Je večer, Crosby odjel s vozíkem starého železa do sběrny pro peníze a do obchodu pro víno, aby se svými novými hosty vyrazil do parku.
Jose sedí u rybníku, suší si vlasy a před malým zrcadlem se holí, Jasmine se ještě koupe. Když překonala odpor k bahnu, komárům a různým živočichům, co zde žijí, začalo ji plavání bavit.
Josemu mezitím vrtá hlavou proč byl Crosby při odchodu tak natěšený. Čeká je v parku večer snad něco zajímavého? Sednout si tam na lavičku, popíjet nějakou chemikálii co jen připomíná víno, nechat se přitom bodat od komárů, kteří jsou na tomhle světě snad všude.
Jenže ležet tady večer v chatce bez elektřiny a nedělat nic se mu taky nechce. Všiml si, jak se Crosby na Jasmine dívá. Joseho sestra vypadá jako kočka i na snobském večírku, co teprve v parku mezi ojetými špinavými škatulemi bez zubů.
Ve chvíli, kdy už pomalu začíná přemýšlet nad tím, jak Jasmine ubránit proti gangu nadržených násilníků, vylézá nahá ven z vody.
„Co si vezmeš večer na sebe?“ Ptá se Jose.
„Nevím. Pytel od uhlí a falešný knír.“
Oba se smějí.
„Ten Crosby nevypadá nebezpečně, jen sbírá smetí, aby mohl lenošit u rybníku. Já bych byl optimista, když se tam těší někdo jako on, musí být všichni tihle houmlesové jen neškodné paka.“
Jasmine se rozhlíží a rychle obléká.
„To jim ale neříkej, radši vůbec nemluv.“
„A proč?“ Nechápe Jose.
„Já budu taky mluvit co nejméně. Co když je mezi nimi třeba vrah a ty mu řekneš pako? Nebo něco neškodného, ale on se stejně urazí?“
Jose vstává a rozhlíží se zamyšleně po rybníce. Když se Jasmine dokoupala, zase přiletěl čáp, který zde před chvílí lovil ryby.
„Já myslím, že bychom měli držet hlavu vzhůru už kvůli tomu, že s námi půjde Crosby. Co když uvidí jak jsme v parku vyměkli a zrovna on se po nás začne vozit. Přece se na nás nevrhne někdo s nožem v ruce bez nějakého varování, takže když uvidím, že se urážejí, omluvím se.“
Jasmine kroutí hlavou.
„Já to nechci vidět.“
„Neboj, stejně si budou dělat srandu spíš oni z nás, se na nás podívej.“
Oba mladí sourozenci mají po koupeli zase čistě bílou pleť, jemné ruce a tváře, na kterých, jakoby se žádné problémy nezapsaly.
V parku postává několik hloučků lidí. Je až neuvěřitelné, že v moderní době, plné přebytku, televizorů, přehrávačů a další elektroniky tráví tolik lidí čas tím, že spolu dlouhé hodiny někde jen tak postávají.
Na Crosbyho po cestě mávají, zdraví se skoro s každým, koho potká. On přitom Josemu a Jasmine vysvětluje s kým se zrovna pozdravil.
„Tihle tři jsou dobří kluci, kapsáři, chodí každý den na náměstí za turisty a pak všechno nahází do automatu.“ Směje se Crosby.
Jose si není jistý jak zareagovat, určitě by neměl jen mlčet, když jim tohle říká.
„To si nic nekoupí, všechno prohrají?“ Ptá se po chvíli.
„Oni mají peněz dost, ale platí si jen ubytovnu a baví se, chápeš.“
„Jasně, proč ne.“
Bez dalších řečí jdou dál, Crosby se zdraví s dalšími dvěma. Vypadají upraveně a je mezi nimi i žena. Chvíli Jasmine žárlivě pozoruje a chytá přitom jednoho z mužů za ruku.
Ona si vážně myslí, že bych mu toho pobudu chtěla přebrat? Ptá se Jasmine sama sebe.
„To byli pasáci, prodávají ženy turistům. Radši jsem se s nimi moc nevybavoval, když je s námi i Jasmine.“ Povídá Crosby po cestě od nich.
Jose se směje.
„Vidíš, kdyby si nebyla stydlivka, mohla si nám na to víno sama vydělat.“
„Fuj, jsi sprostý.“
Všichni se smějí.
Netrvá dlouho a sedí na lavičce a předávají si plastovou láhev s vínem. Tenhle výlet je jako návštěva do jiného světa, o kterém věděli, že existuje, ale netušili jak vypadá.
Jde o okraj společnosti, kterým by měli pohrdat, přitom oni mluví a vypadají celkem normálně, jakoby vedli jenom trochu jiný život a měli jiné zaměstnání, toť vše. Jose je zmatený.
„Řeknu ti ale, že to víno nebyl špatný nápad. Horší jsem v životě nepil, ale stejně je dobré.“
Crosby se směje.
„Vy dva tady vypadáte jako exoti, jak jste se vlastně dostali na ulici?“
„Máma s tátou mají problémy. Ukradli jim všechno, dům, peníze, všechno a čekáme až si pro nás zase přijedou.“ Odpovídá Jasmine.
Josemu připadá, že se jeho sestra napila už moc, tak raději pokračuje sám.
„Nebyli jsme kdovíjak bohatí, spíš naopak. Znáš to, oni chodí do práce, my jezdíme ehm autobusem do školy, chodíme na společné školní obědy, máme doma jen jednu barevnou a jednu černobílou televizi, o kterou se musíme dělit.“
Jasmine se snaží nevyprsknout smíchy.
„A stejně někomu náš malý domek a pár drobných v bance stálo za to aby nás o ně připravil.“ Pokračuje Jose.
Crosby pokyvuje chápavě hlavou a dává si přitom pár hltů vína.
„A co ty, jaktože bydlíš v chatce u rybníku?“ Ptá se Jose.
Crosby si uvědomuje, že je starší než ti dva. Oni mají život před sebou a nedostali se na ulici vlastní vinou. On by se mohl stydět, místo toho se chce začít vztekat a říct jim, ať drží hubu a nevyptávají se. Jenže další pohled do těch jejich naivních zcivilizovaných očí a vůbec netuší jak zareagovat.
Nakonec dostává nápad.
„Měl jsem dobrou práci u záchranné služby, jezdil jsem se sanitkou. Ale každou hodinu, každý den jsem vozil někoho kdo byl rozřezaný nebo popálený, z toho se zvedá žaludek.“ Kroutí hlavou Crosby.
„To bych taky nevydržela.“ Snaží se mu Jasmine pomoct.
„Na zimu už bych si chtěl něco najít, tu chatu jsem nedávno zdědil, ale v zimě se tam nedá spát.“
Jose nemá už vůbec žádnou představu jak v tomhle rozhovoru pokračovat, aby se Crosbyho nějak nedotknul. Být závislý na rozhodnutí takového člověka a dávat přitom pozor na jeho city je něco, co v životě nezažil.