Je ráno, Kevin zůstal raději už doma, aby na Polymorfy náhodou nenarazil. Když šel spát, tak s překvapením že se k němu nepokoušeli dobývat, ani nikdo nezvonil. Možná mohl prostě vyrazit ven, třeba si na to našli někoho jiného, uvažuje Kevin.
Právě sedí s Joane u stolu, oba pomalu snídají a chystají se na pracovní den.
„Byla jsem se večer podívat ven na ty tvoje zahradníky, ale nikdo venku nebyl. Ani tráva není posekaná.“
„No říkal jsem jim, že se můžou první den nejdřív rozhlédnout co je čeká, ať si nachystají náčiní.“
Joane nereaguje, jí raději dál svoji snídani.
„To si nečekala, viď?“ Pokračuje Kevin. „Mám super auto, barák a teď i dva pacholky na výpomoc. Většího frajera by si hledala jenom těžko.“
Joane prská smíchy.
„Jenom se pochval, když to za tebe nikdo jiný neudělá.“
„No třeba ty si mě nepochválila ještě ani jednou.“
Oba se na sebe usmívají. Kevin právě dojedl, tak se zvedá, obléká, obouvá a vyráží ven. U auta však na něj čekají dva zahradníci.
„Už jste tady dlouho?“ Ptá se Kevin.
„Celkem 13 hodin.“
„Jenže já musím jet do práce, nechcete na mě počkat dalších ehm 10 hodin?“
Polymorfové nasazují lhostejný výraz.
„Čekali jsme na tebe 13 hodin.“ Reaguje jeden.
„Jestli nebudeš spolupracovat pozemšťane, budeš zlikvidován.“ Reaguje druhý.
„Jasně, chápu, to už jste říkali a zatím se nic nestalo. Podle mě to jsou jenom prázdné řeči.“ Kroutí hlavou Kevin nesouhlasně. „Podle mě když ty dostaneš kopačku do hlavy, ty druhou do břicha, tak se proměníte ve dvě hroudy hlíny a já si prostě nasednu do auta a pojedu do práce.“
Zase se nic neděje. Kevin se tváří nechápavě, odemyká auto, ale těsně předtím než nasedá se na chodníku před ním z ničeho nic propadává zem několik metrů hluboko. Tudy už ven nevyjede.
Kevin se k nim otáčí zpátky, tváří se už mnohem přívětivěji.
„No tak kamarádi, přece chápete srandu, ne? To je od vás krásná demonstrace síly, takovou díru autem určitě nepřeletím, paráda, jste prostě úžasní.“
Polymorfové znovu nasazují lhostejný výraz.
„Dobrá, ukecali jste mě. Vezmu vás do práce sebou, ano? Když chcete ovládnout planetu, musíte poznat jak funguje firma, protože některé pozemky a lidi u nás vlastní právě firmy.“
„To zní jako dobrý plán.“ Souhlasí první.
„Dnes převezmeme první firmu.“ Souhlasí druhý.
Kevin kroutí hlavou. Nasedá do auta, čeká až se vzadu usadí i ti dva dobrodruzi. Napadá ho, že by neměli přebírat zrovna firmu, ve které pracuje, ale jiný nápad nedostal a odjet do práce musí nebo bude zlikvidován, uvažuje pro sebe.
Kevin pracuje v továrně na výrobu sklenic. Ve žhavých pecích se zde pálí písek, vytahuje, točí ve formách, až je sklenička hotová.
Polymorfové cestou přes výrobní halu zvědavě pozorují co se tady dělá. Přitom je zvláštní, že nemají žádné otázky. Kevin přitom pořád přemýšlí jakou slabinu by tihle tvorové z jiné galaxie mohli mít, aby se jich zbavil, protože to pro něj ani lidi jako takové přestává vypadat dobře.
Jdou tedy k němu do kanceláře. Kevin si bere automaticky svůj hrnek, jde s ním do malé kuchyně a potom ven zapálit si cigaretu. Polymorfové jdou přitom stále za ním.
„Jako co za mnou pořád lezete? Chtěli jste převzít tuhle firmu, tak jen do toho.“
Polymorfové přemýšlí jak to udělat. Mají za ty milióny let zvládnutou už celou řadu podrazů a vydírání. Je jasné, že dnes musí na Kevina zapůsobit, aby přestal klást odpor a více spolupracoval.
K jeho překvapení tedy mizí bez dalších řečí zase uvnitř. Kevin jen pozoruje, jak mizí za rohem dva manažeři se stříbrnými kufříky.
„Ty vole, tak na tohle jsem zvědavý.“
Když je jeho cigareta už dokouřená, jde si pro kafe, potom do své kanceláře a dává si nohy na stůl. Se zívnutím zjišťuje, že mu do dnešního rána přišlo jen několik desítek emailů od méně důležitých lidí a žádný email od někoho důležitého.
To znamená, že je pro dnešek všechno v pořádku. Otevírá zásuvku u stolu, vytahuje tablet s vlastním nesledovaným připojením k internetu, aby se něčím zabavil.
O několik hodin později k němu do kanceláře přicházejí dva manažeři v drahých oblecích se stříbrnými kufříky.
„Tak co, jak vám to šlo?“
„Gratulujeme, stal jsi se majitelem naší první firmy.“
Kevin se tváří šokovaně, přitom dává tablet zpátky do šuplíku.
„Já?“
„Jako obyvatel téhle planety máš právo na legální vlastnictví, všechno co bude naše je zároveň tvoje.“
„Aha, na to mě potřebujete.“
Chvíli na sebe hledí. Každý jiný by na jeho místě jásal, ale Kevin je zvyklý na svůj klid a pohodlí. Vlastnit firmy znamená určitě také hodně práce a zodpovědnosti, což už tak lákavě nezní.
„Super, no tak jestli je to pro dnešek všechno, naložte ty kufříky do auta a asi za hodinku se tam sejdeme, ok?“
„Ok.“
Když Polymorfové mizí za rohem, Kevin znovu sahá do šuplíku pro tablet, aby se zatím zabavil.