O pár týdnů později přicestovali všichni na ostrov. Arin, Orin a Bilfur právě vystupují z malého autobusu, respektive z nákladního auta, ve kterém jsou přišroubované sedačky. Jaká byla cesta lodí si vzhledem k smrtelně vyděšeným výrazům v jejich tvářích, dokáže každý představit.
Na autobusové zastávce čeká na všechny průvodce. Starší prošedivělý pán podává každému ruku na uvítanou a jako dárek dostávají všichni bílou krabičku s jednou bílou švestkou.
Bilfur ji otevírá, aby se podíval dovnitř.
„Jedna švestka, to se moc nepředali.“
Orin kroutí hlavou.
„Já jsem po takové cestě rád, že mám pod nohama pevnou zem. Vem si klidně moji.“
Orin mu podává krabičku, Arin mu ji beze slova dává taky.
„Vážení, vítám vás.“ Pronáší průvodce nahlas. „Doufáme, že si užijete pobyt na našem ostrově a odvezete si domů zajímavé zážitky.“
Arin kroutí hlavou.
„Já už tou lodí nikam nejedu, radši se tady usadíme, co říkáte?“
Všichni se smějí.
Průvodce dělá, že poznámku neslyší a pokračuje:
„Máme zde spoustu přírodních úkazů. Díky velké sopečné aktivitě je ostrov posetý termálními vřídly pro koupání, horolezeckými skalami a organizujeme i dobrodružné výpravy do nitra sopky Grímsvötn. K tomu zapůjčujeme i protipožární obleky.“
Všichni na průvodce hledí, řeč je očividně zaujala. Někteří, včetně Bilfura už snědli svoje švestky a jejich organismy právě zachvátila nečekaná euforie.
„Vaše ubytování je rozděleno podle barvy cestovního lístku. Návštěvníci s bílým lístkem se ubytují v našem pětihvězdičkovém hotelu, návštěvníci s purpurovým lístkem v našem standardním hotelu a návštěvníci s modrým lístkem, ehm má někdo z vás modrý lístek?“
Arin, Orin a Bilfur se hlásí.
„Heh, tak vám ukážu vaše ubytování později.“
„Bezva.“ Reaguje Orin.
„A kde se dají koupit tyhle bílé švestky?“ Ozývá se odněkud.
„Ty se nekupují, to vám vysvětlím později.“
„Jaktože se nekupují?“
Všichni udiveně otáčí hlavu. Mladý muž vypadá neodbytně.
„Tak dobrá.“ Pronáší tedy průvodce. „Jak jste si jistě všimli, má naše ovoce bílou barvu. To díky zdejší půdě. Můžeme je pěstovat jen na velmi omezeném prostoru, a tak se neprodávají každému. Náš ostrov těží hlavně z cestovního ruchu.“
Mladý muž vypadá, že uvažuje a potom pokyvuje souhlasně hlavou, jakože mu tohle vysvětlení stačí.
„A teď se můžete jít ubytovat.“
Každý znovu kontroluje barvu svého lístku a vyráží ke svému hotelu. Jenom naši tři hrdinové stojí a čekají co se bude dít.
Průvodce jim však nevěnuje pozornost. Otáčí se a jde ke svému autu.
„A co my, pane?“ Ptá se Orin.
Průvodce mává rukou.
„O vás se někdo postará. Můžete počkat tady nebo si někam zajděte. Naschledanou.“
„Naschle.“ Reaguje Bilfur.
Arin kroutí hlavou.
„Jak jako, že se o nás někdo postará?“
Orin krčí rameny.
Protože dál jen tak postávají, baví se o tom, že Wena se Zenem přiletí zítra letadlem, že se určitě půjdou podívat i do sopky a o zdejším ovoci.
Je večer. Všichni tři už jsou ubytovaní v purpurovém hotelu. Sice nemají rezervaci, ani za ubytování nezaplatili, ale Arin vymyslel, že se podívají ve kterém pokoji se nesvítí a zkusí se do něj vloupat.
Mají štěstí, pokojská podle všeho zapomněla zamknout. Další den se pokusí najít znovu toho průvodce nebo jim možná pomůžou Wena a Zen.
Když se všichni převlékají, že se uloží do postele, Bilfur se zastavuje, jakoby si něco rozmyslel.
„Já se půjdu ještě asi projít, trochu si to tady prohlédnout.“
„Blázníš? Co když tě někdo uvidí?“ Ptá se Orin nervózně.
Bilfur vydává mlaskavý zvuk.
„Neuvidí, jenom na chvilku, hned jsem zpátky.“
Arin i Orin s nechápavými výrazy pozorují, jak se za Bilfurem zavírají dveře.
Ven se Bilfur naštěstí dostává rychle a zřejmě i nepozorovaně. Recepční si totiž právě odskočila. Venku je ten večer docela rušno. Ale návštěvníci spolu nemluví. Jenom tak postávají nebo se prochází okolo, jakoby na něco čekali.
Bilfur tedy vyráží směrem, kde pří světle vypadalo z dálky jako zelený kopec. Možná bude mít štěstí a narazí na nějaký strom se švestkami nebo prodejnu, kde se dají koupit.
Cestou k aleji však nemá štěstí, není zde žádný obchod s potravinami, jenom samé suvenýry a obchody s oblečením. Když se ptá kolemjdoucích, i ti krčí bezmocně rameny.
Nakonec přichází k aleji ovocných stromů. Je tma, takže si na ně svítí mobilem. Jsou to jenom normální fialové švestky. Jednu zkouší ochutnat a plive na zem, jakoby mu obyčejné ovoce už nevonělo. Otáčí se tedy a vyráží zpátky do hotelu.
Když se Bilfur dostává po dlouhé cestě konečně zpět do hotelového pokoje, všichni už spí. Lehá si tedy do prázdné postele a zkouší usnout. Jenže jakési vtíravé myšlenky v tom brání.
Obrací se z boku na bok a ne a ne usnout.
„Bilfure, mohl by ses konečně přestat vrtět?“ Šeptá Arin.
„Nemůžu spát, asi se půjdu ještě projít.“
„Nikam nechoď ty blázne, lež! Cos tam vlastně tak dlouho dělal?“
„Bolí mě po těch švestkách břicho.“
Arin nechápe, co je to za odpověď, ale dál se ptát nechce, aby nevzbudili i Orina.
„Tak dobrou noc, ať nevzbudíme ještě Orina.“ Pokračuje po chvíli Bilfur.
„Na to už je pozdě, hoši.“ Ozývá se z druhé strany místnosti.
Arin i Bilfur mlčí, jakože nic neslyšeli a pokouší se usnout.
„Tak co si tam venku dělal?“ Ptá se Orin.
„Drž hubu, tady se normální lidi pokouší usnout.“ Reaguje Arin.
Všichni se smějí.
Brzy ráno ještě před snídaní, se naše trojice bezpeněžních nocležníků dostává nepozorovaně ven z hotelu. Arin a Orin jdou čekat k místu, kde má Weně a Zenovi přijet autobus. Bilfur však znovu trvá na jakési ranní obchůzce, a tak se rozdělují.
Bilfur míří, teď už za světla, rovnou k blízkému zelenému údolí. Arin není jediný, komu se náhlé Bilfurovo nadšení pro procházky nezdá. Orina to po večerním rozhovoru už taky nenechává chladným.
„Bilfur a procházka? Byly doby, kdy by radši umřel hlady, než aby se odhodlal dojít k lednici ve vedlejší místnosti. Nějak se mi to nezdá.“
Jejich rozhovor však přerušuje zvuk přijíždějícího žluto modrého autobusu, který zastavuje vedle nich. Ještě než z autobusu začnou proudit zástupy turistů, vystupuje jako první drobná žena v krásných letních šatech a velkými slunečními brýlemi.
„Tak panstvo, vystupovat! Vítejte na ostrově.“
Přes rameno má velkou žlutou kabelu, ze které vytahuje jednu krabičku po druhé a každého kdo vystoupí z autobusu, jí obdarovává.
Arin už vidí Wenu vystupovat, ale dává ji čas, aby se stihla aspoň rozhlédnout. To, že oni tři nemají ani hotel, se musí vysvětlit co nejtaktněji.
Orin Wenu však už taky vidí a zuřivě mává, aby si ho mohl každý všimnout.
„Weno, Zene, tady jsme!“
Wena se tím směrem usmívá a hledá očima, kde je Arin.
„Ahoj Arine, Orine, ehm dlouho jsme se neviděli.“
„Promiňte slečno, ale zapomněla jste si dárek.“ Povídá průvodkyně.
V tu chvíli dává s co nejmilejším úsměvem Weně malou krabičku.
„Co to je?“ Diví se Wena.
„Bílá trnka?“
Orin přitom kroutí hlavou.
„Radši to nejez. Bilfur zblajznul snad tři a je po nich jakýsi divný.“
Skrz dav přijíždějících se prodral už i Zen, vypadá nadšeně.
„Tady jste! Čaute hoši, kde máte třetího?“
Je vidět, že se na pokračování společné dovolené taky těšil.
„Kde bydlíte a jaké tu je jídlo?“
Arin dál mlčky postává, aby nevypadal před Wenou moc nadšeně. Ještě není jasné jak to všechno dopadne. Ta ho přitom nenápadně pozoruje.
„No jak jen to říct, hotel je krásný, bohužel ho nemáme ještě jaksi zamluvený a k jídlu jsme tu měli zatím akorát švestky.“ Reaguje Orin.
„Počkejte a kde máte v plánu jako bydlet?“ Ptá se Wena.
Nesnáší nedomyšlené plány a právě teď Arina už nepozoruje nenápadně, ale spíš probodává očima.
Arin i Orin krčí rameny.
„Heléé vy jste taky dostali ty dobré švestičky.“ Volá odněkud Bilfur.
„Chceš je? Na tu máš!“ Reaguje Wena naštvaně.
Obdarovaný Bilfur se olizuje. Konečně je má zase v ruce. Naštěstí si před dlouhou procházkou na poslední chvíli uvědomil, že když přijedou noví návštěvníci, určitě se budou rozdávat i švestky.
„Díky panstvo, to jsem potřeboval.“
Jeho spokojený výraz se však po chvíli mění v lehce nervózní a když se na něj nikdo nedívá, tak odsud Bilfur nenápadně mizí.
Zen, Wena, Orin a Arin se mezitím vměstnávají do hotelové pokoje pro dva.
„Takhle by to šlo, ten gauč je pro dva akorát.“
„Jenže co Bilfur?“ Ptá se Wena starostlivě.
„No Bilfur chodí ven tak často, že dneska asi zůstane i na noc.“ Reaguje Arin.
„Třeba chce začít žít zdravě.“ Podotýká Wena.
Orin na Arina hledí, jakoby mu bylo jasné, že jeho bratr právě vyhrál v loterii.
„Ano to je možné, teď je zdravý životní styl v kurzu i alternativní styly stravování.“ Přidává se Zen.
„O alter…co?“ Ptá se Arin.
„Neříkej mi, že jsi ještě neslyšel o vegetariánech. Zkrátka, tihle lidi nejí maso a snaží se omezovat konzumaci živočišných produktů.“
„To je sice hezké, ale jestli nebudou zvířata potřeba, tak je nebude nikdo chovat, ne?“
„Ty jsi pako.“ Odpovídá Wena.
„Myslíte, že by Bilfurt přesedlal z masa na švestky?“ Pokračuje Arin nechápavě.
„Všechno je možné.“
„Zene, ty si vegan?“ Ptá se po chvíli Orin, který nikdy neuměl chodit dlouho kolem horké kaše.
„Cože?“
„Ale nějakou cestu sebepoznání vedeš, ne?“
„Hlavně se snažím omezovat a za každou cenu nežrat.“
„Hmm, z toho by si měl vzít příklad i Bilfur.“ Přidává se Arin. „Myslím, že ty bílé švestky, které se tady rozdávají, budou napuštěné nějakou drogou.“
„Ahh, vy kluci máte vždycky něco. Tak než to probereme, dáme si nejdřív něco k jídlu, co říkáte?“ Ptá se Wena.
Arin a Orin se dál rozvalují na gauči, jenom souhlasně pokyvují. Po chvíli se Wena se Zenem vydávají ukořistit do hotelového bufetu jídlo nejen pro sebe, ale i pro své neplánované spolubydlící.