Další den „ráno“ probouzí Jurij oba naše hrdiny tak, že každému vráží do ruky tubu s jídlem.
„Вы открыли его и испортили, так что ешьте его.“
„Ehh, hovězí s koprovou omáčkou.“ Reaguje Jasmine.
Jose se odráží z křesla, aby si tubu vyměnil. Jurij mu zastupuje cestu.
„Нет! Ты мечтаешь открыть и испортить!“
„Uhni, ty kosmopako, já chci něco jiného!“ Odpovídá Jose.
Jurij však v ten moment bere do ruky klíč a skříňku zamyká. Klíč si zasouvá do kapsy, ironicky se pousmívá a přesouvá se k počítači, aby omrknul jak probíhá diagnostika. Jose se šklebem vrací zpátky do křesla.
„No věřila bys tomu?“
„Ahh, proč zrovna hovězí s koprovou omáčkou, bléé. Nechceš si to vyměnit, co máš ty?“ Ptá se Jasmine.
„Kuře.“
„To je lepší, tak si to vyměníme.“
Jose se pochechtává, přitom otevírá tubu. Jasmine se na něj v ten moment vrhá a trhá mu tubu z ruky.
„Dej to sem, já chci to kuře!“
Jose se štěstím vytrhává tubu zpět, aniž by se zmáčkla. S jednou rukou za zády se Jasmine brání, ta si po chvíli uraženě sedá. Tohle Jose už neviděl dlouho, ale kdysi dávno byla přesně taková.
„Vyřiď si to s ním a ne se mnou.“ Pronáší Jose.
„Sakra, to mi ani nedošlo jaká to bude hrůza. Dělat, co si usmyslí nějaký kretén.“ Reaguje Jasmine.
S hlubokým výdechem si dává tubu do pusy a opatrně vtlačuje obsah.
„Blééé, já se asi pobleju.“ Povídá Jasmine.
„Tak to nejez, ne?“
„Blééé, úplně je v tom cítit ten kopr.“
Jose se pohledem zklamaně loučí se svojí tubou. Potom ji podává Jasmine.
„Na, tak si to vyměníme.“
„Děkuju.“ Reaguje Jasmine.
S lišáckým pohledem v očích tedy pokračuje ve snídani.
Když je družice v provozu, pozorují všichni na obrazovce, nadšené tleskání zaměstnanců dispečinku. Jurij se poté přepíná na videohovor jakoby se nechumelilo. Jose s Jasmine dál sedí a snaží se nedat najevo, že je to zajímalo víc než nějaký rozhovor v ruštině.
Takových lapálií si toho dne užívají čímdál více a uvědomují si, jaké to vlastně je být zavřený s jedním člověkem v jedné místnosti. Normálně se člověk v klidu zdejchne a přijde si kdy chce, ale tady v kosmu né, uvažuje Jose.
Jurij má za sebou takových přeletů očividně už hodně, takže jen mechanicky dělá, co je třeba a nijak se nevzrušuje, protože se ho tahle ponorková nemoc už dávno netýká.
Když videohovor končí, obrací se tedy k Josemu s Jasmine, ukazuje přitom, ať si zavřou helmy, poté směrem ven.
„Если хочешь, потянись, я должен проверить что-то еще.“
Jose s Jasmine si tedy s povzdechem zavírají helmy, odpoutávají se, aby vyrazili ven. Jose se venku zvědavě přesouvá směrem kudy letěla sešívačka.
„Hele, pořád tu leží, jak je to možné?“
„Náhoda.“
„Asi nějaká lokální gravitace.“ Pokračuje Jose.
„Náhodou si hodil kam jsme zrovna letěli, obyčejná geometrie.“ Reaguje Jasmine zasvěceně.
„Aha, takže odpálit golfový míček na měsíc by asi nešlo.“
„To už by si chtěl po mě trochu moc.“
Oba se smějí.
Asi po hodině dalšího šroubování se Jurij přesouvá zpátky do kokpitu, gestem přitom pobízí, ať jdou za ním a povídá:
„Заходите, в наших костюмах должно быть немного воздуха.“
Oba na něho s překvapením hledí.
„Cože? Što?“ Ptá se Jose.
Jurij ukazuje na displej, kde je ukazatel hladiny vzduchu a pobízí znovu, aby šli dovnitř. Něčemu podobnému se chtěli samozřejmě vyhnout. Ono pozorovat, jak se svéhlavě přesouvá po kokpitu ze strany na stranu a škrábe se v zadku není zrovna to, co od takového výletu očekávali. Ale když jde o vzduch, tak se oba neochotně přesouvají zase dovnitř.
Uvnitř jim však k jejich překvapení ukazuje, jak si přepnout obrazovku na pozemské vysílání. Jurij přepíná a přepíná, kanály jsou snad ve všech jazycích, chvíli hledá španělštinu. Potom se zastavuje na kanále, který to připomíná.
„Это испанский?“
„Italština, ale těsně vedle.“ Povídá Jose.
Jurij se tedy s úsměvem uklání a odráží se, aby mohli sledovat program ve svém jazyce. Jose se poté odráží k obrazovce a dál přepíná. Je tam snad tisíc kanálů a nikde žádná španělština.
„Tak najdi nějaký anglický, to bude v pohodě.“ Pronáší Jasmine.
„No, kdyby se tady dal vyvolat aspoň nějaký seznam. Ale na to asi raketoví inženýři nemysleli.“
„Ukaž.“
Jasmine se přesouvá k obrazovce a mačká tlačítko se zuřivou rychlostí, přitom je na obrazovce vidět vždycky jenom záblesk nějaké tváře.
„Tak to jsem zvědav, jestli se takhle trefíš.“
„Neruš.“
Dál obrazovka bliká, bliká, bliká, najednou zastavuje.
„Telecinco! Trefa!“ Reaguje Jasmine.
„Dám do mikrovlnky popcorn.“
Oba se smějí.
Asi po půlhodině sledování oblíbeného seriálu se Jurij znovu přesouvá k hlavnímu monitoru a znovu jim přerušuje podívanou nějakým rozhovorem.
„Já ho asi zastřelím.“ Povídá Jasmine.
„Že jsem si nevzal mobil, mohl bych hrát aspoň hada.“
Oba se smějí. V roce 2003 je totiž displej mobilu takový, že se na něm dá hrát akorát jak se had přesouvá a pojídá kostky.
„Taky by nás mohl něčím zaměstnat, ale on né, všechno musí dělat on.“ Pokračuje Jasmine.
„Ale očividně se daří, pořád se smějí, ukazují palce nahoru.“
„To vypadá, že jediní nervózní jsme tady akorát my.“
Oba se smějí.