Blíží se vánoce ti co zůstávají v česku mimo domov naplánovali štědrý večer s představením. Jak u nás, tak i tady je populární pohádka Mrazík. Herci jsme my dobrovolníci, život není jenom práce ale i zábava. Tahle kapitola bude hlavně o psaní, protože to je zase moje nová zábava.
Musím se pochlubit, že zahrát Mrazíka napadlo mě, protože teď trochu píšu, ale hru jsem nepřepisovala já. Na to bych si zatím ještě netroufla, a hlavně si nemyslím, že by se hry zúčastnili všichni. Ale naštěstí se toho chytil Marcel, který pracuje v česku na stavbě a všechny scénáře nám tak napsal on.
Holky už připravují kostýmy a dekorace. Musíme zajistit i jídlo. Domlouváme se s majitelem ubytovny, aby nám dovolili použít rezervní kuchyni. Vybíráme peníze na jídlo a cukroví, část se použije na alkohol. Máme domluveno i nádobí a
větší místnost na večeři a na dobu mezi svátky, kde se budeme bavit.
Chceme i malou taneční zábavu na nový rok. Tedy je toho hodně co dodělat, ale až se všichni sejdou, bude to stát za to.
Jednoho večera v 18:00 jde Marcel do svého pokoje psát scénář. Jako Ukrajinec zná pohádku dobře, ale raději se na ní znovu kouká, aby ho neklamala paměť. Zatím samá zábava, potom tedy začíná se psaním.
Scéna 1.
Ivan vyjde z chatrče a prohlíží se v zrcátku.
Ivan: „No co ještě?“
Babka mu podává uzlík s jídlem.
Babka: „Pomáhej starším a ustupuj mladším a vzpomeň si na mně.“
Ivan: „Dobrá. dobrá.“
Babka pláče a mává na rozloučenou.
Scéna 2.
Nastěnka plete ponožku.
Nástěnka: „Pletu ponožku.“
Baba: „Plést jsem ti poručila, ale ťukat jehlicemi ne. Probudíš Marfušku! Celý den pracuje. To jen ty celý den ležíš a válíš se.“
Nastěnka: „Mám upleteno.“
Baba: „Stihla si to. Teďka nasyp drůbeži, nasekej dřevo, zatop, udělej snídani. Příště ti dám pořádnou práci.“
Marcel si dává panáka a uvažuje, že některé scény bude třeba vynechat a nechá jen ty důležité. Potom si jde odskočit na záchod, vodka a jídlo dělá svoje. Před cestou na záchod raději zamyká pokoj, nechce, aby mu to počmárali kolegové.
Když je zpátky, buší mu na dveře.
„Kamo, pojď se napít, ser na psaní.“
No co, Marcel jde tedy k nim do pokoje a dává si s ostatními další panáky a další pochutiny. Je vedle asi hodinu, Nastěnka přitom teprve dopletla šálu.
Já sama nechápu proč o tom Marcel píše, právě držím v ruce papíry s jeho scénářem a mezi scénami z Mrazíka jsou semtam i tyhle vyřazené, ve kterých popisuje, jak si dává panáka a potom je mu blbě. To mi teda přijde moje psaní zajímavější, ale asi mi dal všechno, aby se pochlubil.
Dále tedy píše: Jsem docela dost opilý a nemám potuchy kolik je hodin. Mám v sobě asi 8 panáků, možná víc a plete se mi jazyk, raději se nato dneska vykašlu, stejně si už nic nepamatuju.
Odemknu pokoj schovám papíry a zamknu šuplík. Dávám si ještě dva panáky a jdu spát, je půlnoc. Ráno vstávám. To bude těžký den. Mám strašnou kocovinu a mám žízeň. Dávám si kávu a jdu do roboty. V práci to zvládám na 20 procent, ke konci směny jsem na konci sil.
Dojdu na ubytovnu, jdu spát, dnes se necítím na psaní, ani na jiné činnosti. Celý další týden se nejde na nic soustředit. Po pokojích se konají párty, všude je rušno, pořád někdo klepe na dveře.
„Pojď na jednu a neser nás.“
A tak musím na jednu, potom druhou a nakonec jsem na šrot. Abych dopsal scénář, utíkám do sklepa, tam mě nikdo nenajde. Ve sklepě je ale zima.
Když jsem si tuhle část Marcelova scénáře četla poprvé, bylo mi ho líto, pak jsem byla znechucená, ale po oslavě, kdy se s námi dobře bavil, mi to už přijde úsměvné. Tedy musím říct, že se máme všelijak, ale svého manžela bych za nic nevyměnila.
Scéna 10.
Stůl s jídlem a pitím. Okolo nevěsta, ženich, jejich rodiče a svatební hosté.
Konec scénáře. Mezitím je 8 scén z pohádky a 4 scény od Marcela, který když podle všeho nepracuje, tak sedí na ubytovně a pije. Ani se mi to nechce dál komentovat, ale Teodor to po mě chce, takže co bych dál řekla.
Psaní je super profese, přijde mi úžasné, že existují lidi, kteří si psaním přivydělávají. Je to však obousečné, protože napsat se dá prakticky cokoliv. Ale kdybych nepsala uklízečku, tak by mě psaní o něčem takovém teda určitě nenapadlo.
Jak bych to řekla, nemyslím si, že je každý z mých zážitků tak zajímavý, aby si o něm někdo další četl. Při psaní uklízečky to chápu, protože většina lidí nemá vůbec představu jaké to je. Jednou jsem četla knihu, která byla o uklízečce, ale ta autorka uklízečku asi nikdy nedělala, protože to bylo jen o zlodějnách a nakonec o vraždě.
Ani my ukrajinky nejsme svaté, takže abychom si občas něčím nepřilepšily, to bychom nebyly lidé, ale stroje. No a pak přijde Marcel ze stavby a pokazí i Mrazíka.