Zatímco se loď nakládá vším potřebným pro čtrnáctidenní výpravu do hlubin Černého moře, jsou Jose s Jasmine stále v hotelu a řeší snad už stopadesátý hovor s další institucí, kterou zajímá jejich požadavek o to dostat se osobně až dolů.
“To by mě nenapadlo, že bude mnohem komplikovanější ponor do moře než cesta do vesmíru.” Kroutí hlavou Jose, když je po všem.
“Zdravotně jsme přece v pořádku, proč jim jde o zátěžové testy?” Ptá se Jasmine.
Jose se zvedá od stolu a jde oběma nalít místní minerálku.
“Tahle Doneho rada se pořád vyplácí.”
Jasmine nasazuje zlomyslný výraz.
“Když to není vážné, nechoď s tím za doktorem a když už tam zajdeš, počítej, že to budeš mít v papírech už navždy.” Hrozí Jasmine prstem.
Oba se smějí. Jose přichází se dvěma sklenicemi a přisedá.
“Jediná věc, co mě štve je, že mám v papírech rektální herpes.”
“Jak to?”
Jose krčí rameny.
“Možná z toho skafandru, najednou se mi začala potit prdel tak, že jsem dostal herpes přímo v té anální části. A když jsem s tím šel za doktorem, myslel si, že to mám z análního sexu.”
Jasmine prská smíchy.
“Moc se nesměj.” Pokračuje Jose. “Jediný anální sex s chlapem bych měl možná jen kdyby šlo o jeho anál.”
Oba se smějí.
“A nejhorší je.” Pokračuje Jose. “Že když mi došla ta mast, objevilo se to znovu. Naštěstí jsem byl zrovna v garáži a v šuplíku našel technický líh.”
“Cože co? Ty si to ošetřuješ technickým lihem?”
Jose lehkým pokývnutím souhlasí. Jasmine je očividně šokovaná.
“Víš jak občas zmizím na půlhodinky do garáže a zavřu za sebou. Tak to ležím na zadním sedadle auta s vystrčenou prdelí a řvu bolestí.”
“Ty jsi blázen.”
Jose kroutí hlavou.
“Mě nebude nikdo do papírů psát každou chvíli rektální herpes.”
Oba se smějí.
“No, to bych taky nechtěla.”
“Tak vidíš.”
–
Když jsou všechny složité formality hotové a taktika jasná, nechávají se Jose s Jasmine urychleně převést na loď, aby mohli na vše patřičně dohlížet.
Nutno dodat, že francouzští potápěči nenechali nic náhodě a co se týká vybavení, spolupracovali na celém projektu očividně už od začátku. Když tak prochází skladem a odškrtávají si všechny položky, dochází Josemu co mu mohlo dojít už předtím. A sice, že před nimi hráli jen divadlo, aby si potápění získalo respekt.
Jose tak letmo prochází zásoby jídla, pitné vody a další všední věci, které nejsou podle všeho tak důležité, ale Josemu připadá, že jsou důležité naopak nesmírně.
Když je hotov, jde do kajuty, aby se naposledy rozloučil s Emanuelou než ztratí mobilní signál. Cestou potkává Jasmine.
“Taky máš na mobilu jen jednu čárku?” Ptá se Jose.
“Já už se odsud nikam nedovolala.”
“Sakra.”
Jose si s mobilem chvíli hraje, snaží se o hovor.
“Šla jsem až na molo a držela mobil takhle nahoře a nic.”
“Ach jo, já slíbil, že Emanuele zavolám, takhle si bude myslet, že jsem na ni zapomněl.”
“Ale zpráva by jít poslat měla.”
Oba jdou tedy do Joseho kajuty, ten mezitím píše dojemnou a zároveň vtipnou zprávu. Takovou, kterou je možné vidět jen v kresleném seriálu, odesílá…
“Funguje to, sláva. Sice by se možná nic nestalo, ale znáš ženské.”
“Znám.” Souhlasí Jasmine.
Jose se rozhlíží po malé, dvoulůžkové kajutě, kterou má jen pro sebe.
“Sprchovat a na záchod se chodí přes chodbu, ale jinak je tu útulně. I koukám bez koberce nebo nějakého obrazu na zdi.”
“To si neviděl tu moji, je ještě menší a postele mám čtyři.”
Oba se smějí.
“Doufám, že nám neplánují někoho nastěhovat. Ale klidně můžeš jít sem.”
“Můžu? I tak bych byla ráda, vypadá to tam totiž hrozně.”
“To víš, loď s jeřábem, s takovou se na rekreaci asi nejezdí. Tak si přines věci.”
“Díky, Jose.” Reaguje Jasmine nadšeně.
Když je zpátky, dělá ji Jose zrovna místo v lodní plechové skříni na zámek.
“Hmm, tak zhruba tahle půlka je tvoje, sem se dá strčit kufr.”
Jasmine přenáší a vybaluje, přitom si všímá dvou beden, které jsou na její půlce.
“Co je v těch bednách?”
“Minerálka, taková hnusná, ale mám jí dost i na 20 dní.”
“A jak si to sem propašoval?”
“Objednal jsem si ji před pár dny do jedné prodejny tady na pobřeží. Ty sis nic neobjednala?”
“To mě nenapadlo.” Odpovídá Jasmine zklamaně.
“Nevěděl jsem, jestli mě s tím pustí na loď a vím jak ráda baštíš sladké, ořechy a tyhle blbosti, tak jedna z nich je tvoje.”
Jasmine ji zvědavě vysouvá a nakukuje, krabice je až po okraj naplněná mixem různých pochoutek.
“Jose!”
“Ještě nevíme, jaká nás čeká kuchyně, tak si myslím bude občas příjemné zpestřit si cestu arašídy, bléé.”
Jasmine se směje.
“Že máš přihrádku navíc mi už teď nevadí.”
“Já bych řekl, že bys byla ráda i tak. Probdít každou noc s tušením, že tě přijde každou chvíli znásilnit námořník, to bys asi nechtěla.”
–
Loď už vyplouvá. Sid s Oliverem se našim hrdinům stále takticky vyhýbají. Všechno se houpe, ukotvený jeřáb sebou nepatrně zmítá, řetězy řinčí.
Posádka lodi mluví převážně nebo spíš asi jenom Rumunsky, ale očividně zvládá práci profesionálně, a tak na tuto činnost Jose s Jasmine dohlížet, jak se oba shodli, zatím nebudou.
A protože to tak je, nezbývá než se pokusit odchytit Sida nebo Olivera ve chvíli, kdy nebudou předstírat žádnou práci. Jasmine tak vymyslela, že se budou oba promenádovat po palubě tak často, jak jen to půjde.
Nutno dodat, že pohled na širé moře je fascinující, ovšem pokud to trvá takových 30 minut. Když to trvá hodiny, je pohled na širé moře fascinující už méně.