Jose, Crosby a člen ochranky Stery stojí před hlavním stanem ve střehu, připraveni jej bránit vlastním tělem a sledují ohnivou diskusi mezi oholeným, holohlavým Hamidem a davem zarostlých Afghánců.
Když se před chvílí na hlavní tabuli objevil arabský nápis: „Dnešní výdej: Stříhání vlasů a holení vousů – povinné pro všechny muže nad 12 let.“ Kolemjdoucí chvíli zmateně zírali co se to děje, ale když vyšel Hamid ven, tak velmi rychle pochopili.
Jose se otáčí ke stanu, uvnitř se za závěsem schovává překladatel.
„Co říkají? Nechtějí se stříhat?“ Ptá se Jose.
„M m moment.“
Překladatel se snaží soustředit se jen na jeden hlas.
„Ehm říkají Hamidovi, že zostudil sebe i svojí rodinu. Nechal se oholit jako ovce z ohrady, je mu z něj zle. Už nejsi jeden z nás, měl by si prodat svojí ženu i dceru těm španělům a odejít odsud, ty hnido, nejradši bych ti plivnul do tváře.“
Jose se tváří překvapeně.
„Já myslím, že nemusíme znát všechny podrobnosti. V jejich jazyce to určitě znamená něco jiného.“
Všichni se smějí.
Stery poté kráčí vpřed a s jednou rukou na spoušti zavěšeného projektilu pobízí uprchlíka na okraji.
„Jsi na řadě, pojď, jdeš do stanu.“
Všichni stojí jako opaření, připravení něco udělat. Po stranách ale stojí hlídky, připravené do akce.
„Řekni jim, ať se postaví do řady ať to netrvá celý den.“ Pokračuje Stery.
Překladatel se objevuje v okýnku a nahlas pobízí všechny, aby se postavili do řady.
„Že se tady objevily vši nebo něco takového.“ Přidává se Jose.
V ten moment všichni uprchlíci prchají do svých stanů. Jeden, kterého Stery ukořistil sebou škube, ale on ho drží pevně.
Když po několika minutách vychází ze stanu čerstvě oholen a ostříhán, čeká tam jeden další v doprovodu dvou mužů.
„Je to takové zvláštní, že? Nutit lidi, aby se ostříhali.“ Komentuje podívanou Jose.
„Zvláštní? To přidej.“ Reaguje Crosby.
Jose zhluboka vydechuje.
„No, nic lepšího mě nenapadlo. Aspoň už vypadají dobře, jsem zvědav co na to řekne Jasmine. Kam vůbec jela?“
Crosby krčí rameny.
„Koupit foťák.“
„To si je tak jistá, že se nám povede všechny ostříhat?“
„Spíš jenom zdokumentovat svůj nový koncentrační tábor.“
Jose kroutí hlavou.
„Vymysli něco lepšího a pak můžeš mít tyhle kecy.“
Crosby dělá, že poznámce nerozuměl a sleduje, jak vytahují ze stanu a přivádí dalšího dobrovolníka.
O několik hodin a několik pytlů s afghánskými vlasy a vousy později se schází před stanem skupinka asi padesáti nejkrotších uprchlíků, aby si nechali udělat společné foto.
Do přední řady si mezi ně sedá Jose a Crosby. Na kraji ve druhé řadě klečí Stery beze zbraně a za nimi stojí ještě dvě další řady uprchlíků, aby se všichni vešli do záběru.
Jasmine s povzbudivým úsměvem couvá a když má v hledáčku všechny volá:
„Řekněte sýr.“
Překladatel volá, aby se usmáli a Jasmine mačká spoušť.
„Fajn, řekni jim, že si můžou vyzvednout svojí odměnu.“
„Ghalalalach achlala!“
Poté se seřazují do fronty. Před večeří se těm, co se nechali vyfotit rozdávají dárkové koše. Jasmine jich nechala přivézt celkem 150, takže budou muset později vymyslet nějakou další činnost, aby mohli rozdat zbylých 100 košů.
Jose, Jasmine a Crosby se tedy pomalu vydávají ke svému Jeepu, aby ukončili další náročný den.
Když míjejí stany uprchlíků, vybíhá z uličky skupinka žen, zahalených tak, že jsou vidět jenom jejich oči. Jedna z nich drží v ruce asi padesát fotek různých dětí a podává je Jasmine.
„Ty jsou pro mě?“
„Ahghalalach.“
„Tak děkuju, a ať se vám líbí v Austrálii.“
Jasmine se uklání, zahalené ženy taky a naši hrdinové jdou ke svému Jeepu.
U večeře má Jasmine vedle talíře položenou tužku a prázdný papír. Všichni tři se snaží napsat propagační článek do novin, kde bude přiložená právě jejich společná fotka s uprchlíky.
„Já bych tam napsala: Australští uprchlíci se na protest proti teroristickému útoku v Americe ostříhali dohola.“
Jose raději mlčí. Poslední dobou se mu zdá, že by jeho nápady nebudily zrovna reprezentativní dojem.
„Tobě to asi připadá skvělé, ale radím ti, abys to nedělala.“ Reaguje Crosby.
„A co myslíš?“
„Vynechej protest a terorismus a Ameriku, tohle všechno bych vynechal.“
Jasmine hledí na svůj prázdný papír.
„Potom přece nezbyde nic. Co by si napsal ty, drahý?“
Jose kroutí hlavou a raději se soustředí na svojí večeři.
„Těžko říct. Prohlášení, které by mělo obletět celý svět, jsem ještě nepsal.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Už se nedivím, že bys všechno vynechal, ale Jose mlčí, tak mi musíš poradit ty.“
Crosby hledí na Joseho.
„Heh, já po dnešku žádný článek psát nebudu.“
Crosby tedy hledí zpáky na Jasmine.
„Já nevím, napiš třeba, že uprchlíci v Austrálii dělají všechno pro hmm integraci. Pálí mosty se svou rodnou zemí a udělali první moderní krok, všichni se ostříhali.“
Jasmine přitom soustředěně zapisuje.
„Počkej počkej, ne tak rychle. Pálí mosty? Není to jako terorismus?“
„Spíš to naznačuje, že ví, co se stalo (i když to neví) a tak dělají něco jiného jako gesto (i když to děláme spíš my).“
Jose a Jasmine na sebe překvapeně hledí.
„Úžasný nápad, Crosby. Jestli to vyjde, udělám projednou všechno, co budeš chtít.“
Jose obrací oči ke stropu a znovu se raději soustředí na svojí večeři.