Rico jde s Hugem po cestě k vrátnici, kde se s ním Hugo chce rozloučit. Možná jde o gesto, aby Rico tenhle areál chápal jako jeho teritorium. A tak jdou vedle sebe a Rico přemýšlí jakým způsobem by si mohl zavázat jeho přízeň. Přece jenom jsou zde zdroje, které se možná už nikde nevyskytují.

„A co tě přivedlo sem, máš rodinu nebo měl si rodinu?“

Hugo chvíli nereaguje.

„Měl jsem ženu a děti. Jmenovala se Jasmine.“

„Hezké jméno.“

„Ona je celá úplně nádherná, ale je zlá a pohrdá lidmi. Posledních pár let byla skoro šílená.“

Ricovi připadá, že by se neměl ptát na podrobnosti, tohle má být spíš kamarádský rozhovor.

„Takže všichni jsou naživu, to je skvělé, to se nestává často.“

„A tam odkud jsi je hodně lidí?“ Ptá se Hugo.

„V Tungurahua? Heh, ještě nedávno tam chcípl pes a teď tam máme provoz jak v hlavním městě.“

Hugo nasazuje vážný výraz.

„Doufám, že se nebudeš o tomhle místě nikomu zmiňovat.“

„To kvůli té tvojí Jasmine?“

„Ne, prostě mám tady klid a piraně tu jsou tak pro jednoho, maximálně dva lidi.“

To je záhada, uvažuje Rico. V téhle době je úplně normální, že se lidé i jednotlivci takhle izolují. Ale Ricovi připadá, jakoby Hugo před něčím utekl a schoval se.

„No a ty jsi abstinent? Že si mi nenabídl ani trochu ginu.“

„Heh, ten bych ti klidně nabídl, kdybych nějaký měl.“

Rico prská smíchy.

„Počkej, ty si neumíš vyrobit gin?“

Hugo na něho nechápavě hledí. Slyšel správně slovo vyrobit?

„Co?“

Oba se zastavují, Rico se k němu otáčí.

„Takže ty tady jako sedíš na terabajtech dat a umíš vlastně hovno.“

Hugo mává rukou, jakoby o nic nešlo. Oba tedy pokračují v cestě. Když jsou na vrátnici, loučí se potřesením ruky. Hugovi, jakoby to však nedalo.

„Tak se zase zastav, když to budeš jenom ty, tak jsi vždycky vítaný, nějaká piraňa se tu vždycky najde. A dovez i ten svůj kouzelný gin!“

Rico kroutí hlavou. Možná, že jde o moment, kterým by si mohl Huga nějak zavázat.

„Já nevím, proč si ho nevyrobíš, takový gin se hodí na spoustu věcí, jako třeba dezinfekci rány, v rozprašovači se s ním hubí hmyz, dává se na plíseň, když ti na kůži vyraší nějaké svinstvo.“

Nervózní Hugo se nesnaží dát najevo, jak mu už tolik dlouhatánských let alkohol vlastně chybí. Ale protože jde o důvod proč se s ním Jasmine naposledy rozešla, netuší, jak se má k takové otázce postavit.

„Tak když je na lékařské účely, já nějaký vyrobím. Jak se to dělá?“

„No, já už musím jít, na podzim bych se možná zastavil.“

„Na podzim?“ Ptá se Hugo šokovaně.

Rico se škodolibě usmívá.

„Prostě necháš válet na zemi nějaké ovoce, třeba pár jablek, až začnou hnít, tak je hodíš do oslazené vody, necháš kvasit. Je to nějaká cukernatá nebo cukrožravá houba.“

Hugovi, jakoby se v ten moment spojil dohromady celý vesmír. Všechny ty útržky informací, kterých byl celé desítky let svědkem se právě spojily v jednu singularitu o smyslu života.

„Já to znám, ale nevěděl jsem jak vyrobit kvasinky.“

„No, musí na to být zdravá půda. Když zvedneš kámen a pod ním jsou žížaly nebo nějaká havěť, je to ok. Když tam nic není, je už půda mrtvá.“

Rico se zklamaně sklání k zemi a pokračuje:

„Tam u jezera určitě kvasinky máš. Tak zaexperimentuj a já se za pár měsíců zastavím na panáka.“

„Domluveno.“ Reaguje Hugo nadšeně.

Když Rico odchází, tak se ještě ohlíží a vidí, jak Hugo běží sprintem zpátky.

 

O týden a spoustu piraňí ke každému jídlu později, vjíždí Rico zpátky na motorce do Tungurahua a do ulice, kde je jeho dům. Rozhovor, který vedl s Hugem na téma Jasmine mu uvízl v hlavě, a tak se po cestě loudal, jakoby nebylo se k čemu vracet.

Protože je však ten pocit rozhodně méně příjemný, než pocit, který měl než k tomu rozhovoru došlo, snaží se ho ignorovat. Jenže přiváží si sebou také terabajty ubulených romantických filmů, takže už tuší, že co bude následovat nebude rozhodně nic příjemného.

Když později zapojuje harddisky do počítače, tak mu dochází, že si jeho mysl představuje tuhle existenci jako dostatečně civilizovanou k tomu, aby si založil a živil rodinu. Jenže tak to není, uvažuje Rico. Stačí si počkat do léta, jestli nebude v Tungurahua znovu nějaká katastrofa, uvidí se.

Rico zapíná počítač s prsty na harddiscích. Ty jemně vibrují, takže se točí, nabíhá systém a… restart. Systém znovu nabíhá a… restart.

„Hmm.“

Rico dál stojí a hledí, jak se systém restartuje. Netuší přitom v čem je zakopaný pes. Harddisky tedy odpojuje, zapíná počítač a ten normálně nabíhá bez nějakých restartů.

„Hmm, tak to je super. Jenže já tam potřebuju mít ty harddisky.“ Pronáší do ticha.

Rico dál stojí a hledí na obrazovku, jakoby mu měla poradit jak harddisky rozběhnout. Jde o celkem důležitý problém, uvažuje Rico. Přitom s tím nechce jít za Folkem nebo Gyliamem. Teď, když má ujednanou tajnou úmluvu s Hugem, nebude přece riskovat tím, že by jim řekl, že datové úložiště Pucacuro existuje a dovezl si z něj dva harddisky.

Tak jako vždycky musí jít o zcela nezbytné, jen nezbytné uvolňování informací. Protože opatrné a jen zcela nezbytné uvolňování informací mu zajistilo přežití, střechu nad hlavou, elektromotorku a další vymoženosti, bez kterých jiní umírají, jenže ty harddisky nejedou!

„Ahhh.“ Vydechuje Rico.