Jeffry je ve své kajutě, ta vypadá úplně normálně moderně. Koupelna je prostorná, vykládaná mramorem, vedle postele je široký stůl, na něm telefon, na zdi visí televize, jakoby byl spíš v nějakém nóbl hotelu než na lodi s nějakým starodávným kapitánem.

Akorát protože jde o teleportaci do fiktivního světa kouzelným dědečkem, něco musí být přece jenom jinak. Zapíná televizi a tam dnešní datum!

Jeffry už tuší, že v tom bude něco úplně jiného. Vychází tedy ven přes chodbu a klepe na dveře kajuty od Dory. Ta otevírá se stejně mile překvapeným výrazem.

”Taky máš kajutu jako z luxusní horské chaty?”

”A v televizi běží dnešní pořady!” Reaguje Dora.

Jeffry se škrábe na rukou, pořád to ještě svědí.

”Tak ještě se musíme dostat k nějakému zařízení a internetu a já si myslím, že máme úkol splněn.”

“Jak to?”

“No evidentně bude stačit odvézt ho do nemocnice, kapitán tady určitě zaspal dobu těmi vzpomínkami. Víš jak, jestli ho rozvazovali a svazovali pořád dokolečka, bude to jenom nějaká paranoia.”

”Aha, myslíš?”

”Tenhle úkol bude snadný jak facka.”

Dora nasazuje chápavý úsěv.

”Tak počkej, já se připravím a za pět minut na palubě.”

Poté práská dveřmi, Jeffry se tedy otáčí a jde dolů.

Pohled na palubu jachty je rovněž moderní. Skupinka nemrtvých se vzadu spouští s nářadím k motoru, na výtahu jsou cedule s názvy jako wellness a supermarket. Nicméně kolemjdoucí mají zvláštní obvazy na hlavách, jakoby uvázané z přední strany a vzadu nosí kovový plech.

Plechy na hlavách nosí jenom někteří, někteří co vypadají víc distingovaně se nosí v nóbl prostěradlech a v ruce mají knihu. Přece jenom to přestává vypadat tak jednoduše, uvažuje Jeffry pro sebe.

Když je Dora asi po půlhodině na palubě, jdou rovnou ke kapitánovi Dududu. Stráž u vchodu do kokpitu hlasitě kašle.

”Musíme mluvit s kapitánem.” Pronáší Jeffry.

Stráž si utírá hlen do kapesníku a vytahuje zbraň.

”Jak jste se sem dostali? Máte snad volný pohyb?”

Jeffry krčí rameny.

“Nás odvedli z jídelny do kajuty a tu potom nikdo nehlídal, tak asi jo.”

Strážný zvedá nechápavě jedno obočí, vytahuje smartphone, na kterém se po chvíli objevuje obličej kapitána.

”Zajatci přišli, že s vámi chtějí mluvit a nikdo nehlídal kajuty.”

”Vzpomínám si, že když mě rozvázali, tak jsem neměl žádné pocity.”

Strážný hledí střídavě na ně a na mobil.

”Tak já je pustím dovnitř.”

”Vzpomínám si, že mě pustili dovnitř, potom mě svázali a když se mě zeptali na mé pocity, tak mě zase rozvázali.”

”Provedu.”

Strážný nasazuje Jeffrymu a Doře pouta, vpouští je dovnitř, usazuje na židle naproti kapitánovi a svazuje je pevným provazem.

”Vzpomínám si, že se mě ptali na mé pocity.” Povídá kapitán.

”Nemáme.”

”Nemáme.”

Po téhle už automatické odpovědi kyne kapitán unaveně hlavou a strážný je zase rozvazuje.

“Poslyšte Dududu, my jsme v kajutách zjistili, že jsme normálně v dnešní době.” Povídá Jeffry, mne si přitom otlačené ruce a pokračuje: “Poslal nás tady kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě, toho znáte?”

”Na toho si nevzpomínám.”

Jeffry a Dora na sebe překvapeně hledí.

”Tak mě napadlo,” pokračuje Jeffry, ”že kdybyste nám půjčil nějaký tablet, tak bychom se mrkli kde jsme a kde je nejbližší nemocnice a tam bychom vás odvezli, abyste se tolik nerozkládal. Tím by měla být naše mise splněna.”

Kapitán nereaguje, strážný jakoby přemýšlel, jestli je znovu nesvázat.

”Vy se nechcete vyléčit?” Přidává se Dora.

”Vzpomínám si, že když jsem byl v nemocnici, zjistili, že mi nic není. Potom mě odvedli z nemocnice pryč a vícekrát jsem je podobnými návštěvami nezatěžoval.”

V ten moment se kapitán otáčí, strážný k nim přistupuje.

”Tak jdeme, zvedejte se, slyšeli jste kapitána.”

Strážný se ještě otáčí k Dududu.

”A mám k jejich kajutám postavit stráže?”

”Vzpomínám si, že po odchodu z nemocnice jsem měl volný pohyb.”

”Provedu.”

Všichni poté vycházejí z nemocnice, tedy vlastně z kokpitu kapitána ven.

Další ráno se Jeffry a Dora schází na snídani. Jeffry si nabírá míchaná vejce se slaninou, Dora nějaké zrní s mlékem. Zvláštně ovázaní, oplechovaní, šupinatí a distingovaní kolemjdoucí snídají u okolních stolů.

“Ahh, skvělé vajíčka, ty si nedáš? Co to je, zrní?” Ptá se Jeffry.

Dora obrací oči.

”To je müsli.”

”Aha.”

Oba chvíli jedí.

”Všimla sis jak divně se tu ti lidé oblékají?”

”Já nevím, jestli jim je už 500 let, jim to asi divné nepřipadá.”

“No, výhoda je, že jestli jsme v dnešní době a ne v nějaké alternativní realitě, mohli bychom odsud kdykoliv zdrhnout.”

Dora se znovu rozhlíží.

”Ty chceš zdrhnout? A co naše odměna?”

”Loupeš se pořád, co ty párky?”

Dora otáčí dlaň.

”Lepší, moje taky vypadají lepší. Jednu odměnu tedy máme.”

”Tss, to je odměna!”

Jeffry se opírá o zadní část křesla a pomalu zamyšleně žvýká.

”Ahh, kapitán, který už byl v nemocnici a zjistili, že mu nic není.” Přemýšlí nahlas Jeffry a pokračuje. “Přitom jsme zjistili, že máme jíst častěji párky, takže úplná blbost, co vyřešila náš problém. Jenže on brázdí svět už 500 let a nepřišel na to jak nebýt jenom ehh ehhhhh vzpomínám si, že jsem dement.”

Dora dál jí zrní a dělá, že ji to nezajímá.

“Tak já nám objednám nějaké tablety a začneme zjišťovat, dobře?”

”Dobře.”

”Fajn.”