Útěk jako o život trvá dlouho, protože je doslova o život. Ricovi a Folkeho pronásledovatelé se s každým ohlédnutím přibližují a dodávají si kuráž.
„Však počkej, já tě dostanu!“
„My už z vás vytlučeme, co tam děláte.“
S každým dalším krokem jim docházejí síly, a tak Rico volá na Folkeho:
„Musíme na ně, jim neutečeme.“
„Jo.“
A tak se otáčejí, připravení na pěstní souboj. Rico zhluboka dýchá a zaměřuje se na toho, který míří rovnou k němu. Ten v běhu vyskakuje, aby mu dal kopačku do břicha, ale Rico včas uskakuje a dává mu v letu pěstí do brady.
Folke mezitím leží na zemi a přijímá jednu ránu za druhou. Ricův soupeř vytahuje ze své brašny nedopitou láhev a mává s ní jako s baseballovou pálkou. A tak ji Rico při dalším opakovaném švihu chytá a druhou pěstí mu dává znovu do brady.
Soupeř se potácí, a tak Rico bere láhev a mlátí ho vší silou až se láhev o tuhou lebku rozbíjí. Když je po všem, skáče Rico na druhého, rukou mu obepíná hrdlo a škrtí. Folke se přitom vysoukává z jeho sevření, vytahuje z kapsy nůž a probodává mu břicho.
Oba si poté lehají na zem a zhluboka dýchají, když je to lepší, tak se zvedají a prohledávají mrtvolám kapsy, jestli nenajdou něco cenného. Nic cenného. Při bližším pohledu vypadají podvyživeně a dost zuboženě.
„Teda, ti toho taky moc nenajedli. V té láhvi, co jsem mu rozmlátil o hlavu byla jen obyčejná voda.“ Povídá Rico.
Folke zděšeně vydechuje, očividně se bojí, co s nimi bude. V téhle divoké přítomnosti když člověk nic neudělá, většinou se mu nic nestane. Když se s někým popere, většinou ho čeká další bitka a když někoho zabije, čeká ho smrt.
Pokud se to ovšem podaří udržet v tajnosti. Oba se tedy rozhlížejí kam mrtvá těla odtáhnou a zamaskují tak, aby je ani dobrý stopař nevypátral.
Po několika hodinách kopání a maskování malými zahradnickými lopatkami mají hotovo. Kyblíky plné zdravé, červy prolezlé hlíny. Takže až na onen souboj na život a na smrt, šlo o 100% úspěšný výlet.
V tomhle sluncem zalitém odpoledni však najednou oba začínají cítit hřejivý dotek a známý zápach zahřátého oblečení.
„Slunce!“
Oba běží jako na povel k potoku, aby se ukryli ve stínu pískovcové skály. Jenže to nestíhají tak úplně včas a na odhalených částech jejich kůže, jako na rukou a na nosu, se jim objevují štiplavé puchýře.
„Ahh, jaktože už to zase pere?“ Ptá se Folke.
„To nevím, ale prý to má co dělat s větry ve vrstvě CO2. Čím větší vrstva, tím silnější je ta laserová čočka.“
Folke dál nereaguje. Rico tedy vyprazdňuje hlínu z kyblíku na zem a jde nabrat vodu, aby se opláchli dříve, než v ní začnou plavat mrtvoly žab a další havěti.
„Kolik je vlastně hodin, nevíš?“
Folke kroutí hlavou.
„Všechno jsem nechal v bublině.“
„Sakra, to zase pěkně smaží, cítíš to? Ani se raději nedívám nahoru.“
Folke taky vyprazdňuje kbelík a nabírá vodu, protože už tuší, že tu budou až do večera. O kousek dál je velký balvan, a tak si jdou oba sednout.
„No, škoda, že jsme si sebou nevzali karty. Kdybych neměl spálené ruce, docela bych si zahrál.“
Oba se smějí.
„Já doufám, že to bublina vydrží.“ Reaguje Folke.
„Skála je orientovaná k jihu, tak by měla. A dveře jsou z mosazi.“
„Že jsme ještě chvilku nepočkali. Tam je leháro, vlhkost 70%, chládek. A my se smažíme tady venku.“
„Hmm, ale prázdné květináče. Tu hlínu musíme nanosit ještě dneska v noci než se zase všechno usmaží.“
„Hmm.“
Následující hodiny jsou bolestivé. Suchý vzduch, který se nedá ani vdechovat si zvlhčují namáčením kusu oblečení a předkládáním před ústa. Prakticky neustále se chodí pro vodu, rychle zpátky do co nejvzdálenějšího kouta stínu, pití, prolévání, namáčení..
Tento osvědčený trik se Rico naučil, když přišlo první ostřejší léto, kdy se ručička teploměru vyšplhala na 60°C ve stínu a v jeho městském bytě po dvou dnech vypověděla klimatizace.
Tehdy jezdily po setmění hasiči a sanitky, z každého druhého bytu vytahovali mrtvoly, nejdříve seniorů a lidí s oslabeným organizmem. Po měsíci a půl už se všichni schovávali ve sklepích. Tehdy Ricovi došlo, jak bude tenhle kontakt s přírodou jednou důležitý. I když navíc na jakési nehostinné planetě.
A aniž by to on nebo Folke ještě čekal, slunce už zapadá. Stín skály se prodlužuje až k potoku. Oba zakryté obličeje, aby nedostali odleskem laserového paprsku do oka.
Po přinesení první várky hlíny do bubliny to vypadá, že se jim ven ani nechce, jenže dva kyblíky zaplňují sotva čtvrtinu jedné řady květináčů. A tak se několik následujících hodin věnují co nejrychlejšímu nošením hlíny. Ve stylu běh, nabrat, běh a vydýchat.
Když Rico před ranním rozbřeskem zapíná počítač, aby se podíval na pár věcí ohledně zahradničení než půjde spát, vyskakuje na něj okno se zprávou od Thilde.
Ta mu posílá fotku z jejich čtvrti. Sluneční štít v jejich sousedství nevydržel nový nápor a několik budov se tak ocitlo v plamenech.
Rico chvíli přemýšlí, jestli její rodině přece jenom nenabídnout útočiště tady v Tungurahua, ale v ten moment se mu vybavují jejich městské zvyklosti, zaměstnání. Prakticky nic z toho, co by tady potřebovali jako základní výbavu nedělají. A tak jenom něco diplomaticky odepisuje s tím, že doufá, že jejích část štítu to vydrží.
Když se však večer probouzí, zjišťuje, že jejich štít nevydržel, a tak museli ve spěchu utéct do své malé ekosystémové bubliny.
„A je pojízdná, dá se zapřáhnout za motorku?“ Ptá se Rico.
„To nevím, proč??“ Ptá se Thilde.
„Že bych ji odtáhl do Tungurahua. Až bude nejhůř a nebudete mít co jíst.“
„My už nemáme co jíst! A manžel musí do práce dojíždět.“
„Do toho stolařství, vyrábět židle?“
Thilde neodpovídá, a tak než zapadne slunce a on bude moci vyjít ven, prochází si na internetu rady od pěstitelů a zahrádkářů.