Za rekreačním městečkem jsou kopce, které se svažují do údolí, kde bublá horká voda a za dalším horizontem, tam kde doutná sopka Grímsvötn se rozprostírají dlouhé aleje ovocných stromů s bílými švestkami.
Stromy rostou na tlusté vrstvě tvrdého kokainu. Říká se, že sem navezl kokain některý z dávných vládců už před desítkami tisíc let, protože stromy se jím doslova živí.
Je ráno a Bilfur je právě na cestě směrem k sopce. Po dalším dni marného pátrání mu došlo, že když se bude držet rad a názorů ostatních, tak bílé švestky nenajde. Jediný hlavní orientační bod tady na ostrově je ta obrovská sopka.
S tísnivým tušením, že se jedná o poslední šanci jak se ke švestkám dostat, vyrazil ven hned jak otevřel oči. Bilfur neměl nikdy silnou vůli, ale tohle odhodlání je obrovské.
Asi po třech hodinách velmi dlouhé a nudné chůze se snaha konečně vyplácí. Bilfur stojí na kopci, má na dohled podezřele udržované údolí s alejí stromů, kamennou hradbou a cestou, po které jede bílá dodávka s černými okny.
Ostraha objektu se prochází na velkých kamenných věžích, strategicky umístěných tak, aby bylo vidět z každé věže na celý objekt a všechny přístupové cesty okolo.
Naneštěstí pro Bilfura si tehdejší stavitelé lámali hlavy nad tím jak udržet všechny aleje pod kontrolou i z jedné věže. Takže jestli nechce slézt dolů po ostré nebezpečně vypadající skále, bude na něj krásně vidět.
Rozhoduje se tedy, že se na kopci usadí, dokud nedostane nějaký nápad. V batohu má jídlo a vodu na celý den. Když tím bude šetřit, vydrží mu i dva dny.
Bilfur v sobě objevuje nečekaný zálesácký instinkt. Zkušeným okem se rozhlíží, kde je nejméně hmyzu, aby si mohl sednout. Potom vytahuje dva hamburgery, které se zkazí nejrychleji a s chutí se do nich zakusuje.
Najednou vidí, že po cestě přijíždí nákladní auto s přenosnými plastovými záchody. Dělníci zastavují před hlavní bránou, ukazují ostraze vybavení, zapisují kolik čeho přivezli, ale do záchodů se ostraha nedívá a pouští je dál.
Bilfura, jakoby někdo polil vodou. Rychle dojídá hamburger, druhý dává zpátky do batohu a vyráží na druhou stranu na cestu odkud auto přijelo.
Po další nekonečně dlouhé chůzi se dostává na křižovatku. Jedna cesta vede podle všeho asi zpátky do městečka, ale ta další někam neznámo kam.
Rozhoduje se tedy, že se schová za stromy, aby zjistil kam auto pojede až vyrazí dělníci zpátky.
Bilfur čeká dlouhé hodiny, dlouhé nekonečné hodiny cvrlikají ptáci. Někde v dálce bublá horká voda, druhý hamburger je už dávno snězený a dělníci pořád nikde.
Když už si je jistý, že dělníci zůstanou v alejích určitě přes noc a nikdo tudy nepojede, projíždí prázdné nákladní auto křižovatkou a vyráží cestou směrem do města.
Bilfurovi dochází, že mohl jít do města rovnou. A že to s tím novým zálesáckým instinktem trochu přehání. A tak se znovu balí a před dalším výšlapem se zhluboka se nadechuje.
Zpátky ve městě prochází kolem autobusové zastávky před hotely, marně hledá kde je nákladní auto zaparkované.
„Kdyby bylo aspoň označené do které firmy patří.“ Říká si pro sebe.
Je už podvečer. Bilfur se po marném hledání vrací zpátky do purpurového hotelu, aby klukům řekl co dnes dělal. Když v tu chvíli si všímá, že je na protější ulici zaparkované auto, které hledal.
S unaveným pocitem marnosti nad jeho smůlou a dlouhá léta mizerné existence, které už prožil, a které na něj ještě čekají, se rozhoduje co dál. I když to není smůla, ale naopak štěstí najít vytoužený poklad, nemá Bilfur po dnešní procházce už žádné sebevědomí.
Zapíná tedy mobil. Ten chvíli pípá, protože má od bratrů spoustu zmeškaných hovorů. Potom volá Orinovi.
„Čau, kde jsi? Všude tě hledáme.“
„Byl jsem se projít, vždyť jsem vám to ráno říkal.“
„Ty s těmi švestkami nedáš pokoj, fakt.“
„Polibte mi prdel.“
Orin se směje.
„Prý mu máme políbit prdel.“ Ozývá se ze sluchátka.
„Já nikomu líbat prdel nebudu, polib mu ji sám.“ Reaguje Arin.
Všichni se smějí.
„Aspoň, že tam máte veselo.“ Přidává se Bilfur.
„Tak co, přijdeš? Jsme v hotelu.“
„Za 5 minut jsem tam.“
Bilfur zavěšuje hovor. Dál chvíli kouká na nákladní auto. I když měl vypnutý telefon, tak zhruba tuší v kolik dělníci vyrazili. Rozhoduje se tedy do auta zítra před odjezdem propašovat.
Mezi tím hraje na hotelu naše veselá partička kamarádů karty. Přičemž všichni znovu rozebírají Bilfurovo toulání.
„Kde ten trouba zase je?“ Ptá se Wena.
Jakoby o něho měla starosti, přitom kdykoli se vedle ní náhodou objeví, snaží se spíš taktně nereagovat.
„Nemám tušení.“ Odpovídá Arin.
Přitom pokládá na srdcovou pětku srdcovou královnu.
„Asi se s ním zítra půjdu projít.“ Přemýšlí nahlas Wena.
Arin má pocit, že by to měl navrhnout spíš on. Na druhou stranu mu vyhovuje, že si Wena tvoří vlastní program. Už dlouho si nebyl zaběhat a místní posilovna taky nevypadá špatně. Zatím však nechtěl, aby to vyznělo tak, že si potřebuje vyrazit na pár hodin bez ní.
Orinovi se Zenem se nápad líbí a okamžitě nabízí, že se připojí. Arin se tedy dál tváří, že se mu nápad moc nezamlouvá.
„Zdarte všichni!“ Volá Bilfur zvesela.
Všichni se za ním nechápavě otáčí.
„Dostal si hlad, tak ses vrátil.“ Povídá Arin místo pozdravu.
„Čau BIlfure jak bylo?“ Ptá se Wena s úsměvem.
Ta už jeho celodenní úprky bere za standartní věc.
„Přímo skvěle. Dnes byla procházka velmi produktivní, cítím, jak mi čerstvý vzduch vhání do těla čím dál víc kyslíku.“
„Bylo načase, už si neměl kondici ani na to otevřít láhev s colou.“ Reaguje Arin.
Všichni se smějí.
„Ne každý je takový masochista, že se potí pro zábavu.“ Přidává se Zen.
„Jestli je cílem odpočinout si a bavit se, nepotřebuješ ruce ani nohy. Na to ti stačí torzo s orgány, mozek a penis.“
„Jo? A kam by ten penis strkal?“ Ptá se Orin pobaveně.
„Co já vím, do dalšího torza s orgány a penisem.“
Všichni se smějí.
„Tak už toho nechte. Já bych se zítra s Bilfurem taky zašla projít.“ Povídá Wena.
Bilfurův úsměv v tu chvíli mrzne. Okamžitě se mu vybavuje nákladní auto před hotelem a jeho plán, jak se dostat do alejí s bílými švestkami.
„To my všichni.“ Přidává se Orin.
„Myslíš, že by byla možnost se k tobě zítra připojit?“ Pokračuje Wena.
Bilfurt se tváří stále zaraženěji, jakoby do něj píchl sršeň. Snaží se přitom rychle vymyslet jakoukoli výmluvu.
„No já nevím Weno, nechodím krátké trasy. To bys asi neušla. Ani nechodím po vyznačených stezkách, a kdyby se ti něco stalo, tak by mě Arin asi zabil.“
„No, kluci říkali, že by se taky rádi přidali.“
Všichni až na Arina přikyvují. Bilfurt polyká na sucho.
„Jak chcete, ale varuju vás, s vaší kondičkou se vydrápete sotva na první kopec.“
„To nevadí, nějak se začít musí. Půjdeme, dokud budeme moct, když tak se odpojíme a půjdeme na hotel.“ Oznamuje všem Wena s úsměvem.
„Pro všechny, kdo se chtějí přidat, vyrážím v 5.“
„V 5? Jsi blázen?“ Reaguje Orin.
Dokonce i Wena pochybuje, jestli to není krapet brzo.
„Chci vidět východ slunce z vrcholku kopce.“
Ve skutečnosti doufá, že navržený čas spolubydlící odradí a na konec vyrazí sám. Oni místo toho vypadají stále nadšeněji. Jako kdyby řekl, že se o půlnoci půjdou nadýchat kouře ze sopky, rovnou by skákali nadšením.
I když se Bilfurovi jeho nová organizační role líbí, zrovna teď se mu moc nehodí. Připadá mu zvláštní, že kdykoliv se pustí do něčeho, co chce udělat a daří se mu, objeví se něco, kvůli čemu by s plánem praštil.
„Zbylo něco od večeře?“ Ptá se nakonec.
„Jo támhle na stolku je položená miska se švestkovými knedlíky, jestli chceš, dej si.“
Bilfur náhle bystří a opakuje:
„Švestkové?“
„Ano švestkové.“ Směje se Wena.
Bilfur popadá příbor a knedlík po knedlíku půli na poloviny.
„Zatraceně.“
Knedlíky jsou samozřejmě plněné obyčejnými fialovo modrými švestkami.
„Jsi v pohodě, brácho?“ Reguje Orin.
Bilfur se tváří rozlobeně.
„Ani jedna bílá. Achjo. Jdu radši spát, zítra vstávám brzy, dobrou panstvo.“
„Dobrou.“ Povídají ostatní.
Následuje série nechápavých pohledů. Už i Arin začíná mít někde v koutku duše o Bilfura opravdový strach.
Ráno se Bilfur probouzí jako první. Potichounku se obléká, obouvá a už se chystá vyrazit sám, nepozorovaně, když v tom mu někdo pokládá lehce ruku na rameno.
Bilfur se s leknutím ohlíží. To je Wena.
„Dobré ráno, tak kam tedy vyrazíme?“ Šeptá tiše.
„Chceš jít vážně se mnou? A co ostatní?“
„Když tě vidím, jak se snažíš tiše jako myška odsud vyplížit, asi chceš, aby se před bratry udrželo cosi tajného.“
Bilfur na ni hledí.
„A já tajemství udržím, neboj.“ Pokračuje Wena.
Bilfurovi dochází, že se mu jeho plán už dnes možná povede. Rychle tedy pobízí Wenu, aby se zabalila.
Venku před hotelem s překvapením zjišťují, že je nákladní auto, ve kterém se chtěl propašovat do alejí, dávno fuč. I když je brzo ráno.
Bilfur chvíli Weně vysvětluje, že dnešní procházka měla být spíš projížďka. Ale nedá se nic dělat. Když není auto, zkusí vyrazit do alejí druhou stranou a třeba dostane lepší nápad, jak se dostat dovnitř.
Wena je z nové informace nadšená. Myslela si, že se po ostrově prochází jen tak, aby zabil dlouhou chvíli. Oba tedy vypínají svoje mobily, aby mohli v klidu vyrazit.
Jako první se začali drápat na nejstrmější kopec na ostrově. Podle polohy předchozí cesty připadá Bilfurovi, že by se tak mohl dostat k cíli jinou trasou. Navíc doufá, že se tak Weny po pár prudkých úsecích zbaví.
Wena však svou vytrvalostí překvapuje.
„Až nebudeš moct, můžeš se kdykoliv otočit.“
„O mě se nemusíš bát, jednu dobu jsem závodně spínala po horolezeckých stěnách a něco málo jsem se při honbě za lepší fyzičkou už naběhala. Tak to teď náležitě využiju.“
„To je bezva. Říkáš závodně?“
„Závodně ano.“
„Fajn.“
Bilfur v ten moment zpomaluje, aby se zbytečně nevyčerpal a začíná uvažovat nad jednodušší trasou.
„Ale stejně trošku zpomalíme, ať nám vyjdou síly, dobře?“
„Jak chceš.“ Reaguje Wena.
Cesta se táhne dlouho jako včera. Bilfur navíc cítí, že jeho svalům jedna noc na odpočinek nestačí. Nicméně v něm každým krokem roste touha po bílé dávce švestek.
Wena je dost empatická a nervozita spolu-turisty je tak nepřehlédnutelná.
„Nemáš třeba hlad? Včera si těm švestkovým knedlíkům moc nedal. V batohu mám kdyžtak nějaké čajové sušenky.“
„Ne díky, nemám hlad Weno.“ Reaguje Bilfur. „Na chvilku si odpočineme.“
Přitom si sedá na na pařez.
„Tak tě tví bráchové štvou, že si se na ně raději vykašlal?“
„Ale ne.“
„V poslední době se chováš divně Bilfure, máme o tebe strach. Dokážeš to pochopit? Svěř se mi prosím, já to nikomu z těch ňoumů nepovím. Slibuji!“
„A co, že ty si klidně vyrazíš ven bez nich a jenom se mnou?“
Wena krčí rameny.
„Ráda ti pomůžu, stejně už mě tahle dovolená v hotelovém pokoji u karet začíná nudit.“
Bilfur, jakoby v dálce něco zahlédl.
„Asi budeme mít o zábavu postaráno, vidíš to auto?“
Pod kopcem stojí u hlavní cesty vedle elektrického transformátoru známý vůz i s dvěma plastovými toaletami.
„Vidím, a co s ním?“
„Asi tam něco spravují. Musíme se rychle dostat do těch záchodových budek.“
Wena se tváří nechápavě.
„Cože, neupadl si?“
„Nene, pojede totiž rovnou do té pevnosti.“
Wena na něho dál nechápavě hledí.
„A co když nás někdo chytne?“
Bilfur na ni nereaguje. Vstává a rychlým, tichým krokem vyráží rovnou k autu.