Prázdninový výlet našich hrdinů je na svém konci. I když se během té doby přihodila spousta nečekaných a velmi náročných situací, společnými silami si s nimi nakonec poradili.
Je večer před odjezdem, všichni spolu právě sedí u večeře a probírají svoje zážitky. I když se třeba Bilfurovi párkrát zasmáli, shodli se, že byl hodně užitečný i on.
„A co myslíte, že bude s ostrovem když je už i ve zprávách asi teď?“ Ptá se Wena.
„Určitě s tím nic neudělají.“ Odpovídá Zen.
„Jak to?“
„Neviděla si, že s nimi sympatizuje tolik lidí? Slunce pere jako blázen, zvedají se hladiny moří a první věc, co všechny napadne je vykácet další ostrov.“
„Hmm.“
Arina její starost udivuje. To tu věc prostě nemůže nechat být? Asi ne, když je to ve zprávách.
„Děláme všichni akorát bordel, tak asi musí existovat i tyhle ostrovy. Já je docela chápu.“ Přidává se Arin nakonec.
„Ale za jakou cenu? Ty jsi tam nebyl, když jsem byla s jedním z nich sama v kuchyni.“
„Vždyť si říkala, že se nic nestalo.“
Wena mlčí. Všichni si raději dál hledí svého jídla.
„Nestalo, dala mu pravý hák horkou pánví přímo do ksichtu.“ Reaguje Orin po chvíli.
„Jako fakt Weno?“
„Hmm, vyhodila jsem palačinku do vzduchu a bum už letěl k zemi.“
Všichni se smějí.
„Tak to by spíš chtělo, aby na ostrov poslali partu holek s pánvičkama.“ Povídá Zen.
„Konflikt by byl vyřešený raz dva.“
Všichni se smějí.
Bilfur dojídá jako první, a když všichni ještě jedí, neví co má dělat s rukama. Když výlet začal, myslel si, že to bude pro něj katastrofa jako vždycky a jen co vystoupil z letadla, už se těšil domů.
Jenže nakonec byl výlet i o něčem jiném než aby si z něho bratři dělali legraci při každé příležitosti. Už pár let se tak snaží najít ve svém životě něco, co by mu mezi ostatními zajistilo nějakou výhodu nebo aspoň reálnou úlohu. Že by to bylo ale podobné dobrodružství tedy nečekal.
Bilfurovi tak právě dochází, že aby dokázal s ostatními lépe vyjít, musí se dít víc než jen sedět u stolu. Ale právě jenom sedí u stolu a navíc už dojedl, takže těžko říct, co bude středem pozornosti právě teď, uvažuje podezřívavě.
„A co ty, už dobrý?“ Ptá se Arin.
„Já jsem v pohodě.“ Reaguje Bilfur co nejpřesvědčivěji.
„Škoda, že musíme za pár týdnů do posrané školy. To bude zase nuda, ty vole.“
„Já se do školy těším.“
Arin kroutí hlavou.
„Já se do školy taky těším.“ Přidává se Wena.
„Vy se těšíte všichni, jsem snad jediný komu škola přijde jako nuda?“
„Tak to nesmíš brát. Vem si, budou přestávky, obědy.“ Povídá Zen.
„Jsou tam i záchody…“ Reaguje Arin.
Všichni se smějí.
„Přesně, vždycky se najde něco pozitivního.“
„Aha, takže i když uznáváte, že je škola jinak nuda, našli jste si v ní z nouze i něco pozitivního, a proto se do ní těšíte. Jen tak dál, kamarádi.“
Weně se moc nelíbí, co právě Arin říká. Myslela si, že má všechno na háku. Začne se na to raději víc soustředit, aby Arina co nejdřív lépe poznala.
Arin přitom kroutí hlavou jací idioti chodí světem, že začnou mít rádi cokoliv kam je vítr zavane.
Zanedlouho je po večeři a všichni se loučí, že se ráno před odjezdem potkají ještě u snídaně. Arin přitom od Weny dostává jen rychlou pusu na tvář.
Arin, Orin a Bilfur přijíždí výtahem do svého patra v hotelu. Protože jsou v rámci úspor ubytovaní ve stejném pokoji, jdou i do stejných dveří. Arin přitom vypadá rozrušeně, protože to s Wenou po zbytek večera očividně viselo ve vzduchu.
„Co je, hrdličky mají problémy?“ Ptá se Orin škodolibě.
„Prd, jenom doteď chodila se stejnými dementy jako ty.“
„Já bych spíš řekl, že ještě nikdy nechodila s takovým dementem jako ty.“
Všichni se smějí.
„Otevřete dveře, ať už sebou můžu švihnout o postel.“
Když jsou uvnitř, jde automaticky každý do svého rohu se zavazadly. Ještě před pár lety měli i doma jen 1 společný pokoj, což jim právě docela vrací vzpomínky na to jak se s Arinem pořád prali.
Když jsou už všichni připravení se uložit k spánku a zhasíná se světlo, probouzí se o hodinu později Orin.
Do nočního ticha slabě tleská.
„Jste vzhůru? Je někdo vzhůru?“ Šeptá potichu.
Poslepu hledá mobil, potom si svítí kam hodil dnešní ponožky. Zvedá se a jde potichu k Bilfurově posteli. Dává mu jednu pod nos, potom rychle k Arinovi, tomu dává pod nos druhou a rychle zase do postele.
„Ahh, dobrou noc, hoši.“
Další den ráno křičí po bratrovi polonahá Wena z vedlejší ložnice:
„Zene! Vstávej! Ty jsi zase nenatáhl ten zatracený budík?! To už s tebou opravdu není něco v pořádku!!!!“
Pronikavý jekot se dostává až do Zenových ušních bubínků. Otevírá oči a dochází mu, co se stalo. Sladký spánek mu najednou zhořkl na jazyku.
„Za 7 minut nám odjíždí autobus na letiště, dělej Zene!“
„A proč nás nevzbudil Arin? Neříkal, že se s tebou chce rozloučit?“ Ptá se Zen.
Nasazuje si přitom ponožku, jenže obráceně. Ve spěchu to však neřeší a přechází rovnou k zapínání košile. Wenu to taky zaráží, doufá, že ta její včerejší pusa nebyla až moc ledová.
„Zatraceně.“ Reaguje Wena.
Právě se při těch černých myšlenkách píchla řasenkou do oka.
Mezítím je v pokoji třech bratrů ticho. Všichni spokojeně podřimují, jen Arin chrápe na celé kolo, na to jsou však Orin i Bilfur už zvyklí.
Jako první otevírá oči Bilfur. Jeho sladký spánek jakoby celou tu dobu narušovala podezřele známá vůně. Na polštáři vedle něj je Orinova ponožka.
Bilfur unaveně vydechuje, hází ji Orinovi na hlavu a protože bráchové ještě spí, jde si do minibaru pro oranžádu a gumové medvídky. V tom však zakopává o kufr, který si nechal vedle své postele. To probírá k životu i jeho dva spolubydlící.
Arin se nejdřív jen převaluje na bok, pak rukou šmátrá pod polštář, vytahuje mobil a kontroluje čas.
„Ach jo, to bude pěkná ranní rozcvička. Vstávejte, lenoši!“
Arin prudce vyskakuje z postele a žene se k oknu. Autobus, ve kterém sedí jeho milovaná Wena právě vyráží na letiště.
„Co se děje brácho?“
„Je pryč.“ Odpovídá sklesle Arin.
Chvíli mlaská, jakoby měl v ústech zvláštní pachuť. Na svém polštáři vidí Orinovu ponožku. Chvíli přemýšlí, jestli mu ji nenacpat do huby, jenže tím by ztratil další drahocenný čas.
Všichni jsou už na nohou, Arin jde rychle za Bilfurem k minibaru, aby si zabalil pár věcí na cestu. V tom se do toho však míchá Orin.
„Tak na tohle zapomeň.“
V ten moment vytrhává Arinovi džus z rukou.
„Přestaňte brát věci z minibaru, hoši. Na tohle žádné kartičky nemáme.“ Pokračuje Orin k překvapeným tvářím. „Ty teď hezky hýbneš zadkem, půjdeš si vypůjčit na protější stranu ulice motorku a pojedeš za Wenou. Máme ještě tuhle volnou rezervaci.“
Arin bere se smíšenými pocity do ruky zmuchlanou a ušmudlanou kartičku do půjčovny motorových vozidel. A rychle vybíhá z hotelového pokoje.
„Díky brácho, máš to u mě.“
„Nechápu, že se ani nepřišel rozloučit.“ Kroutí hlavou Wena.
Se Zenem právě vchází do vstupní haly na letišti.
„Nebuď smutná ségra, určitě v tom muselo být něco důležitého, když nepřišel. Hlavně, že jsme stihli letadlo.“
Jejich rodiče se nakonec rozhodli na tomto malebném místě ještě pár dní zůstat. A tak vyrážejí na cestu opět sami, což je pro ně po tom všem docela úleva.
„Máš pravdu Zene, už abychom byli doma, téhle dovolené už mám fakt po krk.“
Wena pokračuje rychlým krokem k odbavovacímu pultu. Zen se přitom pomalu šourá za ní.
„Píííííííííp.“ Hvízdá alarm letištní kontroly.
Ten oznamuje zapomenutou kovovou sponu na pásku nebo smrtící zbraň ukrytou v tašce. Wena tedy odkládá i své náušnice a zkouší projít turniketem znovu.
„Píííííííííííííííííííííííípípí.“
Po druhém zakvílení alarmu vzbuzuje Wena nechtěnou pozornost ostrahy, která se k ní sbíhá a začíná ji šacovat:
„Tak co máte v batůžku slečinko? Ukažte…hmmm hotelový ručník, mini čokolády a hotelové mýdla?“
Mohutný muž propichuje Wenu pohledem a pokračuje v průzkumu zavazadla:
„Kartáček, pasta, můžete mi laskavě vysvětlit k čemu máte jed na krysy? Počkat, co je tohle? Nůž?“
Letištní ochranka čeká na odpověď.
„Ten nůž ale není můj!“ Vysoukává ze sebe Wena.
„Slečno, budete muset jít s námi!“
Po půlhodinovém výslechu sedí Wena se Zenem v odletové hale na lavici pod číslem jejich letu. V průběhu výslechu, vyšmátral jeden člen ochranky v batohu naštěstí i vzkaz, na kterém stálo:
„Dáreček, aby ses nebála.“
„Povím ti, ten Arin je ale pitomec. Ani se nepřijde rozloučit a jako bonus mě kvůli němu málem nevpustí do letadla.“
Zen už taky ničemu nerozumí, a tak jen přikyvuje. Z rozhlasu se ozývají informace o otevření brány do jejich letadla, a tak se staví do fronty, aby si mohli nastoupit.
V tom Wena nasazuje překvapený výraz, právě vidí přicházet Arina.
„Čau, tak už letíte?“
„Co tu děláš?“
„Letí nám to až odpoledne, ale říkal jsem si, že se nechám odbavit dřív, abych se rozloučil.“
Zen dělá, že ho za oknem zaujalo blikající letadlo. Wena se tváří chápavěji, ale jenom stojí, aby si ho vyslechla.
Arin krčí rameny.
„Zaspali jsme, znáš to. První den v normální posteli, tak se z ní nechce ven.“
Wena se snaží překonat to zklamání, které celou tu dobu prožívala.
„Co tady budeš dělat? Ven už se nedostaneš, budeš tu teď kvůli mě jenom čekat.“
„Nevím, budu koukat na letadla. Hlavně, že jsem měl možnost vidět tebe, Weno.“
Arin bere Weninu ruku, Zen se k nim zrovna náhodou otáčí a když to vidí, otáčí se zase zpátky k oknu.
„Budeš mi chybět.“ Povídá Arin.
„Ty mě taky, zavoláme si?“
„Určitě, máme to od sebe kus cesty, ale asi je to tak lepší. Budeš mít možnost mě lépe poznat a já zase ehm, snažím se přijít na nějakou výhodu, jakou to bude mít i pro mě, ale nic mě nenapadá.“
Všichni, včetně postávajících okolo se smějí.
Wena se už dostává na řadu, podává obsluze letenku a občanský průkaz. Naposledy se otáčí za Arinem, ten mává jí i Zenovi a vchází do nástupního tunelu.