Je podvečer. Crosby a jeho dcera Maria José jsou na prázdném parkovišti v Jabloňových sadech a Crosby kouká, jak Maria José jezdí na koloběžce.
„Koukáš?“ Ptá se Maria José.
„Jo koukám, jezdi.“
Maria José tedy dělá kolečko a umělecky zatáčí okolo sloupu, potom přijíždí s rozjásanou tváří ke Crosbymu a prudce zabržďuje.
„Paráda, pomalu, aby si zkusila jezdit i na kole.“
Maria José na něho s obavami hledí.
„Já jsem se naučil jezdit na kole, když mi byly 3 roky, tobě je kolik?“
Maria José ukazuje dva prsty.
„No a kolik je to prstů?“
„Dd-dva.“
„Takže ještě jeden prst a můžeš jezdit na kole.“
„To netuším.“ Reaguje Maria José.
Crosby se usmívá, konečně je tu po delší době zase člověk, se kterým se může bavit a on je přitom na vyšší intelektuální úrovni. Tenhle ne moc často okoušený pocit je osvěžující. Crosbymu dochází, že bude trvat ještě mnoho let, tedy ne možná mnoho, ale určitě ještě pár let, než začne Maria José chodit do školy a začne být chytřejší než on.
Od doby, co přestala nosit plíny a začala mluvit, vymýšlí Crosby právě takové společné programy, jako jízda na koloběžce po parkovišti, aby si mohli užít jeden druhého.
„Ale to se naučíš. Nic jiného ti ani nezbyde, protože tam, kde se budeme za pár dní stěhovat jsou dlouhé cesty. Když se budeš chtít dostat z jedné haly domů, vlastně i když se budeš chtít dostat z jednoho konce haly na druhý, to by sis ušoupala podrážky. Tam se jezdí jenom na kole.“
„Jasmine mi říkala, že se budeme stěhovat.“
„Myslíš maminku?“
„Ano, Jasmine.“
Crosby se tváří zaraženě. Že bude Jasmine pokračovat v téhle rodinné tradici a nechá si říkat jménem doteď netušil.
„A když je máma Jasmine, kdo jsem já?“
„Crosby.“
„Aha.“
Crosby si odkašlává a cítí, jakoby mu vyschlo v ústech.
„Mno, v těch halách se prý bude pracovat na Terminátorovi. Takže ho budeme učit jako tebe, a budeme doufat, že neovládne planetu.“
Tohle už nepřipadá Marii José zajímavé, a tak podupává nohou na koloběžce, popojíždí s ní přitom tam a zpátky.
„Tak běž ještě jezdit, já se budu koukat.“
„TAK KOUKEJ!!!!“
Maria José vyráží zbrkle doprostřed parkoviště, píská si a prudce zatáčí k čáře, aby jela podél ní.
Když Maria José spí, dívá se Crosby na televizi. Jediné, co mu teď chybí je pivo. Bože, co by dal za pár lahví piva takhle na večer. Naštěstí mu tyhle podvečery zpříjemňuje Maria José, ale když jsou doma, odehrává se mu v hlavě pořád ta stejná písnička.
Okolo prochází Jasmine, je oblečená ve společenských šatech.
„Achh, to byl den. To bylo zase jednání, už se těším až budeme odsud přestěhovaní.“
Crosby se otáčí, nasazuje přitom povzbudivý úsměv.
„Maria José spí?“ Ptá se Jasmine.
„Jo, byli jsme na parkovišti jezdit na koloběžce.“
„Jakto, pokojská má volno?“
Crosby krčí rameny.
„To ne, já jsem s ní šel sám. Jí to baví a já přijdu taky na jiné myšlenky.“
Jasmine hladí Crosbyho po hlavě, sundává si naušnice, potom přechází ke kuchyni a něco odtamtud volá. Takže Crosby váhá, jestli se má zvednout a zeptat se co chtěla.
„Slyšel si mě?“ Povídá Jasmine ve dveřích.
„No, jestli si byla v kuchyni, tak jsem tě asi neslyšel.“
„Hmm, ptám se kdy půjdeme spát.“
Crosby uvažuje jak se zeptat.
„A máš pořád ten nebo to období?“
„Mám, ale i tak si můžeš vedle mě lehnout, ne?“
Crosby pokyvuje hlavou.
„To můžu.“
„Hmm.“
Po téhle konverzaci se Crosbyho pozornost odvrací zpátky k televizi a k myšlence, že by si dal pivo.
Další večer je Maria José s koloběžkou znovu na parkovišti, tentokrát je s ní kromě Crosbyho i strýc Jose, který přivezl dopravní kužely, aby kolem nich mohla kličkovat. Když jsou rozmístěné, jde Jose ke Crosbymu a Maria José vyráží na koloběžce.
„To je nápad s těmi kužely, koukej jak kličkuje.“ Pronáší Crosby.
„KOUKÁTE SE???“
„JO!!!“ Volají oba.
Jose krčí rameny.
„Povalovalo se to ve skladu ještě po bývalém majiteli. Nevím na co potřebovali k pěstování jablek kužely.“
„Asi taky pro děti.“
Oba se smějí.
„Ehh, to jsem se chtěl zeptat. Ty víš o tom, že nám Maria José říká jmény?“
„Jak jmény?“
„No mě říká Crosby.“
Jose uvažuje jak to Crosby myslí.
„A ty si se přejmenoval nebo co?“
Crosby zhluboka vydechuje.
„Ne, ale neříká mi tati, to mi přišlo divné.“
Jose už je doma.
„No, to víš. To je taková naše rodinná tradice. Prý takové odosobnění povzbuzuje nezávislé myšlení.“
„VY SE NEKOUKÁTE!!!“ Volá Maria José.
Oba se otáčí směrem k ní, mávají a pokračují v konverzaci jakoby směrem k ní.
„Dostávali jsme s Jasmine od Doneho spoustu takových.. velmi dlouhých přednášek.“ Pokračuje Jose. „A ona to přitom sama porušuje a teď slyším, že to chce po své dceři, ta je fakt neuvěřitelná.“
Crosby krčí rameny.
„Jestli to nějak povzbuzuje, tak asi proč ne.“
„Hmm, ale chápeš tu pointu? Ona už jako bastard byla děsně manipulativní. Proč myslíš, že jí dala jméno po mě? Aby si na mě hojila ego.“
Crosby se jen nerad pouští do jejich vzájemných vztahů. Josemu by dal lehce přes hubu, ale když jde o tyhle komplexní úvahy, raději mlčí. Jenže teď se baví o jeho dceři. Jak z toho vybruslit?
„Já myslím, že to Jasmine myslela dobře. Asi aby tě dcerka měla ráda.“
„Doufejme.“ Reaguje Jose.
Chvíli překvapeně hledí na Crosbyho, plácá ho po ramenou a odchází.