Jose a Jasmine sedí v autobusu na cestě do paláce Pioneer. Protože je léto, je uvnitř nesnesitelné horko. Ale jsou rádi. Rodiče jim poslali vzkaz a nějaké peníze, jedou domů! I když jen na chvíli.
Na jedné ze zastávek přisedá do autobusu parta teenagerů, hlasitě se baví. Jose je přitom nadšeně pozoruje.
„Jsme už jen krok od normálního života.“
„Že? Ale brala bych spíš ten nenormální bohatý co byl předtím.“ Doufá Jasmine.
Jose sleduje ubíhající krajinu za oknem. Cítí přitom, jak se z horka celý potí.
„No jo, je blbé, že si jedeme do paláce jen pro svoje věci. Ale ber to pozitivně, jedeme si do paláce pro všechny svoje věci!“ Povzbuzuje Jose.
Jasmine se v ten moment vybavuje její šatník, dlouhé řady drahého oblečení na ramínkách, které měla na sobě jen jednou nebo dvakrát, maximálně dvakrát. Dvě skříně plné krabic s botami, služebnou, která je třídila, popisovala a lepila na ně štítky aby se Jasmine lépe hledaly.
„První věc, kterou udělám, že si obleču ty nejlepší šaty a sednu si do šatníku, abych si vychutnala tu atmosféru.“
„Se nedivím po té bahenní lázni v přírodě. Já si sednu do svého Porsche, pořádně to ohulím a zajedu za nějakou kámoškou.“
Oba zasněně vydechují.
„Robert si moje Porsche ale beztak nechá, nechal nám prý jen osobní věci.“ Dodává po chvíli Jose.
Cesta dál ubíhá, Jose s Jasmine si povídají na toto nevyčerpatelné téma celou dobrou hodinu, až jsou konečně na místě.
V prostorné kanceláři paláce Pioneer sedí za velkým stolem, Doneovým bývalým stolem, Robert. Vedle něj stojí dva svalnatí členové ochranky.
Done právě převzal klíč od jejich bývalého bytu.
„Ať vám to netrvá dlouho, máte čas jen do zítřejšího dopoledne.“ Povídá Robert s nohama na stole.
„Díky, že jste nám dal tolik času. Naším vystěhováním ale tahle hra nekončí, to se nebojte.“
Robert krčí lhostejně rameny, ale raději mlčí. Má na svojí straně, soudy i policii, legálně jsou palác i bankovní konta jeho, vydržet to však nemusí dlouho, proto raději začal pomalu rozprodávat zdejší majetek, i Joseho Porsche.
Myslí si, že když jim nechá jejich osobní věci, tak je aspoň uklidní. Nemít chvíli vůbec nic a dostat najednou něco málo, určitě se potom uskromní a uklidní.
Done je však sentimentální, nechce přijít o něco, co bylo tak dlouho jenom jeho.
Do kanceláře přichází Emily.
„Děti přijely.“
„Dobře, takže děkujeme za klíče.“ Povídá Done Robertovi. „Pobavíme se doma s dětmi, byl to pro ně šok, necháme je odpočinout a pomalu všechno vystěhujeme.“
Robert znovu krčí lhostejně rameny. V jeho očích je ale náznak nejistoty.
U výtahů se odehrává šťastné shledání. Nakolik brali členové téhle rodiny sami sebe jako samozřejmost a poslední dobou spíš jako obchodní partnery, vítají se právě všichni velmi vřelým i když krátkým stisknutím ruky.
„Vypadáte moc dobře.“ Povídá Emily dětem.
„Jose už má práci. Jsem tak ráda, že jsme zase doma!“ Skáče radostí Jasmine.
„Co děláš, Jose?“ Ptá se Done.
„Nic moc, pomáhám s fakturami dvěma účetním. Vařím jim kávu, měním papír v tiskárně nebo ji čistím když se zasekne a tak…“ Odpovídá mladík uraženě.
„Dobře, moc dobře.“
„Vážně? Co děláš ty?“
Už přijel výtah, Done se snaží vyhnout odpovědi a nastupuje jako první.
„Vyrábí dřevěné palety z prken a hřebíků.“ Odpovídá Emily za něj.
Jose s Jasmine prskají smíchy.
„Ten palác musíme dostat co nejdřív zpátky, jinak skončíme moc špatně.“ Kroutí hlavou Done.
Je večer, Crosby sedí před chatou, hledí směrem k rybníku a přemýšlí proč Jose s Jasmine nejsou ještě zpátky.
Neřekli mu, že by někam odcházeli. Odejde někdo takhle bez rozloučení? Stalo se mu to jen když ho někdo okradl, ale všechno prohledal a nic nezmizelo, jenom na stole ležela bankovka.
„Áh, za nájem, to bude asi ono.“ Přemýšlí Crosby nahlas.
Další hodinu hledí směrem k rybníku. Ubaluje si z novin a nedopalků, které našel v popelníku před kinem novou cigaretu.
Za ty peníze může kupovat levné víno a chodit do parku celý týden. Nebude se muset tahat s žádným šrotem. A jestli se jim náhodou něco stalo, bude to vědět někdo určitě právě v parku, přemýšlí Crosby.
Dál neváhá a jde rychlým krokem rovnou tam.
Rozhodl se ale pozdě, nikdo zde kromě náhodných kolemjdoucích a party kapsářů není.
„Hej kámo, jak to jde?“
„Máš víno?“ Povídá kapsář.
„Jasně, dej si. Tedy to je fajn večer. Dát si kapku vína a jít pomalu do postele.“
Kapsáři se na sebe usmívají.
„Poslyš, viděl si ty dva mladé co tu minule se mnou byli?“ Pokračuje Crosby.
„Jo, blonďatá kočka a kudrnatý buzík.“
„Jo jo jo.“ Ozývá se druhý kapsář.
„Přebývají u mě a někam se ztratili, neviděli jste je někde?“
Kapsáři přemýšlí, přitom si předávají víno, aby se napili všichni.
„Já už vím, dnes ráno byli na nádraží a sedali na autobus do centra.“ Povídá jeden z nich. „Ona má vážně pěkný zadek ti řeknu, hned jsem si vzpomněl, že byla tady. Příště nás musíš vole představit.“
„Jo jo jo.“ Souhlasí druhý kapsář.
„Crosby je kanec, beztak si s ní v tom svém kutlochu užíval a teď si ho musí honit sám, že?“
Všichni se smějí.
Crosby kroutí hlavou.
„Autobus do centra, díky chlapi.“
„Nemáš zač a příště ji přiveď.“
„Jo jo jo.“ Souhlasí druhý kapsář.