Netrvá dlouho a všichni tři už sedí v křeslech, Jurij právě odpojil modul od družice, poslední loučení pohledem se vzdalující se kresbou Krakena a už je to táhne k zemi.

Modul se po chvíli koupe v plamenech, uvnitř se ze stěn začíná vznášet pára. Jurij se přitom pevně drží sedadla, jakoby teď něco mělo přijít.

„Jasmine, drž se. Koukni na něj.“ Pronáší Jose.

Kokpit s nimi hází, Jasmine hledí na Juriho sevřené ruce.

„Tak a je to tady, asi letíme moc rychle.“

„Zdá se ti? Mě se nezdá ani trochu.“

Na tuhle ironickou poznámku však smíchem nereagují. V jeden moment, jakoby do něčeho narazili, ale přitom dál letí v plamenech. Jurij se rozhlíží po stěnách, ty zatím drží pohromadě.

Po chvíli se škubnutím zpomalují až se žbluňknutím přistávají na hladině Balchašského jezera.

„Teda ti astronauti jsou ale těžcí sebevrazi.“ Povídá Jose.

Jurij se odpoutává, vrávoravě vstává na opěradlo křesla a natahuje se k řídícímu pultu.

„Hele, už máme gravitaci.“ Reaguje Jasmine.

„No jo, je tak jednoduché si na ni odvyknout.“

Oba se odpoutávají, Jose je blíž ke dveřím, a tak se je chystá otevřít.

Подождите, сначала я выровняю давление воздуха.

„Eh?“

Jurij zvedá prst, mačká tlačítko v sekci, kde se vypouští a napouští vzduch, všem se v ten moment obracejí ušní bubínky.

„Uhhh, co to je?“ Ptá se Jasmine.

„Na zemi je tak těžký vzduch, ahhh.“

„Myslím, že než si zvykneme, budou nás muset pár týdnů držet ve vypolštářované místnosti.“

Oba se smějí.

Не весело, правда? Теперь вы можете открыть…

„Oukej.“

Jose otevírá, modul je obepnutý nafouklou matrací a pluje po hladině asi kilometr od břehu. Stěny jsou z vnějšku přitom ještě teplé.

„Jasmine pojď se podívat, už tam na nás asi čekají.“

Jose s Jasmine se soukají ven, Jurij zůstává uvnitř, protože má videohovor.

 

Asi o dvě hodiny později sedí Jose s Jasmine na modulu a dál pozorují břeh v kilometrové vzdálenosti. Vzdálené postavy v barevném oblečení podle všeho nečekaly na ně, ale rybaří a obdělávají pole.

„Čekala bych, že už budeme dávno sedět v letadle na cestě domů.“ Povídá Jasmine.

„Hmm, tady se ale žije jiným tempem. Koukni támhle ten, na jaře zasadí, potom čeká až vyroste, na podzim sklidí, aby mohl na jaře zase zasadit. Nějaké dvě, tři hodinky nehrají roli.“

„Aspoň jsme mohli doplout ke břehu, ale nemáme žádné pádla.“

Jose krčí rameny.

„Ty už by se nám do vesmírného programu nevešly.“

„Máme na tyhle náhody koukám štěstí.“

Oba se smějí.

V ten moment vykukuje Jurij ze dveří a s palcem nahoru se k nim obrací.

Они едут до наступления темноты, поэтому обязательно придут.

Jose s Jasmine se rozhlížejí.

„Kdybys uměl aspoň jedno slovo anglicky.“ Reaguje Jose.

Jurij dává znovu palec nahoru, Jose s Jasmine tedy taky, potom jeho hlava mizí zase dovnitř.

 

Když už slunce pomalu zapadá, připlouvá k nim rybářská loď. Rybář sahá do boxu a vytahuje z něj pečené ryby, zabalené v papíru od novin. Jurij oba pobízí, aby si vzali.

„A odtáhne nás ke břehu?“ Ptá se Jose.

Přitom ukazuje na loď a na břeh.

Он сказал, что потянет нас, но не покидает модуль. У нас есть дорогостоящее оборудование.

„Asi jsem rozuměla, Jurij má určitě strach co by rybáři s modulem udělali.“ Pronáší Jasmine.

Všichni tři se přitom vrtají prsty v pečené rybě. Po chvíli už je zapřaženo a s pomalým bubláním lodního motoru plují ke břehu.

 

O dalších několik hodin později, kdy už je Balchašské jezero zahaleno do tmy stojí Jose, Jasmine a Jurij u aut eskortního týmu. Jurij se k nim po uvolněném a hrdém rozhovoru s týmem obrací.

Итак, мужик, мы попрощаемся. Я еду прямо домой.

Oběma přitom podává ruku.

„Jo, asi se teda rozloučíme.“ Reaguje Jose. „Chtěl jsem ti poděkovat za všechny ty možnosti a že jsme nemuseli zůstat celou tu dobu zavření v kokpitu.“

Jasmine se rychle přidává než odejde.

„A já se omlouvám, že jsem tě tak využila. Později mi došlo, na co si myslel.“

Jurij jenom přikyvuje, Josemu tiskne pevně ruku.

„Tvrdý stisk, jako strčit ruku do svěráku.“

Všichni se pohledem loučí a Jose s Jasmine nastupují do jiného auta než on.

„Podle toho, jak mi tiskl ruku jsme mu asi zadělali na problémy.“ Pronáší Jose v autě.

„Jaké?“

„Možná mu v jednom z těch rozhovorů uklouzlo, že jsme venku nebo jsme nebyli vidět na kameře.“

Jasmine z hluboka vydechuje.

„To už je teď jedno.“

Když však přijíždějí ke svému hotelu, postává před ním dav reportérů s rozsvícenými kamerami.

„Už jedou, to jsou oni!“

„A jéje.“ Povídá Jasmine.

Když vystupují ven, valí se k nim mikrofony a přehršel otázek.

„Jak se cítíte zpátky na zemi?“

„Je pravda, že jste museli pomáhat s opravou družice?“

„Proč jste letěli na tuhle výpravu zrovna vy, úplní amatéři?“

Jose s Jasmine na sebe nechápavě hledí.

„No, konečně někdo kdo umí anglicky.“ Povídá Jose.

Oba tedy, i když unavení, ale posílení o pečenou rybu místního rybáře, stojí trpělivě před reportéry a odpovídají na dotazy. Vesměs není co řešit a oba se tváří spíš překvapeně, že to vzbuzuje takovou pozornost. Což je samozřejmě taktika, aby se Jurij nedostal do zbytečných problémů.

Výprava totiž byla čistě soukromá, šlo o opravu družice a na pohyb v prostoru mají výcvik, takže jaký pak amatérismus? Jenže to je právě ono, soukromá cesta do vesmíru je stále ještě jakási vyšší meta. A tak se nakonec s reportéry loučí s menšími obavami.