Rico se právě vrací ze svého zaměstnání. Na cestu dnes svítí měsíc, a tak ani nemusí vytahovat baterku, což je rozhodně bezpečnější.
Už se to sice nestává tak často, ale v noci tady rejdila podivná individua a nejhorší je, že mají pořád hlad. Přeprat takového vyzáblého bezdomovce není zrovna těžké, ale vždycky to skončí bolavým šrámem.
Tenhle víkend ho čeká těžká dřina. Přišlo jaro a protože bylo loňské léto zase rekordní, musí vynosit na půdu svého domu aspoň metrovou vrstvu hlíny, aby světlo dovnitř tolik neprohřívalo.
Právě prochází okolo řady zdí trosek domů, které vyhořely už před lety. Protože před sebou slyší kroky, asi od zvířete, rychle se schovává za zeď.
Má štěstí, je to jeden z hopsálků. Někteří lidé, aby v noci nebudili pozornost, napodobují kroky zvířete. Tenhle skáče potichu a rychle jako zajíc. Rico kroutí nechápavě hlavou a čeká až dotyčný přehopše z dohledu.
Hopsálkové nejsou nebezpeční, to Ricovi došlo dávno. Člověk, který dokáže přehopsat jen kvůli lepšímu krytí třeba dva kilometry, to musí už myslet vážně.
Na ulici kde bydlí přežily dohromady čtyři rodiny. Nebo spíš to co z nich zbylo. Rico se cestou z práce u jedné z rodin většinou zastaví, aby jim dal malou konzervu.
Vždycky se tak dozví, jestli se v okolí nestalo něco nového. A tak právě přichází k paní, která žije sama se svým synem. Poslední dobou připadají Ricovi oba podezřele šťastní.
Rico klepe na dveře domluveným způsobem. Jednou, dvakrát, jednou a ty se otevírají. To je Folke, je zhruba stejně starý jako Rico. Ve vlasech má upletené nové dredy a usmívá se od ucha k uchu.
„Čau, něco jsem vám přines.“ Povídá Rico.
„Jejda, hrášek.“
„Co nového, nepobíhali tu bezdomovci?“
Folke kroutí hlavou.
„Celkem klid. Ale prý už se má otevřít ta nová policejní stanice.“
„Hurá.“
„To bude bomba, nejhorší už máme za sebou.“ Pokračuje Folke nadšeně.
„Ty jsi optimista, jestli tam nebudou sedět tři, čtyři po zuby ozbrojení výsadkáři s buldoky, po první noci raději zalezou zpátky a už nevylezou.“
Oba se smějí.
„No nic, za hodinu vyleze slunce, tak jdu do díry.“ Loučí se Rico.
Další večer Rico vstává a opatrně se protahuje, aby do něčeho nevrazil. Zlehka se dotýká kovových trámů na stropě, jsou úplně studené.
Loňský nános hlíny na zdi kolem domu se teda rozhodně vyplatil. Během těch nejostřejších měsíců, v červenci a srpnu by se daly na stropě smažit vajíčka. Nebylo to nic příjemného.
O to víc chuti do práce má právě dnes. Ihned po jídle vychází ven ze své sklepní ložnice pro kbelíky, lopatu, krumpáč a jde se kopat.
Asi po půlhodině vynášení těžkých kbelíků na půdu, se mu zdá, že toho na to jak je sedřený, udělal docela málo. A tak chvíli postává a přemýšlí, jak by si práci usnadnil.
Někdo by mohl dole nakládat a nahoru by se hlína vytahovala po kladce. Jenže si nikoho druhého k tomu nemůže pozvat. Rico tady přežil hlavně díky tomu, že k sobě domů nikoho nezve, protože se to občas zvrtne.
Nejdříve jsou z toho občasné návštěvy, potom chtějí jít dál, protože je venku moc horko a nakonec, protože se kvůli horku nedá spát, zůstanou i na den a pořád se množí.
Tohle zná Rico už moc dobře. Naštěstí před lety, když k sobě občas někoho pozval a nakonec byl rád, že ho sami nechají jít dovnitř, dopadly na zem letáky s pozvánkou do hor. Všichni tak odjeli bydlet do tunelových ubytoven a on má zase klid.
„Nedá se nic dělat, budeš to muset celé oddřít.“ Povídá Rico pro sebe.
A tak bere do rukou prázdné kyblíky, schází z půdy dolů a pokračuje v nošení.
Když se pomalu blíží ráno, svaluje se Rico bezmocně ke stolu a zapíná počítač. Americké servery byly donedávna jediné funkční, a tak se Rico při procházení internetem dobře procvičil v angličtině.
Nově se nabízejí i místní odkazy, což je překvapení. Většinou samozřejmě jenom zpravodajství o tlačenicích a nepokojích, ale už jsou konečně funkční, zjišťuje Rico nadšeně.
Přichází zpráva, píše mu jeho vzdálená kamarádka Thilde.
„Ahoj Rico, jak se máš?“
„Právě jsem vytahal asi tunu hlíny, z toho budou svaly, že je ani neuživím.“
„Ale určitě jo.“
Thilde má přítele, i když chtěla za Ricem přijet, nakonec to takticky nevyšlo. Od jisté doby se dívá Rico na ženy podle velikosti poprsí. Větší prsa = větší spotřeba jídla. A Thilde má poprsí obrovské.
„Co ten tvůj, pořád maká?“
„Na dvě směny.“ Reaguje Thilde nespokojeně.
„To víš, dneska je drahota. Potřeboval bych nějaké věci na léto, ušiješ mi něco?“
„A co by to mělo být?“
Chvíli spolu domlouvají podrobnosti. Potom se konverzace ukončuje. Rico si tedy pouští film a šetří síly na druhý víkendový večer. Čeká ho totiž další vynášení hlíny.