Arin s Bilfurem jsou na pláži. Před chvílí se připojili ke skupince obtloustlých turistů, že si zahrají volejbal. Arin je na jedné straně s dvěma dámami, které váží odhadem dohromady asi 250kg. Bilfur je na druhé straně se dvěma pány, ti váží podle všeho alespoň o 100kg víc.
Arin právě přihrává spoluhráčce, ta vyskakuje a máchnutím smečuje tak silně, že Bilfur na druhé straně jenom bezmocně vyráží balón ze hřiště.
Poté co se Bilfurovi vrací do rukou krev, je připravený na další výměnu. Všímá si však, že mezi pobavenými diváky pozoruje hru i Zen.
„Tak už jsi tady? Nechceš si taky zahrát?“
„Vždyť ti ten balón málem zlomil ruku, díky ale radši ne.“
Všichni se smějí.
„Dáme si ještě jednu výměnu a hned jsme u tebe.“ Povídá Arin.
Jde s balónem dál od sítě, švihnutím podává na druhou stranu, Bilfur tentokrát balón zvládl a už je zase zpátky na druhé straně. Turisté nadšeně sledují, co bude dál.
Když výměna pořád nekončí, opakuje Arin přihrávku dámě vedle jako posledně. Ta vyskakuje a celou váhou svého těla smečuje přímo na Bilfurovu hlavu. Co viděl Bilfur naposledy byla jen milisekunda poté. Právě leží v kómatu na zemi a ostatní se ho snaží vzkřísit.
„Vsávej ty sračko.“ Povídá Arin.
Bilfur pomalu otevírá oči, ohmatává si obličej, žádná zranění.
„S tímhle měkkým balónem neuspíš ani mouchu a ty tu ležíš jakoby do tebe vrazilo auto.“
Bilfur se pomalu otřepává, zvedá na nohy, ostatní mu přitom pomáhají.
„V pohodě, v pohodě?“
„Jo, v pohodě, v pohodě.“ Reaguje Bilfur.
Za chvíli už jdou se Zenem po pláži. Bilfur pořád cítí v hlavě dutou ránu, ale jinak mu nic není. Navíc je překvapený, že si z něj Arin dál nestřílí. Nabízela by se spousta poznámek třeba o tom, že mu balón aspoň srovnal ksicht, ale tentokrát nic, což je zvláštní.
Zen se za chůze snaží uvědomit s jakými dvěma parťáky má právě teď co dočinění. Větší starosti mu však dělá Wenin únos, a tak se snaží co nejrychleji věnovat právě pátrání pro ní.
Z kapsy vytahuje mobil, mávnutím ruky zobrazuje nejbližší půjčovny skútrů a cestu k nim. Jedna z nich je pár desítek metrů odsud.
„Škoda, že unesli právě Orina, měl u sebe všechny naše dětské peníze.“ Povídá Arin.
„Jaké dětské peníze?“ Ptá se Zen.
„No kartičky s rezervacemi od rodičů, mohli jsme si přece jenom nějaký skútr půjčit.“
Zen dělá, že přemýšlí.
„Právě, nemáme tady ani vindru.“ Přidává se Bilfur.
„A na co skútry?“ Ptá se Zen.
„Jsme se s Bilfurem shodli, že na to cestování mezi půjčovnami a pátrání po stopách se hodí nějaké přibližovadlo. A co je lepší na cestování mezi půjčovnami skútrů než právě skútr?“
„Vidíš, ty vole to je nápad.“
Jdou tedy bez řečí dál. Arinovi a Bilfurovi však není jasné, jestli Zenovi došlo, že na něco takového nemají peníze. Jenže mluvit o tom dál asi nemá význam.
Když všichni tři vchází do první půjčovny, Arin má sevřené ruce v pěst, připravený k okamžité obraně. Bilfur se přitom neustále rozhlíží okolo sebe.
„Máte přání?“ Povídá prodavač.
„Ano, chtěli bychom si půjčit tři skútry na celý zbytek dne.“
Prodavač zadává něco do počítače, druhým okem přitom kouká na hodiny.
„Máte štěstí, je po šesté hodině, takže dostanete slevu.“
„A můžeme si vybrat jaký skútr chceme?“ Ptá se Arin.
Prodavač na něj nechápavě hledí.
„Jak vybrat? Skútr je skútr, nemáme na výběr, mladý pane.“
„Aha.“ Reaguje Arin.
Všichni na něho chvíli hledí. Bilfur je přitom zklamaný, že Arinovi tuhle teorii o různých typech věřil. V něčem je na jeho bratra spoleh, ale v něčem taky ne, uvědomuje si už po miliónté za svůj život.
Když je vše domluveno, vytahuje Zen k překvapení všech z kapsy svazek bankovek, aby zaplatil.
„Trochu sázím na sport a občas to vyjde.“ Vysvětluje Zen.
„Koukám, že dost často.“ Povídá Arin.
Prodavač přijímá s úsměvem peníze a vede všechny ke strojům.
Všichni tři už jsou na moři a užívají si divokou jízdu k jejich další stanici. Arin občas zlomyslně ostatní předběhne, aby před nimi udělal vlnu nebo je pocákal.
Jenže najednou se před nimi v dáli objevuje obrovský zelený ostrov s vysokými horami, nad kterými putuje několik dešťových mraku.
„Ty jo, vidíte to?“
Ostatní souhlasně pokyvují. Nicméně dál už je ostrov nezajímá, protože Zenův mobil hlásí další půjčovnu skútrů v blízkosti.
V zajateckém tábořišti zatím Wena poletuje sem a tam po kuchyni. Rychle otvírá jednotlivé poličky, skříňky, příborníky, jakékoliv skladné prostory, které se v malé místnosti nachází. Má spoustu práce, přitom ji ještě nedali ani najíst.
„Ženská, no tak dělej, podej mi ještě nějaký hrnec, ve střeše se udělala další díra.“ Povídá jeden z vojáků nervózně.
„Jenže tady už žádný není.“ Odpovídá Wena.
Stoupá si na rozvrzanou židli, zahlédla totiž vitrínu, ve které se nachází porcelánová mísa na polévku. Neváhá, otevírá skleněné dvířka, bere křehkou nádobu do obou rukou a otáčí se čelem k vojákovi.
„A tahle nádoba? Ta by taky šla?“
„Beru všechno, dělej, slez z té židle a podej mi ji.“
V tom však dostává Wena křeč do nohy, kymácí se a s křikem dopadá na zem vedle tříštící se nádoby.
A právě přichází velitel.
„Co se to tu zatraceně děje?“
Když vidí ten nepořádek, spouští vlnu nadávek směrem k Weně, ale také k tomu panákovi v zeleném trikotu, co se krčí u v rohu u dveří.
„Venku leje jako z konve, a ty místo toho aby si už konečně sehnal někoho, kdo zacpe díry ve střeše, tady pokládáš hrnce a skleničky. To je přímo ukázkové velení.“
Voják stojí a nehýbe se.
„V čem si myslíš, že nám bude nová hospodyně vařit? V krabici od bot?“ Pokračuje velitel. „Padej. Do 5ti minut chci slyšet třískat zeshora kladivo.“
„ Ano pane.“ Reaguje voják svižně a odchází.
Velitel věnuje Weně nadřazený pohled. Je vidět, že se snažila, jen plnila rozkazy. Určitě se tak snaží, protože by namísto vaření musela odejít za ostatními a její budoucnost by tak byla nejistá, uvažuje velitel.
Wena se sklopenýma ušima bere do rukou koště a začíná zametat. Po půl hodině úklidu, kuchyň dostává opět lesk a tak se pouští do vaření. V lednici se nachází velký kus buřtu a tak plánuje, že udělá klasický bramborový guláš s párkem.
Napouští do hrnce vodu, pokládá jej na sporák a jde do spíže pro brambory. Přináší je k narezlém dřezu a malým nožíkem je pomalu zbavuje slupky.
V tu chvíli zase přichází velitel na kontrolu.
„No panenko, tímhle sis vysloužila místo v kuchyni, tohle bude jiná bašta než ty výtvory ze sáčků, které nám servírovala ta poslední ženština.“
A i když to Wenu celkem těší, v puse má sucho jak na Sahaře a bojí se zeptat, proč už tu ta dotyčná nevaří. A aby zahnala i tu poslední chuť mít nějaké otázky, jde do ledničky pro připravený dezert. Tím si u velitele krom pochvaly získává důvěru s povolením vycházky po tábořišti.
Zrovna přestává pršet. Rychle tedy připravuje guláš, dává vařit na mírném ohni a jde ven. Když vychází ze dveří, vidí za plotem tábořiště všude kolem zarostlou džungli, a tak unaveně vydechuje. Vzpomíná na den, kdy vyhrál Zenův tiket a na jed na krysy, který by se jí najednou doopravdy hodil.
Vydává se tedy na zdravotní procházku. Téměř celou cestu nikoho nepotkává a tak přemýšlí kde všichni jsou. Dokonce prochází okolo haly, kde ji společně s ostatními ještě včera zadržovali, také tam nikdo není. V ten moment však vidí na střeše kuchyně Orina!
„Ahoj.“
„Nazdárek.“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„Proč si mě tehdy zkoušel zachraňovat, vždyť mě neznáš, nebo snad ano?“
„Každý den by měl člověk udělat minimálně jeden dobrý skutek.“ Odpovídá Orin.
Oba se smějí.
„Když nám do večera spravíš střechu, tak máš pro dnešek splněno.“ Povídá Wena.
Orin se po střeše zmateně rozhlíží.
„To jsem zvědav jak to vlastně udělám.“
Wena na něj chvíli zespodu kouká. Škoda, že dala veliteli celý dezert, kousek mohl dostat i Orin, uvažuje přitom.
„Chceš říct vtip?“ Povídá Orin.
„No já nevím, v poslední době mi moc do smíchu není.“
„Chápu, ale jinak se tu brzy zblázníš. Tak se pro začátek alespoň usměj, takhle vypadáš, že si obědvala citrón. Nezbyl ti náhodou nějaký? Protože já dneska nedostal k jídlu zatím vůbec nic.“
Wena se už usmívá. Napadá ji, jak se mu odvděčí. Beze slova mizí v kuchyni. Když šplhá o něco později na střechu, nese v malém kastrůlku připravený guláš.
„Moc ti děkuju, jak ses mě tehdy zastal.“
„Jejda moc děkuju a ty nemáš vůbec zač. Mimochodem já jsem Orin.“
Pozdrav je však vedlejší, Orin bere guláš a pouští se rychle do jídla. Wena se tváří pobaveně.
„Já jsem Wena, těší mě.“