Arin, Bilfur a Zen přijeli na pláž ostrova. Aby na sebe neupoutali zbytečně pozornost, jeli posledních párset metrů potichu, jen na čtvrt plynu. Na pláži je tedy nečekají vojáci, ale jiné překvapení.
Po pár krocích Bilfur cítí, že mu pod chodidly něco křuplo, do něčeho šlápl. Jsou to vajíčka, velké bílé vejce zahrabané do písku.
„Ty jo, co to je?“
Ostatní jdou k němu.
„Hele koukej kam šlapeš.“ Reaguje Zen.
„Asi bychom teď měli pohnout kostrou.“ Povídá Arin. „Jestli to budou vejce třeba od aligátora, tak jsme v prdeli.“
„Aligátoři v moři nežijí.“
„Takže tu budeme postávat dokud si to neověříme?“
Oba na něj chvíli hledí, potom všichni vyrážejí rychle do džungle. Asi po deseti minutách svižné chůze slyší z dálky od pláže hluboký řev nějakého zvířete. Arin je v rozpacích.
„Kdyžtak to svedeme na Bilfura.“
Všichni se smějí.
Podle mapy jdou do kopce. Kmeny stromů jsou nasázené tak blízko u sebe, že není mezi větvemi skoro žádné místo, aby prošli, a tak před sebou Arin odhrnuje větve. Protože je Zen těsně za ním, má tak má volný prostor, ale Bilfurovi dá vymrštěná větev občas facku.
Když jsou skoro na vrcholku kopce, je stromořadí zase řídké. Arin na chvíli zastavuje, prohlíží si Bilfurovu zrudlou, větvemi ošlehanou tvář, potom se znovu dívá do mapy.
„Já nevím, tohle je nákres kopce, ale kde na na kopci najdeme tenhle křížek mi vážně není jasné.“
Zen si bere mapu do ruky, sliní si ukazováček, potom jej zkoumavě vztyčuje, aby cítil odkud vane vítr.
„Půjdeme támhle.“
„Jsi si jistý?“
„Naprosto.“
Arin se tváří unaveně. Bilfur si taky sliní prst, aby cítil odkud vane vítr.
„Já souhlasím.“
„No tak jdeme, vy dva táborníci.“
Voják nakreslil mapu tak, aby se na místo dostali bezpečnou stezkou. Jinak jsou všude kolem rozkopané pracovní zóny, kudy se uličkami tahají hadice s vodou na zalévání.
Když jsou všichni tři na místě, s úžasem zjišťují, že přišli na jakýsi posed s plachtou, pod kterou je technika a kolem dokola výhled na všechny zóny. Na improvizovaném stole z kmene stromu je potom v láhvi další vzkaz.
„Zdravím ty suchozemský červe!
Jestli si se dostal až sem, mám šťastný den! Nenajdeš tu zlato, ani drahé kameny, jen výhled na náš pracovní tábor, který vznikl z nutnosti kvůli hrozící ekologické katastrofě.
Ty a další suchozemští červi vypouštíte do ovzduší spousty CO2, ale o likvidaci tohoto plynu se nestaráte!
Suchozemský červe! Je to nevděčná práce a já chci z tohoto ostrova vypadnout, abych se ze mě zase stal stejný suchozemský červ jako si ty!
Máš tu k dispozici sledovací a nahrávací techniku, prohlídni si ostrov, nahrávej, nahrávky zveřejni ať odsud můžu vypadnout!“
Všichni tři na dopis udiveně hledí.
„Docela jsem doufal, že tu bude i nějaké zlato.“ Pronáší Zen.
„Najdeme Orina, Wenu a rychle zmizíme.“ Reaguje Bilfur.
„Taky jsem se těšil na zlato, sakra.“ Přidává se Arin.
Zen jde s povzdechem k dalekohledu. Míří přímo na areál s ubytovnami. Na střeše je Orin a spravuje jí, protože ho Zen nezná, hledá dál jestli náhodou neuvidí Wenu.
„Wena!“ Povídá najednou.
Ta právě umývá špinavé okna. Části, kde ještě nebyla jsou i z dálky o poznání méně průhledné.
„Ty vole, ona tam umývá okna.“
„Cože? Ukaž.“ Povídá Arin.
Rychle se hrne k dalekohledu. Je to ona, ta holka z pláže, co si nedala říct a šla do půjčovny skútrů. Arin se rychle rozhlíží dál, na střeše vidí Orina!
„Kurva a Orin spravuje střechu!“
V ten moment se hrne k dalekohledu i Bilfur, silou vytlačuje Arina, aby se mohl taky podívat.
„To si na tuhle práci vybrali zrovna Orina?“ Pokračuje Arin nechápavě. „Vždyť ten neumí ani vyměnit baterky.“
Všichni se smějí.
Zen září štěstím, že je Wena v pořádku. Jakoby celou tu dobu nesl těžký kámen, který z něj právě spadl. Jeho sestra je naživu a … a uklízí.
„Já se musím na Wenu ještě podívat, pustíš mě?“
Bilfur uvolňuje Zenovi místo. S Arinem na sebe chvíli šťastně hledí.
„Tak co budeme dělat teď?“
Bilfur se škrábe nervózně za krkem.
„Je tam hodně, ale fakt hodně vojáků.“
Zen se rozhlíží okolo a počítá.
„Jedna, dvě, tři, čtyři pět… .. deset, dvanáct, čtrnáct, šestnáct. Teď už se mi pomíchali, pořád se pohybují.“
„No jo, aby bylo všechno jednodušší, hlídá je rovnou celá armáda.“ Reaguje Arin. „Tohle sám nezvládnu, hoši.“
Zen prská smíchy.
„Jak se na ně tak dívám, ty bys nezvládl ani jednoho.“
Všichni se smějí.
„Ale musí být přece způsob, nezavoláme policii?“ Ptá se Bilfur.
„A co když je Orin naživu jen díky tomu, že o nich policie neví? Já bych se nad tím ještě zamyslel.“ Odpovídá Arin.
Zen nasazuje ustaraný výraz.
„Tak co budeme dělat?“
„Nevím, budeme je sledovat dokud na něco nepřijdeme.“
„Au! Zatracené kladivo.“ Nadává Orin.
Pořád spravuje střechu a s jeho nechtěnou pomocí mu kladivo teď zasáhlo palec. Wena ho zeshora slyší a kroutí hlavou.
„To už je dnes nejméně po třetí.“ Reaguje Wena. „Jdu ti zase pro obvaz ty nemehlo.“ Volá na něj.
Orin si myslí, že má fakt kliku, když v táboře našel svého anděla strážného. Navíc mu nosí jídlo, je pěkná, takové ženské tělo nemá snad vůbec žádnou nevýhodu, hlásí Orinovi jeho vnitřní já.
Než přijde slíbená pomoc, pokládá kladivo a opatrně si na své zranění fouká. Mezi tím se Wena přehrabuje ve staré, děsně zaprášené lékárničce. Nemůže uvěřit svým očím, v životě neviděla, aby paralen chytil plíseň, ale i to je asi možné. Po chvíli nachází něco, čemu by se dalo říkat obvaz. Strhává obal, na datu spotřeby je pět let staré číslo.
Nacvičeným cvikem ve stylu ninja vyskakuje aby se chytila trámu, potom švihem nohama na druhý a už je na střeše. Orin tam i se svým palcem pořád sedí.
„Fakt moc děkuju, jsi úžasná.“ Povídá Orin.
„To já děkuju, když nebudou všechny hrnce zaplněné dešťovou vodou, budu mít v čem vařit.“
Obě hrdličky se chvíli zaměřují na Orinovu ruku. Potom vytahuje Wena z kapsy cosi zabaleného v papírovém ubrousku, je to ananasový koláč.
„Málem bych zapomněla, tady máš bolestné.“
„Paráda, až mi za pár hodin zase vyhládne, tak se praštím do nohy, platí?“
Oba se smějí.
I když tahle věta už není moc zřetelná, protože v jejím průběhu Orin zhltává celý koláč a s plnou pusou se směje.
„No, jsem ráda, že ti chutná.“
V ten moment Wenin úsměv mizí. Orinovi připadá, že to trochu přehání. Přece jenom je to normální holka a ne nějaká služka. Podobné poznámky jsou vtipné jen do určité míry.
„Copak Weno? Že ty jsi na ten koláč měla taky chuť a já ti ho snědl celý.“
„Ale né.“
„Tak co se děje?“
„Jenom jsem si vzpomněla na Zena, zrovna takový ananasový koláč taky miluje. Vždycky ho snědl celý plech, když jsem zmizela z kuchyně. Chybí mi.“
„Ty pečeš i doma?“
Wena věnuje Orinovi akorát chápavý úsměv.
„Mně mí dva bráchové taky chybí. Myslíš, že po nás i po tolika dnech někdo pátrá?“
„Rozhodně! Ale sami nevíme, kde se vlastně nacházíme.“
Oba se zamyšleně rozhlíží po okolí. Není odsud vidět vůbec žádná civilizace, jen stromy, střecha a oni.
„Mohli bychom to zkusit sami.“ Povídá Orin.
„Co myslíš?“
„Nějak se odsud dostat!“
„Ale jak?“
„Při opravě střechy jsem se dobře rozhlížel. Všude jen samí zelení panáci a hlídají jediný možný východ z téhle té klece.“
Uvnitř Weny se vaří krev. Má chuť rozkopat ty pomyslné mříže, které je drží v táboře. Místo toho však ten žár, který se je v ní znovu udusala a sedá si vedle Orina. Na jeho rameno pokládá svou hlavu, přitom jí po tváři stékají slzy, jedna za druhou.
„Weno, nebul. To nemá cenu. My se odsud dostaneme, něco vymyslíme. Teda s kladivem a hřebíky vrtulník co by nás odsud odnesl asi nesestrojím, ale nějakou výhodu máme. Můžeme se tady narozdíl od ostatních celkem volně pohybovat, takže to chce už jenom nějaký nápad.“
Wena mlčky dál sleduje džungli, která obklopuje tajný tábor. Jakoby se snažila v korunách stromů najít nějakou spásu. Má chuť se rozkrájet a naservírovat se vojákům k večeři. Tahle myšlenka ji opět přivádí k tomu, co se stalo s bývalou kuchařkou.
Wena najednou prská smíchy. Orin na ni hledí, jako by jí už opravdu přeskočilo.
„Ty vole v tobě se vyznat je vážně umění.“ Povídá Orin.
„Že jsem smutná a potom se směju, že?“
„Asi lepší, než kdyby ses smála a pak z toho byla smutná.“
Oba se smějí.
Najednou jakoby se v dálce na kopci cosi zalesklo.
„Viděla jsi to?“
„Co? Co jsem měla vidět?“
„Tam na kopci se cosi leskne.“
„Já myslím, že nejsem sama, komu z tohohle místa už houká na maják.“
„Nech toho, Weno. Koukej támhle.“
Jednu ruku ji pokládá na ramena, druhou ukazuje tím směrem. V ten moment se blikání na kopci zuřivě zrychluje. Je to jako odraz slunce od zrcátka.
„No fakticky, co myslíš, že to je?“
„Snad poklad nebo by to mohlo být ufo.“
Oba se smějí.
„Orine a víš, že mně by už po tom všem vůbec nic nepřekvapilo?“
Wena uvolněně vzdychá a objímá jej. Oba si teď vychutnávají hezkou chvilku, kdy jsou spolu sami na střeše, spřátelení a nikdo je nesleduje. Za dobu, co obývají ostrov, se mezi nimi každým dnem buduje čímdál silnější pouto.
„Weno?“
„Ano?“
„Tvoje vlasy hezky voní, jako po ananasech.“
Wena už zase cítí ten náhlý příval krve, který se jí valí do tváří.
„Ananasy jsou moje nejoblíbenější ovoce.“
Orin ji pomalu hladí po vlasech, Wena poté zvedá hlavu, aby mu viděla do tváře. Přibližují se k sobě do těsné blízkosti, tak že se jejich nosy lehounce dotýkají. Poté už jen křehký polibek.
Nebylo v něm sice nic vášnivého, ale přátelská pusa už to také nebyla. Kdyby jen věděli, že tenhle polibek měl tři skryté diváky.