V malé vesmírné lodi sedí, nebo spíš leží na podlaze dvě živé hroudy hlíny. Na monitoru před nimi se zobrazuje příchozí hovor, objevuje se další taková hrouda.
„Planeta, které lidé říkají Země. Mise potrvá maximálně 200 pozemských let. Do té doby chci, abyste je ovládli jejich vlastními prostředky.“
„Bez problémů, šéfe.“
Obraz hroudy na monitoru mizí, v tu chvíli oba Polymorfové v lodi s povzdechem sledují, jak se Země přibližuje.
Po chvíli jsou už v atmosféře, plášť je v plamenech, rozžhavený do běla, ale nevypadá to, že by chtěli zpomalit. Spíše zrychlují, aby byli na povrchu co nejdříve.
Přece jenom 200 let je na ovládnutí planety velmi krátká doba. Polymorfové nemají žádné zbraně, nepotřebují je. Můžou se změnit v kohokoliv a cokoliv a už tak ovládají mnoho populací na mnoha různých planetách.
Poblíž jednoho velkoměsta se ozývá obrovská rána. Vesmírná loď se zavrtává hluboko pod povrch země a ta se za ní zase zavírá, jakoby se nic nestalo.
Kevin je mladý muž, zrovna jede okolo. Nemá ve zvyku svoje auto šetřit, plynový pedál drží celou cestu na podlaze, ručičky tachometru a otáčkoměru míří doprava a krajina okolo doslova sviští.
Najednou slyší ránu, jeho auto se nadzvedává a dosedává na cestu. Kevin se snaží volantem vůz zase usměrnit, ale při tak vysoké rychlosti letí z cesty ven, těsně mezi stromy a rovnou do pole.
„Kurva!“
Kevinovi nabíhají na čele dvě žíly. Vztekle vystupuje z auta a práská dveřmi. Nejradši by začal do dveří kopat, ale v poslední chvíli si uvědomuje, že je daleko od města. Bude mít štěstí, když se mu podaří vůbec nastartovat a nějak se dostat na cestu, myslí si.
Sedá si zase zpátky, zkouší otočit klíčem, šlápnout na plyn, nic. Ozývá se jenom cvakání. Chvíli takhle cvaká, potom znovu vystupuje a tentokrát už vážně natvrdo kope do dveří, aby si ulevil.
V momentě, kdy vytahuje mobil, aby si zavolal odtahovou službu s překvapením zjišťuje, že dvě hromady hlíny, které byly někde v dálce jsou najednou jen kousek od něj.
Strachy polyká, pak kroutí nad tímhle nesmyslem hlavou a znovu se soustředí na mobil. Najednou však vidí, jak se k jeho autu přibližuje stín. Ty dvě hromady hlíny se k němu sunou, jakoby plavaly nebo co.
„Pozemšťane, stůj a nic nedělej.“
Kevin rychle mrká, prstem se přitom vrtá v uchu jestli vidí a slyší dobře.
„Přišli jsme zotročit tuhle planetu, stůj a nic nedělej.“ Pokračuje druhá hrouda hlíny.
Navázat kontakt s osamělým jedincem je osvědčená strategie. Polymorfové jsou rádi, že mají takové štěstí a nemuseli hledat moc dlouho. Tenhle človíček jim určitě řekne vše, co potřebují vědět.
Kevin se z šoku už trochu vzpamatoval.
„Jako zotročit nás jste přišli vy dva nebo tady bude za chvíli ze země cákat hlína nebo jako co?“
Polymorfové mu na rovinu sdělují svůj plán. Vyhrožují mu mučením a smrtí, takže rád souhlasí a bude jim pomáhat.
Zanedlouho už hledá v autě nějaký časopis nebo fotku v co by se mohli proměnit, aby mohli jít mezi lidi.
Kevin přijíždí v pomačkaném autě se dvěma modely v kravatách k benzínce. Zastavuje, otáčí hlavu dozadu, aby na ně viděl.
„Jste od člověka úplně k nerozeznání, nikde žádná vytrousená hlína.“
Polymorfové mlčí, usmívají se přitom jako modelové na fotkách.
„Takže než se zorientujete, chtěli jste být nenápadní. S tím vám rád pomůžu. Pro začátek se na mě neusmívejte jako dva debilové.“
Polymorfové nasazují netečný, chladný výraz. Vypadají přitom jako dva psychopatičtí zabijáci.
Kevin unaveně vydechuje.
„No, lepší to asi nebude. Tady máte každý trochu peněz, zajdete támhle na benzínku. Ty mi koupíš cigára a ty mi koupíš nějakou colu.“
Polymorfové přijímají peníze, pokývnutím souhlasí a vydávají se do prodejny. Uvědomují si, že se na téhle planetě jídlo nerozdává každému podle potřeby, ale nakupuje. To by mohli zvládnout snadno, myslí si.
Asi po třiceti vteřinách od chvíle, kdy se za nimi zavřely dveře, vybíhá z benzínky vystrašená prodavačka.
„Moje nervy.“ Povídá Kevin.
Sedí přitom dál v autě, aby jim do toho nezasahoval.
Polymorfové vycházejí s úsměvem ven. Jeden drží v hrsti asi padesát krabiček od cigaret, druhý za sebou táhne vozík s láhvemi coly.
„Takže jaký je trest za spoluúčast v krádeži?“ Ptá se sám sebe Kevin unaveně.
S očima obrácenýma do stropu poslouchá, jak mu do kufru auta nakládají kořist a sedají si na zadní sedadlo.
„Ty vole, za bílého dne, pod kamerou. Ať mi někdo vysvětlí co mám teď dělat.“
Kevin si zapaluje cigaretu, stahuje okýnko a co nejklidněji povídá:
„Měli jste dát prodavačce peníze a chtít za to jednu colu a jedny cigarety. Když toho vezmete víc, prodavačka uteče, přijedou policajti a všichni půjdeme do vězení. Protože jste to už udělali a není cesty zpět, počkáme tady na ně a nějak se z toho dostaneme, souhlasíte?“
Polymorfové by se rádi zeptali na podrobnosti, ale pozemšťan podle všeho ví, o čem mluví. Ta prodavačka vážně utekla.
„Souhlasíme.“
„Bezva.“
Zanedlouho jsou slyšet policejní houkačky. Smykem vedle nich zastavují dvě policejní auta, vyskakuje z nich několik příslušníků s bouchačkami za pasem.
„Tak panáčci, vystupte z vozu.“