Elizabeth a Fyodor Rykovovi právě společně hrabou spadané listí před penzionem.
„Ještě není ani léto a to svinstvo je všude po zemi.“ Kroutí hlavou Elizabeth.
„To bude z loňska, vidíš ten kopec? Musel odtamtud v noci foukat vítr.“
„Jak ti může vítr rozfoukat shnilé listí od zimy?“
Oba mlčí, vážně jim vrtá hlavou, kde se najednou vzala před penzionem taková spousta listí. Manželé Rykovovi jsou zvyklí na jednoduchý život, ale i ten sebou přináší spoustu zvláštností a záhad.
Jsou však příliš chytří na to, aby nad něčím jenom tak mávli rukou. To dělají budižkničemové, říkávala babička Fyodorovi, když byl ještě malý.
Opodál na louce mají hosté nataženou badmintonovou síť. Rodiče od Lucy hrají proti sobě a ona sedí na lavičce společně s ježkem, který je teď její nový spolubydlící.
Krtek se právě vyoral ze země a chvíli pozoruje jak Rykovovi hrabou listí.
„No to je dost, ježku, že dostali práci, která jim jde aspoň trochu od ruky.“
Ježek seskakuje z lavičky na zem. Teatrálně se protahuje.
„Znáš moji novou kámošku?“ Ukazuje prstem na Lucy.
Ta se červená a dělá, že zapisuje další skóre.
„Není na tebe trochu stará a vysoká?“ Kroutí hlavou krtek.
Ježek si ji hodnotí pohledem. Lucy je ještě nervóznější.
„Možná, ale hubatá je, jakoby měřila deset centimetrů!“
Její rodiče to slyší a vybuchují smíchy.
„Tss.“ Dělá Lucy pyšně a odchází do penzionu.
Tina a Don hrají badminton už dobrou hodinu. Protože má Tina také dost prořízlou pusu a nenechá si jen tak něco líbit, snaží se ji její muž porazit aspoň ve hře.
Běhá kolem sítě jako splašený zajíc a pálkou odráží energicky každý útok. I tak je hra celkem vyrovnaná.
Na lavičce sedí krtek s ježkem a střídavě pozorují hru a práci pomocníků při hrabání listí.
„Řeknu ti, že já jsem se nikdy ženit nechtěl a dobře jsem udělal.“ Povídá krtek najednou.
„A co v té své noře jako pořád děláš?“
„Spím, co bych tam měl dělat?“
Oba kroutí nechápavě hlavami.
Najednou je slyšet z dálky dusot, až se otřásá země.
„Zebry!“ Křičí krtek. „Schovejte se za stromy!“
„Co blbnou?“ Točí si s pálkou Don.
Tina rychle uskakuje za nejbližší strom. Stádo dvaceti koní se žene přímo na ně bleskovou rychlostí.
„Z čeho jsi tak vyplašená?“ Povídá Don povýšeně.
„Dělej, miláčku, musíš se rychle skrýt! Běží k tobě splašení koně!“
Don své ženě nevěnuje ani pohled a dělá, jakoby ho to vůbec nezajímalo. Krtek s ježkem se na to nemůžou dívat! Zbývá už jen pár metrů!
„Kontakt!“
Don je chvíli ve světle holografických zvířat. Probíhají přes něj jako stádo duchů a už je po všem.
Najednou není kolem dokola ani jedno zvíře. Stádo zmizelo, stejně jako diváci krtek s ježkem.
Tina mu věnuje nepříjemný pohled.
Přichází k nim Bruce.
„Co mi to děláte?“ Ptá se bezradně.
„Chováš se jako malé dítě!“ Křičí po něm Tina.
Don jenom kroutí hlavou. Vypadá nad věcí.
„Přece nebudu uskakovat stádu hologramů! Promiňte, ale tak blbý zase nejsem.“
Bruce si ho chvíli hodnotí, jeho zrak přeskakuje z Dona na Tinu a zpátky. Jakoby mu ho bylo líto. Jenže penzion nebude fungovat, když nebudou hosté respektovat základní pravidla.
Jaký by si potom odnesli domů zážitek? Že kolem nich jenom pobíhala banda bláznivých hologramů a oni je hodnotili debilními poznámkami?
Taková dovolená není zajímavá pro nikoho z nás, myslí si Bruce.
„Víte,“ povídá najednou „jste už dospělí, ale jsou tu dva dobré důvody, proč tu hru musíte hrát. Jeden z nich je vaše dcera. Co kdyby vás viděla, jak ji kazíte zábavu?“
Dona tahle poznámka dost vytáčí.
„Hele, nejste náhodou trochu drzý? Co je dobré pro mou dceru nechte laskavě na mě, ano?“
Bruce podobnou reakci nečekal. S úžasem pozoruje, jak Don svírá ruce v pěst. Co je to sakra za lidi? Ptá se sám sebe.
„Možná jsem trošku přestřelil. Ale zkuste pochopit tohle. Když nebudete s hologramy jednat jako s živými tvory, může to poškodit jejich program! Oni se totiž neustále učí a vyvíjejí, rozumíte?“
Don s Tinou stojí vedle sebe a beze slova Bruce pozorují.
„Myslím, že jste tady nakonec přišli za zábavou, ne? A v normálním hotelu taky netrháte ručníky.“
„Co si to o nás myslíte?!“ Vkládá se do věci Tina.
„Já jen, že nám dalo spoustu práce chování zvířat naprogramovat a jejich program se musí od vás učit, aby s vámi mohli mluvit i další den, pamatovat si vás.“ Bruce schválně mění tón na podrážděný. „V kanceláři mi teď blikaly všechny kontrolky a musel jsem kvůli vám vypnout systém. Jestli se vám penzion s holografickými zvířaty zdá uhozený, můžete se sbalit a odjet klidně hned teď!“
Manželský pár uraženě odfrkuje.
„Taky že to uděláme! A všude rozhlásíme, jak tady se svými hosty zacházíte! Nejsme žádní vaši pomocníci, to si zapište za uši, pane!“ Křičí po něm Tina a vleče svého muže ke dveřím.
Don však najednou vypadá bezradně a cuká rukou, aby ho Tina nedržela.
Bruce posílá Sharon v ten moment zprávu:
„Je to na tobě.“
Sharon čeká na manžele u recepce a dělá, jakože vyplňuje nějaké papíry. Vidí vcházet naštvané hosty.
„Prosím vás kde je Lucy?“
„Myslím, že ve svém pokoji.“ Odpovídá Sharon s milým úsměvem.
Tina neváhá a táhne svého muže ke schodišti.
„Je něco v nepořádku?“
„To vám tedy řeknu, že je něco v nepořádku!“ Míří na ni Tina naštvaně prstem. „Váš společník nás právě obvinil, že kazíme dceři prázdniny a jeho počítačový program! Co si o sobě myslí?!“
Sharon reaguje pohotově, a co nejvlídněji dokáže.
„Znáte programátory, jsou pořád zalezlí v kanceláři, s nikým se nedostanou do řeči. Berou se moc vážně.“ Mává rukou Sharon a pokouší se o smích.
Tina a Don na ní nevěřícně hledí a nic neříkají.
„My ho stejně brzy vyměníme, dělá samé potíže, paní. Nejste sama!“
„No ale tohle si přece nemusíme dát líbit!“
„Víte co? Dnešní večeře je na účet podniku, dobře? Já si s ním důrazně promluvím!“ Povídá přísně Sharon.
To Tinu uklidňuje. Don však začíná cítit zodpovědnost za to, co vlastně způsobil.
„Budu vám věřit, slečno. Určitě to bylo jenom nedorozumění a postaráte se o něj.“ Povídá Tina smířlivě.
„Ta Sharon je moc milá, že?“ Povídá svému muži při odchodu.
Sharon jejich odchod napjatě pozoruje, a když jsou za rohem, posílá Brucovi zprávu:
„Je to pěkná svině, ale dala si říct.“