďte, za půl roku jsme zpátky i my.“
Cwalda, když to slyší, nasazuje rozpačitý výraz. Chvíli oba sledují, jak se Moorová snaží udržet rovnováhu na hrbolatém chodníku se třemi těžkými kufry.
„Od té doby, co má vlastní rodinu, už z ní není ten nezničitelný terminátor, jako kdysi.“ Povídá Bagge.
„A co chcete dělat, to chcete vážně cestovat ještě celých šest měsíců?“ Ptá se Cwalda.
„Co mám dělat? Co když zase někomu přeskočí a zavřou se hranice. Takhle nabereme po cestě ještě spoustu dalších krámů.“
Cwalda si tedy odevzdaně sedá do auta a oba vyrážejí zpátky do hotelu.
–
U večeře je Cwalda podezřele zamlklý, jakoby ho cestování bez ženského faktoru tolik nebavilo. Tedy ne, že by byl kdovíjaký společník už předtím, ale tentokrát neříká vůbec nic.
„Je to zkrátka práce jako každá jiná, sice nemusíme třeba osm hodin denně kroutit volantem nebo skládat někde v továrně elektroniku, ale někdo ty věci do muzea nakoupit musí.“
Cwalda nasazuje nespokojený výraz.
„A proč je nakupujeme oba, to byste si nevystačil sám?“
Bagge krčí rameny.
„Jestli chcete taky odletět, tak klidně můžete. Já už těch pár krabic zabalit zvládnu.“
„Vážně můžu? A to mě nevyhodíte?“
Bagge se směje.
„Proč bych to dělal? V hangáru a kolem muzea je přece tolik práce, že jsme s každým dalším odeslaným balíkem tak akorát pozadu.“
„Tak fajn.“ Souhlasí Cwalda.
„A že jste si to nerozmyslel předtím, než odletěla Moorová, chudák ženská se teď musí celou cestu tahat se třemi kufry.“
Oba se smějí.
–
Další den se tedy před letištním terminálem loučí Bagge s Cwaldou. Pořád mu připadalo nefér, že odlétá jenom s jedním kufříkem, ale všechno, co se dalo v Etiopii koupit, už koupili.
Bagge je na tenhle typ cestování zvyklý, je sice trochu nebezpečné nemít sebou ani jednoho parťáka, ještě s jeho útlou postavou. Ale když mají jeho věci firemní zázemí a s tolika zaměstnanci, připadá mu lepší, že jsou alespoň jeho věci v bezpečí.
Ještě než Bagge nasedá do auta, volá Moorové.
„Už jste přiletěla?“
„Sláva, konečně vlastní, čistá postel.“
„Posílám za vámi i Cwaldu. Myslím, že bude ještě pár let trvat, než si na cestování zvykne, jestli vůbec.“
„Cože, on letí taky domů? A co tam budete dělat?“
Bagge krčí rameny.
„Změním plány a poletím do asie, tam je lidí spousta a určitě mě nikdo nepřepadne, leda bych se zapletl do drog nebo s děvkami a drogami.“
Oba se smějí.
„Tak fajn a nepotřebujete sehnat letenku?“
„Ne, v pohodě, hlavně dávejte pozor na Cwaldu a především moje věci, ok?“
„Ok.“ Odpovídá Moorová radostně.
–
Bagge si zprvu říkal, že se pokusí minimalizovat přelety a hlavně přestupy, které jsou na cestování úplně to nejotravnější. Jenže s menší zátěží, když už letí na vlastní pěst, mu připadá stejně pohodlnější, když nemusí na cestu neustále někoho motivovat.
A tak si bookuje letenku z Addis Abeby do Nursultana Nazarbajeva v Kazachstánu. Nejde sice o asii v pravém slova smyslu, ale v tomto ročním období půjde o mírné klima.
Nejzajímavější na Kazachstánu je divoká příroda, což přijde po oněch přelidněných místech Baggemu jako docela fajn změna. Akorát doufá, že nebude problém vypůjčit si nějakou flintu nebo kulovnici. Na takové divoké prase by si s nožem troufnul akorát Rambo, říká si Bagge.
Jenomže po dlouhé cestě s přestupy přes Káhiru a Dubai zjišťuje až v Kazachstánu, že jeho kufry nedorazily. Aerolinka nemá samozřejmě ani ponětí, kde by mohly být. No ne, že by v nich bylo něco důležitého, ale Bagge už si za ta léta vytvořil systém, se kterým je schopný si v hotelovém pokoji i uvařit.
Když tedy jako jídlo počítáte brambory vařené v termosce a nudlovou polévku, obohacenou o místní koření.
Když se ani o několik dní později jeho kufry na letišti neobjevují, uvědomuje si Bagge, že teď když cestuje nalehko, půjde o dobrou příležitost vyrazit do divoké přírody.
–
Jednoho dne se tak poblíž města Shchuchinsk objevuje podivná, menší bílá postava s batohem na zádech. Balda Baggeho právě dovezl traktorem jeden z místních farmářů.
Bagge si vybírá tenhle typ dopravy vždycky, když se chce něco dozvědět o místních lidech a hlavně kde by se tak asi dala sehnat kulovnice.
„A na co bys ji potřeboval?“ Ptá se farmář.
„Na zvěřinu, přijel jsem za dobrodružstvím. Natáčím pořad o přírodě, ale co by to byl za pořad, kdyby se před kamerou neobjevilo divoké prase na ohni.“
„A víš, že je pašeráctví u nás nelegální.“
„Já vím, ale když se to nikdo nedozví.“
„Hahaha.“ Směje se farmář.
A tak jde po příjezdu do Shchuchinsku společně s Baggem do zaprášené kůlny odkud vytahuje postarší mysliveckou flintu.
„Je dobrá, mám ji po svém otci. Už moc dlouho nevydrží, ale dobrá pořád je.“
Bagge je rád, že má i v dnešní době pořád štěstí na obyčejné, podnikavé lidi. Dává tedy farmáři 50 000 tenge se slovy:
„A už se o tom nebudeme bavit.“
„Ohóó, tak si s námi dáš aspoň večeři.“
S nelegálně drženou flintou? V kazašském docela větším městě? Ptá se Bagge sám sebe.
„Ne, promiň, mám docela naspěch. Hele víš co, tak já se nejdřív zajdu ubytovat do hotelu a pak přijdu.“
„Dobře, dobře. Ale určitě přijď, dneska máme ovčí.“
Bagge jde pryč i se složenou flintou pod bundou a při první příležitosti si objednává místního taxíka. Docela rád bych ochutnal takové místní ovčí, ale když už si řekl, že uloví divočáka, musí to dokončit.