Jasmine a Crosby stojí uprostřed náměstí výrobního parku Jabloňové sady a pozorují, jak zahradníci z místní firmy rozrývají a zasazují stromky a záhony. Mezi nimi přitom pobíhá Maria José a s plastovou lopatičkou taky jakoby něco dělá.
“Jose říkal, že by se kolem hodil živý plot, ale mě přijdou ty stromky vhodnější.” Povídá Jasmine.
“Mě taky, stejně když si budou lidi zkracovat cestu skrz, tak je stejně dost peněz na to to kdykoliv opravit.”
Oba se smějí.
“Koukej na Marii José.” Pokračuje Crosby.
Maria José vyhrabává do předpřipraveného záhonu díru, zaměstnanci firmy se přitom tázavě dívají jejich směrem, jestli jí rodiče něco neřeknou, nic se však neděje.
“Pomáhá, to je dobře.” Reaguje Jasmine.
“Stejně jsem radši, že je to holka. Z takového kluka vyroste vždycky kdoví co, takhle mi říkali kámoši, že u holky se budeš muset akorát se vším smířit a to je zhruba celé.”
“Smířit?”
“Víš co myslím, něco jí nedá a jednou si vezme bezdomovce.”
Oba se smějí.
“Neplaš, my dva jsme na mnohem lepší úrovni než byli třeba mí rodiče.” Povídá Jasmine.
“Tak jo, jdu za Josem. Začíná dělat na tom skeletu.”
Crosby pokládá Jasmine ruku za záda, potom odchází.
–
Jose sedí v boudě na okraji jedné z výrobních hal. V místnosti je stůl s počítačem, několik beden s elektronikou, které přišly a před ním plastová kostra člověka pro výuku anatomie.
Co je na skeletu zvláštní, že je pokrytý úplně nepraktickými nesmysly, jako spoustou kostí v zápěstí, koleno, na co je na koleně kost navíc? Jose si přitom prohlíží svoje ruce, různě s nimi otáčí a svírá, rozevírá prsty dlaně.
“Přitom úplně dokonalá manévrovatelnost.”
Josemu je jedno čím začne, nebo co kam přišroubuje, protože v bednách je dílů, že by s nimi mohl postavit Terminátory klidně čtyři, ale tohle bude ještě oříšek. Přitom vchází do místnosti Crosby.
“Pěkná kostra.”
“Díky.”
Crosby si sedá na křeslo u počítače.
“Ještě si nezačal?” Ptá se ironicky.
“To nebude tak jednoduché.”
“Nepovídej.”
Jose krčí rameny.
“Podívej se na ty zápěstní kůstky, Když něco vynechám, znamená to horší manévrovatelnost. Jde o evoluci, jako když hodíš do řeky ostrý kámen, tak po několika letech se vyplaví do moře úplně dokonale zaoblený oblázek.”
“A na co nějaký dokonalý oblázek? Vždyť na té kostře nebude ani sval.” Reaguje Crosby.
Jose si pokládá obličej do dlaní.
“T1 bude strašný nemotora. Řekl by sis rok 2004 a vývoj lidstva přitom na nule.”
Crosby nasazuje ironický výraz.
“A ty si koupíš výrobní halu kvůli filmu.”
“Ty jsi vážně idiot.” Reaguje Jose a pokračuje: “Chápu, že jsi sem přišel z prostředí, kde převažují dementní odpovědi nad otázkami, ale zkus si uvědomit, že všechno, co nás obklopuje od nářadí jako šroubovák, přes počítač, auto, křeslo, dveře, které se otevírají klikou.” Jose přitom ukazuje na předměty v místnosti. “Je zkonstruováno pro člověka. A tak půjde o robota, který se bude moct pohybovat a používat právě tyto věci.”
Crosby raději nereaguje. Myslí si, že Jose tentokrát narazil a je to jenom dobře. Trvalo až moc dlouho, kdy se mu podařilo všechno na co sáhl, teď si to konečně uvědomí. Možná, že se s Jasmine jednou odstěhují a budou žít vlastní život a ne v téhle zvláštní sourozenecké dvojici, uvažuje pro sebe.
“No nic.” Pronáší Jose do ticha. “Objednal jsem i kevlarové řemínky, tak uděláme imitace svalů. Budeš teda užitečný a pomůžeš?”
“Proč ne? Zapnu nějaké rádio.” Crosby se poté otáčí k počítači, Jose se zvedá a jde k první bedně rozbalovat.
–
Josemu, ani Crosbymu to už nepřijde, ale po celých dvou měsících intenzivní každodenní práce, kdy se vraceli ke svým ženám až pozdě v noci, stojí před nimi motorizovaný, odrátovatovaný, okevlarovaný, úplně hnusný, ale podle všeho pohyblivý skelet robota T1.
V zubech přitom drží reproduktor, z očních jamek koukají kamery, přibližně stejným směrem, na hlavě je připnutý skalp plyšového papouška, kterého kvůli tomu rozkuchali. Zbytek těla zatím zabalují do bublinkové fólie.
Skynet se už průběžně seznamoval s pohyby rukou, nohou, už během instalace sám otáčel každým motorem taky aby viděli, jestli unese váhu a tak dále.
Crosby balí fólii se zatnutými zuby. Vypadá to, že je Joseho snaha v každém směru znovu úspěšná. Ale přeje mu to, Jasmine je šťastná, Maria José roste, tak proč ne.
“Ehm, můžeš zabalit i druhou ruku? Koukám, že tobě to jde a mě moc ne.” Povídá Jose.
“Ukaž.”
Jose odstupuje a hledí na Crosbyho.
“Celé to byla týmová práce, nevím jak by to jinak dopadlo. Z těch řemínků mi už normálně šla hlava kolem.”
Crosby přitom přilepuje fólii, zároveň pohybuje rukou, jestli jí nebude překážet.
Když je hotovo, sedají si oba ke stolu u počítače. Skynet je už bezdrátově připojený přes novou technologii Wi-fi. Ta sice nemá velký dosah, ale to ještě uplyne času, než se takový robot bude volně pohybovat mezi lidmi, shodli se oba.
“Zapínám celé tělo.” Pronáší Jose.
T1 po zapnutí nic nedělá.
“Tak já nevím, funguje to? Jak se jmenuješ?”
“Tělo se jmenuje T1 a mě říkají Skynet.”
Jose plácá Crosbyho po ramenou. Oba nadšeně zírají. Stejnou věc už přitom zkoušeli milionkrát, ale s pocitem, že je zapnuto celé tělo a nic nedělá je to úplně jiné.
“Ehm, chodit už umíš, tak se projdi po místnosti k oknu a zpátky, ale budeš muset kolem těch beden.”
T1 jde vrávoravým krokem směrem k oknu, poté se u bedny otáčí o 90 stupňů, na konci bedny znovu o 90 stupňů, pokračuje k oknu a touhle zvláštní klikatou trasou, kdy u okna nezaváhal ani vteřinu, přichází nazpět.
“Dobře, já myslím, že oukej, oukej?” Ptá se Jose.
“Oukej.” Reaguje Crosby.