O několik týdnů později sedí praotec Trollsteinen ve své kanceláři a s podivem zjišťuje, že nemá co dělat. Žádné problémy nebo dotazy, s tím jak je onen systém / nesystém na Špicberkách postavený ho vlastně nikdo ani nenavštíví, protože ho nikdo nepotřebuje, uvažuje pro sebe.
Jediná věc, která je aktuálně pálí, je hnědá hmota, která obklopila celý ostrov a způsobuje dilataci času. To je věc, která by se měla každopádně řešit. Jenže problém je v tom, že neví jak.
Praotec Trollsteinen si dobře uvědomuje, že k tomu, aby měl na tomto ostrově nějaké slovo, určitě nepomůže fakt, že tuto zemi založil nebo jeho osobní vlastnosti, jako inteligence, která je oproti ostatním obyvatelům spíš na nižší úrovni, mírně řečeno. Funkci, kvůli chybějícímu kapitalismu nemá taky žádnou, je tedy možné, že uběhne pár desítek let a nikdo už si ani nevzpomene, že tu nějaký praotec Trollsteinen vůbec někdy byl.
A tak už dál neváhá a volá svojí asistentce, aby svolala shromáždění s tím, že má praotec Trollsteinen něco na srdci ohledně třeba té hmoty, která obklopuje ostrov.
Praotec Trollsteinen stojí na pódiu náměstí před davem unuděných lidí, kteří vlastně ani sami neví proč na tohle shromáždění přišli. Ale protože bude mluvit právě praotec, tak to bude asi ohledně něčeho, co se týká všech.
„Jsem rád, že jsme se tady sešli v tak hojném počtu, mohl bych natočit video, ale přišel bych o tu spoustu nadšení, které Špicberky vyvolávají v nás všech.“ Začíná praotec obšírně. „Neuběhlo ani 10 000 let od chvíle, kdy se někteří z nás vydali na dalekou cestu na okraj vesmíru ve snaze přežít jeho zhroucení, které se koná už velmi brzy a to za nějakých 50 miliard let. My, co jsme zůstali zde žijeme v naději, v naději, že jednou přijdeme na způsob, jak tomuto zhroucení hmoty zabránit.“
Unuděné pohledy všech přítomných se mění v zaujaté, začátek byl dobrý, uvažuje praotec Trollsteinen.
„Tvrdím, že hmota, která obklopuje náš ostrov a způsobuje známou dilataci času nebo zrychlení času, jak chcete, je klíčem právě k zabránění zhroucení našeho vesmíru a určitě ke spoustě dalších věcí, na které jsme ještě nepřišli. Měli bychom tedy tuto hmotu začít transformovat a experimentovat.“
Dav kroutí nesouhlasně hlavami, někteří mávají pěstí ve vzduchu.
„Tvrdil jste taky, že nebudeme muset nic dělat!“
„JO! My nejsme otroky kapitalismu!“
„Už nikdy!“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„A v tom je síla nás všech. Představte si, co by s takovou hmotou udělali kapitalisté, začali by něco vyrábět a prodávat a podobné zvrácené nesmysly. Její skutečný účel, a tedy záchrana našeho vesmíru, by byl každopádně odstaven na druhou kolej. Naše činnost je v tomto směru dobrovolná a samozřejmě úplně zadarmo. Já vám určitě platit nebudu. Zkrátka kdo se bude nudit, tak přijde, udělá pár věcí, pak ho to přestane bavit a odejde a zase přijde někdo jiný, aby zabil čas. Náš přístup bude v tomto směru naprosto solidní.“
Všichni souhlasně přikyvují.
„A tak bych vám chtěl oznámit.“ Pokračuje praotec Trollsteinen. „Že se má role zakladatele nové, pokrokové země mění na roli správce hmoty pro dilataci času. Kdo bude zvědavý, co se dá s takovou hmotou dělat a bude chtít udělat pár experimentů, přijde za mnou do mojí kanceláře a budeme na tom společně pracovat. Já vlastně nebudu do ničeho ani zasahovat, jenom povedu záznam, co se nám povedlo. Takže jsem spíš písař než správce, takže si vlastně můžete dělat co chcete, mě to je jedno. Můj přístup bude i v tomto směru naprosto solidní.“
Všichni souhlasně přikyvují.
O několik dní později sedí praotec Trollsteinen sám ve své kanceláři. Protože se o dilataci času zatím nikdo jiný nezajímal a nepřišel na návštěvu, sám usilovně přemýšlí v co by se dala hmota transformovat.
Moc dobře si přitom uvědomuje, že je většina jeho intelektuální kapacity v hladině nevědomí. Tedy nejde o vědomou inteligenci, podvědomou, ale až pod ní nevědomou, takže co se týká nějaké použitelnosti, je úplně na prd, uvažuje pro sebe.
V ten moment dostává praotec Trollsteinen nápad. Proč by měl na takový nápad přicházet sám, když mu k tomu může posloužit právě ona dilatace času? A tak dává dohromady ďábelský plán o tom, jak zrychlit chod procesoru počítače a umělé inteligence, aby ta dostala nějaký nápad. V ten moment však přichází do kanceláře jeho asistentka.
„Přišla za vámi profesorka Bová.“
Zvláštní jméno, uvažuje praotec Trollsteinen.
„Dobrý den, máme u nás nové přírůstky, a v naší školce chybí zahrádka. A tak jsem si myslela, že by trvalo moc dlouho, než by na ní něco vyrostlo.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„A vy byste chtěla jejich růst urychlit.“
„Zasadíme kytičky a uděláme skalku s vodopádem, kde budou žabičky.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Píšu si, experimentální urychlení růstu rostlin.“
„A mohli bychom zasadit i nějaké ředkvičky a jahody?“ Ptá se paní Bová.
„To já nevím, jestli se vám to povede, tak proč ne?“
„Co nevíte? Myslela jsem, že to budete dělat vy.“
„Já?“
Oba na sebe nechápavě hledí. Ale je to na druhou stranu logické, uvažuje praotec. Když tolik dní od vyhlášení jeho nové funkce nikdo nepřišel, je paní Bová vlastně první vlaštovka naděje, aby na praotce Trollsteinena lidé nezapomínali.
„No samozřejmě, já vám nechci bránit v realizaci ani vám nebudu bránit v tom, když budete chtít, abych místo vás onu věc realizoval sám.“
Paní Bová, jakoby chvíli nevěděla, co právě řekl.
„Takže domluveno?“
„Samozřejmě.“ Přikyvuje praotec Trollsteinen.