Arin, Orin a Zen se snaží celé další dopoledne vyběhat na místních úřadech nějakou pomoc. Nakonec se dostávají do kanceláře vrchního komisaře, který řeší jen ty nejtěžší případy.
Asi po půlhodinové výměně zdvořilostí a názoru si pokládá obě ruce na temeno hlavy, aby všechno zpracoval. Bilfur totiž nevypadá jako klasický výletník, který se kochá krajinou a semtam sežene pár švestek. To bude těžší kalibr, dochází komisaři.
Před pohledy plných očekávání tedy zvedá telefon a někam volá.
„Öskjuvatn, nemáme.“ Ozývá se ze sluchátka.
„Nedělej si srandu, já vím moc dobře, že toho máte hromady.“
„Ááh, sám pan komisař. Tak co to bude tentokrát? Taštičku nebo rovnou malou bedýnku?“
„To víš, že se větší bedýnka nebo dvě vždycky hodí.“
Oba se smějí.
„Ale proto nevolám.“ Pokračuje komisař. „Máme tady kód 1, kluk a holka.“
„Počkej, musím se podívat co je kód 1, vydrž.“
Komisař chvíli poslouchá šustění stránek.
„Kód 1 je určitě na první straně.“ Snaží se mu poradit.
„Tak to jsme tu už dlouho neměli. Jak si na to přišel?“
Komisař kroutí hlavou.
„Myslíš, že tu jenom sedím na zadku a čekám až ke mě přijde případ?“
„Jasně, že ne.“
Komisař hledí na tři kluky, kteří právě sedí za jeho stolem.
„Jenom otázka než k vám vyrazím, co dnes dělá Reder za kód 1, máš tam nějakou aktualizaci?“
„Vydrž, podívám se do trestní knihy.“
Komisař znovu poslouchá šustění stránek.
„To bude taky někde na začátku.“ Snaží se mu poradit.
„Mám to, doživotní plantáže.“
„Jejda, na stará kolena nějak přitvrdil.“
„To mi povídej.“
Komisař unaveně vydechuje.
„Tak jo, sednu auta a do půl hodinky jsem tam.“
„Oukej, ale neříkej nikomu o kódu 1. Zástupný kód pro bránu je 914628.“
„Píšu si, čau.“
Když komisař pokládá sluchátko, ještě chvíli přemýšlí než něco řekne.
„Tak dobrá, hoši. Budu dělat, že se tohle setkání neuskutečnilo. Prostě jste sem nikdy nepřišli a běžte si chytit první letadlo domů.“
„Cože, jak to myslíte?“ Ptá se Orin.
„Něco mi říká, že ses ho na to neměl ptát.“ Přidává se Zen.
Komisař ho přitom s úsměvem pozoruje.
„Slyšeli jste přece co jsem říkal do telefonu. Kód 1 je jednociferný. Kdyby byl aspoň trojciferný, jste z toho venku. Ale jednociferný kód, to je vazba pro vás všechny než se případ vyšetří. A musím vám říct, že semtam nějakou krádež někdy i vyřešíme, ale úspěšné vniknutí jsem zažil já jenom jednou a to bylo tady u nás do skladu. Tady vám už nikdo nepomůže, hoši.“
Komisař se tedy zvedá, pobízí Arina, Orina i Zena ven ze dveří a sám odjíždí na místo činu.
Před úřední budovou všichni tři chvíli postávají.
„Něco mi říká, že jsme měli docela štěstí.“ Povídá Zen.
„To je zase situace.“ Přidává se Arin.
„Tak co budeme dělat?“ Ptá se Orin.
„Vy jste vážně na hovno, to mám zase vymyslet já?“
Orin a Zen se znechuceně šklebí.
„Tak jo, nejdříve zjistíme co je to Öskjuvatn kam ten komisař volal.“ Povídá Arin a snaží se přitom překonat bolest hlavy. „No a protože jsme kvůli Bilfurovi stejně všichni už zločinci, tak si odněkud vypůjčíme auto a zajedeme tam.“
„A co tam chceš jako dělat?“ Ptá se Orin.
„Jak to můžu vědět dokud nevím co je to posrané Öskjuvatn?“
„Jdeme na věc ale rychle. Než je najde ten komisař.“ Přidává se Zen.
Ve všech třech jakoby škublo a jdou rychlým krokem mezi lidi zeptat se, jestli někdo z místních nebude vědět co to Öskjuvatn je.
Ještě to odpoledne míří k pevnosti dvě „vypůjčené“ auta. V jednom sedí Orin a Zen. Řídí Zen, protože i když ještě nemá řidičák, auto už si loni koupil. Ve druhém sedí Arin. Moc mu to nejde, semtam při řazení něco zaškobrtne, ale drží se za nimi.
Když jsou před poslední zatáčkou a pevnost je už na dohled, obě auta zastavují u krajnice a všichni vystupují.
„Dvě auta na výletě, my si žijeme.“ Povídá Orin.
„No, říkal jsem vám sice, že je to pro jistotu, kdyby se mělo jedno porouchat, ale teď když už jsme tady…“ Reaguje Arin.
„Cože?“ Ptá se Zen.
„Vidíte ty věže? Ale moc nevykukujte, ať vás někdo nezahlédne.“
Všichni tři opatrně vykukují přes kopec.
„To je bez šance.“ Pokračuje Arin. „Prostě tam vletím a rychle se někam schovám. Když mě přitom nechytí, už něco vymyslím.“
Orin se tváří nechápavě.
„Jsi blázen? A co když tě chytí.“
„Asi doufá, že ho dají s Wenou do jedné cely.“
Všichni se smějí.
„Máme málo času, jdu na to.“ Povídá Arin po chvíli váhání.
Mezi tím nucené hody v nenápadné žluté chaloupce uprostřed švestkových sadů pokračují.
„Né děkuji, ten dort už se do mě nevleze, talíř plných špaget mi stačil nejmíň do zítřka.“ Povídá Wena odmítavě.
Runa se však nenechává odbít a nalévá Weně alespoň půllitr kofoly.
„To abys nám neuschla děvenko.“
Wena nedokáže odolat a klopí do sebe tedy ještě obří sklenici tmavě hnědé tekutiny plné cukru.
„A co ty Bilfurku? Ty jsi určitě hladový. Viď, že mám pravdu.“
Bilfur se choulí v křečích z přežrání na dřevěné čalouněné lavici a kňučí. Po předchozích dnech chůze a zdravé životosprávy, byl tenhle nezřízený přežer opravdu špatná volba. Dokonce i milované bílé švestky pro něj ztratily lesk.
„Je mi zle paní.“
„Ach broučku, vždyť skoro nic nespapals. To je z toho horka. Pojď pujdeš si lehnout, eh?“
Runa tedy odvádí Bilfura do ložnice.
„Týjo.“ Pronáší Bilfur.
V ložnici jsou na nočním stolku místo lampiček čokoládové fontánky. Hodiny s kukačkou jsou asi celé z perníku a místo kyvadla mají obří lízátko.
„V nočním stolku jsou čokoládové bonbony, kdybys měl hlad.“
Runa mu s úsměvem rozestílá postel. Bilfur se do ní beze slova kácí a okamžitě usíná.
Když Runa vchází do kuchyně, chvíli na Wenu hledí. Taky nevypadá moc dobře. Jenže místo perfektního luxusu ji podává koště a hadru na nádobí.
„Ono ti slehne, neboj, stačí chvíle zametání a utřít tuhle tu velkou horu nádobí, eh?“
„Můžu se vás na něco zeptat?“
„Eh.“
„Jsme moc rádi, že nám tak pomáháte. Ale víte jak se odsud dostaneme?“
„Meh.“
Obě na sebe chvíli hledí.
„Dostali jste se do složité situace. Když vás někdo uvidí, půjdete pracovat na plantáže a tam vám dobré jídlo neudělají.“
„Ach jo.“
Runa dává Weně ruku na rameno, aby ji utěšila.
„Ale neboj, můžu se za vás přimluvit. Znám Redera, ten z mojí kuchyně vždycky rád ochutná a takové pěkné mladé děvče… zatím hodně jez, ať máš sílu, eh?“
Wena věnuje stařence vděčný výraz.
„Tak vidíš, že bude dobře. A teď mi prosím pomož uklidit tu kuchyň. Přeci jen jsem už stará a celý večer u plotny se na mých kyčlích už projevil. Jdu si lehnout drahá, až to tu vysmejčíš, zhasni a pozavírej okna.“
Wena neví, co si o téhle té podivné stařence myslet. Je však dobrosrdečná, a tak začíná uklízet.
Druhý den ráno nachází stařenka spát Wenu na dřevěné lavici uprostřed vygruntované kuchyně.
Má z toho radost. Wena je opravdu šikovná, ani dobrosrdečnost jí nechybí. A tak se stařence začíná v hlavě rodit plán.
„Wenuško, sluníčko ty jsi tak moc hezky uklidila. Za to ti musím udělat výborné lívance.“
Wena pod tíhou rozespání nemá sílu jakkoliv odporovat. A tak se chvíli nechává unášet vůní vanilkového cukru.
„Bilfur ještě nevstal? Už je mu lépe?“ Ptá se stařenka starostlivě.
Při přípravě jídla přitom nespouští oči z dveří ložnice. Téměř po slepu tak převrací jeden lívanec za druhým.
Když je všechno těsto dozlatova usmaženo, vydává se Bilfura zkontrolovat.
„Dobré ráno. Už je půl 10. Takovou hostinu nesmíš zaspat. Pojď se s námi nasnídat.“
Bilfurtovi se myšlenka na jídlo ale moc nezamlouvá.
„Nezlobte se, ale asi budu potřebovat detox.“
„Detox?“
„Jako od těch bílých švestek, už na ně nemám chuť.“
„Ale vždyť to jsou jenom lívance, pojď snídat, čuníku.“
Bilfur se nechápavě usmívá, ale nakonec přeci jen povoluje a vstává z postele.
Když usedá ke stolu vedle Weny, začínají jim obří talíře s palačinkami létat k nosu. Bilfur i Wena jedí s chutí a rychle. Ne proto, že by měli hlad, ale protože cítí, že Runa tohle pohoštění pořádá kvůli jejich návštěvě. Bilfurt a Wena jsou v zásadě oba dobré povahy a tak jedí a jedí.
Odpoledne když už jsou po i obědě, se s těžkým dechem se svalují pod stromy naproti domu, kde na ně není vidět. Jenom Runa občas vykoukne z okna, jestli neutekli.
„Hele Weno takhle to dál nejde, je mi docela blbě.“
Wena nemá ani sílu odpovědět. Po večerním uklízení a noci s minimem spánku se jí víčka po chvilce zavírají.
Bilfur však ospalý není, chvíli tedy z dlouhé chvíle pozoruje, jak Wena spí. Má ruku položenou na nabobtnalém břiše a po její tučné tváři stéká slza.