To si takhle Jose jednou ve své pracovně projíždí výpisy z účtů za energie, svoz odpadů a vodné a stočné až se sám přistihuje při sledování kolikrát denně Emanuela zapne mikrovlnku, kolik hodin denně stráví u televize a jaké množství vody spotřebuje když si vaří čaj.
Několik dní tak zápasí s myšlenkou jak je úspora pro takové rekreační středisko vlastně důležitá, ale přitom nechce aby něco podobného musel hlídat, jak to říct, ze společenských důvodů.
Josemu vyhovuje, že mají všichni návštěvníci jakousi absolutní svobodu. Jabloňové sady jsou totiž téměř bez personálu. Na recepci a v restauraci je provoz normální, ale kdykoliv se člověk vydá zrekreovat do solária nebo do posilovny, nenarazí na nic jiného než dveře, do kterých se musí vložit mince, aby se otevřely a prodejní automaty.
Člověk nemusí být génius, aby si dal dohromady jedna a jedna. A tak se jednoho dne při společném sledování filmu Terminátor s Emanuelou dívají jak jeden robot zamrzá když se s ním převrací kamión se zkapalněným dusíkem a druhý ho poté rozstřeluje na milióny kousíčků se slovy „Astala vista, baby.“ Jose dává v tu chvíli pauzu.
„Co je?“ Ptá se Emanuela.
„Mám to!“
Emanuela se tváří netrpělivě.
„Máš co?“
„Uděláme si v Jabloňových sadech Skynet. Všechno tady bude inteligentní a řízené na dálku naším serverem.“
„Ach jo, to musíš pořád pracovat? Vždyť se díváme na film.“
Jose se opírá nazpět do gauče.
„Tak jo, promiň.“
Emanuela nasazuje udivený výraz.
„Však o nic nejde. Jenom nemůžeš vypnout film v takovou chvíli když nechceš, abych tě uškrtila.“
Oba se smějí.
„Si sice silná, ale v zápase jeden na jednoho bych měl stejně navrch.“
„Vážně?“
Následuje další z řady spontánních tělesných aktivit mezi Josem a Emanuelou, kdy se práce na inteligentním systému, který by měl jednou vyhladit lidstvo zatím odkládá.
A tak jsou různá čidla pro sledování spotřeby zanedlouho úplně všude až je možné vysledovat i to kolik lahví coly ještě zbývá v automatu a podle průměrné spotřeby vyhodnotit kdy je potřeba objednat další.
To celé je napojeno na software, který má návod na 500 stran a je jenom v angličtině a tento software je napojen na systém umělé inteligence, který má návod na 1000 stran a je jenom v japonštině včetně něčeho, čemu se říká „zdrojový kód.“
Ono už jenom otevřít takový návod v počítači trvá občas i několik minut. Záleží na tom, jaký má Windows zrovna den. A co je teprve uvnitř onoho systému.
Jose s Jasmine tedy jednoho dne vítají na místním letišti Japonskou delegaci, která přiletěla systém implementovat. Dva programátoři nejdříve s překvapením zjišťují, že je letiště prázdné a kromě jejich letadla ten den nikdo další nepřiletěl. A aniž by se museli nějak představovat jdou Jose s Jasmine v hale rovnou k nim, přestože je nikdy neviděli.
„Zdravíme vás, já jsem Jose a tohle je Jasmine. Jsme majitelé Jabloňových sadů. Vy budete Ukaya-san a Aizawa-san.“
„Ukaya.“
„Aizawa.“
Všichni se navzájem pouklání a nastupují do auta.
„Takže naše rekreační středisko je spíš menší, ale rozmanité a proto bychom potřebovali aby u nás začal internet věcí fungovat, včetně právě vaší umělé inteligence.“ Začíná Jose zeširoka.
„Rozumím.“ Reaguje Ukaya-san. „Četli jste instalační rozvrh pro tento a příští týden?“
„Četli.“
„Dnes je v plánu ubytování v hotelu a zítra ráno schůzka, kdy nám představíte hlavní body rozvrhu na tento a příští týden.“ Přidává se Jasmine.
„Ano.“ Reaguje Ukaya-san.
Jose a Jasmine nasazují chápavé úsměvy. V tu chvíli musí Jose zastavit u semaforu, protože se místní cesta spravuje a doprava je řízená kyvadlově. Protože zrovna naskočila červená, musí čekat dlouho.
„Proč jedeme tudy?“ Ptá se Ukaya-san.
„Protože touhle cestou se jede k Jabloňovým sadům.“ Odpovídá Jose nechápavě.
„A to nemůžeme jet jinudy?“
Jose krčí rameny.
„My tu máme jen jednu cestu. Jinak kolem dokola jsou jen pole a lesy.“
„Hmm, zvláštní.“
Jasmine uvažuje, že jestli jim něco takového přijde zvláštní co teprve až uvidí Jabloňové sady. A tak se pokouší zachránit situaci.
„A cestujete do Evropy často?“ Ptá se Jasmine.
„Ano, máme spoustu instalací hlavně v USA.“
„Tak snad se vám bude líbit i u nás. Zrovna v hotelu, kde vás ubytujeme by tenhle systém taky chtěli.“
„Vážně?“
Jose se otáčí s dotazem ve tváři na Jasmine jak to myslela.
„Nainstalujeme to i tátovi.“ Povídá Jasmine španělsky.
„To jsem zvědav co na to řekne.“
V tu chvíli se programátoři začínají bavit mezi sebou Japonsky.
Druhý den ráno se tedy setkávají na úvodním meetingu Jose, Emanuela, Jasmine, Crosby, Done, jeho žena Emily a dva japonští programátoři v zasedací místnosti paláce Pioneer.
Přestože jde o výjimečné rodinné setkání, snaží se všichni tvářit, jakoby se v tomto složení scházeli úplně běžně. Ono ne každý den se poštěstí, aby k nim zavítal někdo z druhého konce planety udělat takovou vysoce odbornou činnost.
Po úvodní nudné hodině a půl odjíždí Crosby s Emanuelou zpátky do Jabloňových sadů, protože neumí anglicky. Ale cizince uvítat ze slušnosti museli.
„Docela hrůza, že?“ Povídá Crosby v autě.
„Nelíbí se ti, Japonci?“ Ptá se Emanuela.
„Vypadají trochu zvláštně, ale spíš mi vadilo sedět tam hodinu a půl a sledovat jak se Jasmine pořád snaží zapojit, víš co, do toho jejich meetingu.“
„Já myslím, že ona je ve svém živlu, nemyslíš?“
„Však já jí to neberu, aspoň bude od ní zase přes den na chvíli pokoj.“
Oba se smějí.