Obchodní zástupkyně společnosti, která vyrábí trojrozměrné projektory do celého světa, právě stojí na okraji dálnice a kope vzteky do auta.
„Tak pojedeš, ty šrote?“ Cedí vztekle mezi zuby.
Znovu nasedá a zkouší nastartovat, bez výsledku. Už čtrnáct dní hlásila, že s tím autem něco musí být, když v něm tak divně burácí, ale nikdo ji nebral vážně.
Má právě schůzku s majitelem jednoho penzionu. Chce od ní koupit osm set holografických projektorů jenom tak!
„A já tady na dálnici startuju auto.“ Kroutí hlavou Sharon.
Někdo ji volá. To je klient!
Snaží se uvolnit a pousmát. Objevuje se před ní trojrozměrná hlava Bruce Dinga.
„Slečno McArthurová, číšník se ptá, co si dáte k pití.“
„Omlouvám se, pane Dingu, ale stojím na dálnici a nemůžu nastartovat.“
Bruce zajímá kde přesně a aniž by ji dopověděl co chce udělat, přerušuje rozhovor.
Sharon si není jistá, co si o tom má myslet. A tak volá odtahovou službu.
Asi po deseti minutách parkuje na krajnici vedle Sharon Bruce a snaží se tvářit co nejvlídněji.
„Došel vám benzín? Myslel jsem, že vám jdou obchody dobře.“
Sharon přijímá ironickou poznámku s úsměvem.
„Auta prostě někdy zazlobí, sama to nechápu.“
Podávají si ruce na uvítanou.
Bruce ji hodnotí pohledem, ale snaží se nedělat to moc okatě. Sharon je černovlasá mladá žena s pěknýma dlouhýma nohama.
Má trošku uječený hlas, když cítí peníze, ale tenhle sympatický obličej a postava ji sluší. Myslí si Bruce.
Bez dalšího zaváhání ji zve na projížďku do restaurace, aby mohli začít obchodovat.
Oba jsou již pohodlně usazeni u stolu, číšník jim právě přinesl pití a přijal objednávku. Obchodní zástupkyně Sharon si dává malý salát a klient Bruce hovězí steak se spoustou kukuřice a hranolky.
Oběd platí ona.
„Tak jaký je váš plán?“ Povídá kysele Sharon.
Bruce pokládá na stůl tablet. V prostoru se před nimi objevuje model dvoupatrového penzionu se čtyřmi pokoji, recepcí a společenskou místností.
„Jak vidíte, ten dům není moc velký. O to více legrace si v něm klienti užijí, hlavně asi děti.“
Model se rozkládá na několik částí a každá místnost je obsypána desítkami červených bodů.
„Nesmíme vynechat jediný kout. Projektory budou všude.“ Vysvětluje Bruce.
Sharon se směje.
„Můžu se zeptat, k čemu vám to všechno bude?“
Bruce se tváří pyšně. Vypadá trochu jako blázen, myslí si ona.
„Představte si, že si vyrazíte s rodinou na výlet a budete chtít zažít něco zajímavého nejenom přes den, ale taky večer než budete odpočívat.“
Mladá dáma už tuší kam asi míří a snaží se nasadit chápavý úsměv. Ve skutečnosti je atrakce s hologramy známá obchodní strategie a používá se dost často.
Nechce mu kazit iluze, že nevymýšlí nic nového. Přece jenom objednává skoro tisíc projektorů.
Bruce mezitím pokračuje.
„Když jsem byl ještě malý, hodně jsme cestovali a já měl možnost navštívit různá místa. Jednou jsme přijeli do hotelu, kde se děly divné věci. Postel se s vámi začala točit, sluchátko telefonu se samo zvedlo a na záchodě, ještě než jsem rozsvítil, jakoby si uvnitř někdo povídal.“
„Strašidelný hotel.“ Reaguje trpělivě Sharon.
Číšník přináší jídlo. Naštěstí se už má Sharon čím zaměstnat, její klient ji začíná pomalu rozčilovat.
Když byla Sharon malá, hrála si s panenkami na podnikový večírek. Bláznivé snění jejich kamarádek o dětičkách jí připadalo ujeté a teď přichází deja-vu.
Bruce už cítí, že ztrácí kontrolu. Zezačátku se na něj více usmívala, je moc pěkná, když se směje.
Raději mění téma a mluví přímo k věci. Bruce se zaměřuje na detaily, jako termíny dodání, zapojení systému a tak.
Tohle Sharon zajímá víc.
Přibližně po měsíci je na odlehlém místě nedaleko předměstí zvláštní rušno.
Sharon McArthurová přijíždí za Brucem do penzionu. Ovšem chvíli se jí zdá, jakoby si spletla adresu. Na ceduli u vjezdu do rozlehlé zahrady se stromy je nápis:
„Penzion se Zvířaty.“
Před auto vbíhá smečka deseti Zeber. Sharon šlape rychle na brzdu. Chvíli na ni koukají a odbíhají zase pryč.
Na parkovišti se bojí vylézt z auta, ale po chvíli ji dochází, že ten obrovský slon, který na ni upřeně zírá, bude asi hologram.
Na zpětné zrcátko vyskakuje veverka a klepe na okno. Není nic slyšet, hologramy se nemůžou ničeho reálně dotýkat.
Sharon stahuje okýnko a má poněkud rozčilený výraz.
Veverka si důležitě protahuje chlupy na bradě.
„Vítám vás v Penzionu se Zvířaty, nejzábavnějším penzionu v okolí. Máte rezervaci?“ Ptá se pisklavým hlasem.
„Nevěděla jsem, že jste už v provozu.“
Veverka si znovu důležitě mne bradu a najednou mizí. Stejně jako všechna ostatní zvířata.
Přichází Bruce a pobízí ji, aby vystoupila z auta.
„Vítám vás, právě testuju exteriér, líbí se vám?“
„Je to sladké.“ Povídá Sharon.
Oba vchází dovnitř.
Recepce vypadá skvěle, v návštěvní hale je nový nábytek, pohovky a dokonce kulečníkový stůl! Všechno působí dost profesionálně, a přitom útulně.
„Můj známý je zručný řemeslník. Trochu ťunťa, ale když mu dáte volnou ruku a postavíte k němu bednu piv, dokáže zázraky.“
Oba chvíli mlčky hodnotí prostředí.
Sharon přijela kvůli problému se zaplacením druhé poloviny objednávky. Před pár dny ji volala účetní, že peníze od Bruce Dinga stále nepřišly, a tak se přijela podívat, jak mu to jde.
Zatím nechce nic naznačovat. S třemi stovkami dodaných projektorů už si podle všeho poradil.
„Takže kde všude už je máte?“
„Zatím jenom venku a na recepci. Jde to z tuha, ale jak vidíte, už fungují.“
Oba se k sobě chovají co nejohleduplněji a co nejslušněji. Brucovi se líbí její minisukně.
„Hele slečno, vy jste si ale nepřijela jen tak pokecat, že ano?“
„Oni vám další dodávku nepošlou, když nezaplatíte.“ Odpovídá Sharon.
Bruce ji zve ke stolu. Zdá se mu, jakoby mezi nimi něco elektrizovalo. Že už nemá čím zaplatit nakonec nemusí být tak špatné.
Zkouší změnit téma.
„Ta veverka venku byla srandovní, že?“
„Byla, oni mají s hosty mluvit?“
Bruce tváří pyšně.
„A nejenom to. Říkám tomu bydlení spojené s relaxací. Nejenom že si s vámi zvířata pokecají, budou se mezi nimi odehrávat i scény a někdy do nich musíte vstoupit, aby příběh pokračoval dál.“
Bruce vysvětluje nadšeně detaily ještě asi deset dalších minut. Zájem Sharon roste.
Penzion se zvířaty může fungovat, myslí si oba. A oba větří dobrou obchodní příležitost.