Jose, Jasmine a Done stojí na mezinárodním kazachstánském letišti před tabulí, kde se zobrazují odlety. Cesta do Barcelony potrvá s jedním mezipřistáním nějakých 18 hodin, což je paradoxně mnohem, mnohem déle, než když letěli na oběžnou dráhu Země.
„Taky jsme si to mohli uvědomit a přistát s modulem na španělském pobřeží.“ Pronáší Jose.
„Že?“ Reaguje Jasmine.
I když je letiště Nursultana Nazarbajeva mezinárodní, je zde na první pohled většina kazachstánců, jakoby do této země necestoval nikdo jiný, jenom oni. A tak mezi nimi vypadají tito španělští cestovatelé poměrně exoticky.
„To jsem zvědavá, co budeme těch 18 hodin v letadle s mezipřistáním dělat.“ Pokračuje Jasmine.
Jose vytahuje ze svého batohu tenkou knížku.
„Já moc nečtu, ale tohle je prý dobré.“
Na obalu knihy je titulek: Dopisy o Yage – William Seward Burroughs.
„O hledání tajemné halucinogenní rostliny jihoamerických Indiánů – yage.“ Čte Jasmine. „To je přece někde úplně jinde.“
„Já o Kazachstánu stejně nic nevím, to vyjde nastejno.“
Oba se smějí.
Po chvíli se k nim otáčí Done. Celou tu dobu se rozhlížel okolo, jakoby něco hledal.
„Ááá, vypadá to, že vidím prodejnu s tabákem, tak já ještě dokud jsme tady nějaký koupím.“
„Vždyť přece nekouříš.“ Reaguje Jasmine.
„To je pro našeho právníka, po téhle výpravě bude mít hromadu papírování, tak ať si přitom aspoň vydechne.“
Jose s Jasmine stojí s kufry před odletovou tabulí a pozorují jak Done nadšeně odbíhá.
„Vidíš, já jsem si tu taky vlastně nic nekoupila.“
„A co by si chtěla? Tam jsou na prodej akorát nějaké čapky s drdolem.“
Jasmine, jakoby ironickou poznámku nevnímala, nechává Joseho i s kufry na místě a jde se porozhlédnout. K Josemu po chvíli přichází někdo z místních, má knírek, něco říká a ukazuje na kufry.
„No, no, thank you.“ Reaguje Jose.
Ten člověk znovu něco říká a odchází. Jose doufá, že se Done nebo Jasmine brzy vrátí, protože mu jinak nezbývá, než bránit všechny jejich kufry vlastním tělem.
O chvíli později se však ten člověk s knírkem vrací a tlačí před sebou vozík. Znovu něco říká a začíná na vozík nakládat jejich kufry. Jose si prohlíží jeho oblečení, nevypadá nějak ošuntěle, ale uniforma to taky není.
Jose se tedy chytá držadla vozíku, připravený se s ním začít přetahovat až muž s knírkem naloží všechny kufry a bude chtít s nimi odjet. Jenže když je hotový, tak si ten muž stoupá vedle Joseho a čeká s ním.
Let jako takový je příjemný, protože Ganézovi mají samozřejmě letenky první třídy. Když je po jídle a všichni si odskočili na záchod, Done spí, Jasmine poslouchá iPod a Jose zjišťuje, že i když si vzal sebou knížku, jakože zkusí něco nového, nebyl moc dobrý nápad vzít si jenom tohle.
Kniha je složená z dopisů, který Bill píše Alovi o tom, jak někde v Macau, prdeli světa sedá na lidi hmyz, po kterém se každému ztopoří penis, a tak tam běhají a honí si šuliny.
„Hmm, knihu jsem tě ještě číst neviděla.“ Povídá Jasmine najednou.
„No, ono to sice vypadá inteligentně, že čtu, ale ten obsah je.. ehm.“
„Tak až ji dočteš řekni, já si ji taky přečtu.“
V ten moment se Jasmine znovu odvrací. Jose, jakoby najednou cítil, že i když se mu nechce, musí knihu dočíst, protože to jeho sestra bere jako takovou samozřejmost.
„Ach jo.“
A čte tedy dál.
O spoustu zkušeností s drogami, mrtvolami a spermatem peruánců později, je mezipřistání v Istanbulu. Protože jde o mezipřistání a taky o to, aby kufry neodletěly bez nich, jdou všichni svižným krokem přes různé pasové kontroly a detektory dlouhými chodbami společně s davem lidí z jednoho konce letiště na druhý.
Až stojí před pultem s nápisem „Barcelona,“ jakoby si s úlevou uvědomili, že odlet je až za několik hodin. Takže několik dalších hodin čekání je paradoxně ku prospěchu, protože je jistota, že odlet stihnou.
O další sérii detektorů a pasových kontrol později sedí znovu v letadle. Po jídle a po toaletě Done spí, Jasmine čte Dopisy o Yage a Jose poslouchá iPod. Jasmine je už po prvních odstavcích jasné, že Bill je homosexuál a Al je jeho vzor nebo přítel, kterého potřebuje, aby mohl psát ty dopisy.
V celém textu se nevyskytuje žádná žena. Jen samé ironické poznámky o okolí a o chlapeckém chmýří. Jasmine je ráda, že Jose ani Crosby nejsou takoví, o to s větším zájmem čte dál.
Přitom se občas zastavuje a přemýšlí, jaký je Jurij. Tedy ne, že by ho ještě někdy měla možnost vidět, to asi ne, ale na let do vesmíru, si tak uvědomuje, by si nedokázala představit nikoho vhodnějšího. Byly to od něj sice jen samé příkazy v hatmatilce, kterým nikdo nerozuměl, ale taky mnohem lepší, než Bill, který si akorát stěžuje, že je v prdeli světa, a přitom dál cestuje, uvažuje Jasmine.
Asi hodinu před přistáním, kdy je Jasmine obohacená o spoustu porovnávání v tomto smyslu, vrací knížku Josemu.
„Tak co?“
Jasmine krčí rameny.
„Smála jsem se, když říkal, že má v jednom malém městě policajt takovou motorku a všichni celý den poslouchají, jak s ní jezdí kolem dokola.“
Oba se smějí.
„Jo, to sedlo. Já nechápu jak může někdo něco takového dělat, cestovatel.“ Kroutí Jose hlavou.
„Jak jinak by se dostal za peruánskými chlapci.“
Jose se s úsměvem snaží nedat najevo, co si myslí.
„Prostě o drogách a o penisech. Příště si takovou knihu, než si ji vezmu sebou, aspoň prolistuju.“
Jasmine nasazuje nesouhlasný výraz.
„Já bych řekla, že je lepší občas zjistit, že to co děláme má nějaký smysl.“
„Myslíš Krakeny?“
„No.“
Jose krčí rameny.
„Takže v rámci nějakého plánování a sebevědomí číst i takové věci. No, tedy zajímavý názor.“
Jasmine si usedá a dál nereaguje.