To by jeden nevěřil, co se může stát takovému, byť profesionálnímu potápěči. Jose, Jasmine a zbytek posádky hledí napjatě na hladinu, ze které vystupuje k jeřábu svazek trubic a kabelů.
Je to už druhý den, co se potápěči ponořili k vraku Odysseovi lodi. Zevrubná obhlídka, plná plánování dopadla dobře, vrak je pod hladinou na dobrém místě, batyskaf i inertní plyny, které hluboko pod hladinou potápěči dýchají, jsou funkční.
Jenže něco se stalo a jednomu z potápěčů se při návratu nad udělalo zle. A tak tam oba trčí, zhruba 500 metrů hluboko a čekají, až se mu udělá lépe, aby mohli ve výstupu pokračovat.
“Ale, že se to muselo stát zrovna Sidovi.” Povídá Jose. “Teď bude Oliver ještě namyšlenější.”
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
“Mě spíš zaráží, že se jim taková věc vůbec stala.”
“Máš strach?”
Jasmine kroutí hlavou.
“Co se má stát, to se stane. Kdyby se mi udělalo špatně, podruhé bych se už nepotápěla.”
“Heh, ty uvažuješ o opakování? Já myslel, že tě budu muset přemlouvat.”
“Přece to nevzdáme dokud ji nevylovíme celou.”
Oba vzrušeně hledí na hladinu.
“Tedy nějak se jim pod tou hladinou zalíbilo.” Pronáší Jose po chvíli.
“Ať si už pohnou, nemáme na to celý den.”
“To se účtuje hodinová sazba, ti dva si tam dole pěkně lebedí a práce zatím stojí.”
Oba se smějí.
“Ale že je to symbolické.” Pokračuje Jose.
“Co myslíš?”
Jose krčí rameny.
“Než jsme přešli do tohohle offline režimu, stáhnul jsem si o Odysseovi spoustu materiálů a to bys nevěřila, jak se tenkrát bralo všechno vážně. Takové jednoduché časy a úplně navážno seriozní. Třeba stará čarodějnice, která měla jakoby nadpřirozené schopnosti, a přitom jediné, co dělala bylo že vařila v kotli kuří nožky, kopřivy a hadí hlavy.”
Jasmine se snaží nepousmát.
“Nějak mi unikla ta symbolika.”
“Jakto? Vždyť tu máme dva odborné vědecké dobrodruhy, a přitom se nemůžou ani vynořit zpátky.”
“Já bych se té čarodějnice zastala a řekla bych, že ona neměla se svými možnostmi na výběr, tihle ale měli.”
“Jo, například se nepotápět.”
Oba se smějí. V ten moment se už něco začíná dít, naviják na jeřábu začíná znovu navíjet. Bylo načase, Rumunská posádka už začala chápat o čem se Jose s Jasmine baví a poslední půlhodinu už na ně námořníci hleděli dost nevrle.
Když je batyskaf na palubě, vystupují oba potápěči navzájem podepření. Sid lapá po dechu a vypadá dost zbídačeně. Posádka je už na místě s nosítkama, oběma nasazuje dýchací masky a polomrtvého Sida odnáší pryč.
Jose s Jasmine scénu pozorují se zúčastněnými výrazy. Okolo nich prochází postarší, prošedivělý námořník.
“Văd că nu râzi.” Povídá námořník.
“No, humor už nás přešel.” Reaguje Jose zúčastněně.
“Sunt curios de voi doi. Laptele curge pe bărbie, te uiți la mare de parcă l-ai fi văzut pentru prima dată și râzi ca un pui împușcat.” Pokračuje námořník, na oba přitom střídavě ukazuje.
Jose se otáčí k Jasmine.
“Asi jsme se neuvedli dvakrát dobře.”
“Omlouváme se.” Reaguje Jasmine s co nejvřelejším úsměvem.
Starý námořník si znechuceně odplivává, potom odchází.
“Nezbývá než mu ukázat, že to zvládnem.” Pronáší Jose.
“Já mu rozuměla “barbie,” to myslel asi mě.”
“No doufám, že ne mě.”
Oba se smějí.
“Pšššt, už se nesmějeme.” Upozorňuje Jasmine.
–
Další den je posádka batyskafu už ve složení Jose a Jasmine. Poté, co si oba dopřáli poslední pohled na posměšné výrazy posádky lodi, už se žuchnutím o hladinu míří do hloubky dvou kilometrů.
Jose drží papír s instrukcemi ohledně inertních plynů a v hloubce 200 metrů, kdy už celá kabina skřípe kompresemi, pouští první sadu. Jasmine je u ovládacího panelu, ta nemá instrukce žádné. Jediné, co jí ukázali, kde je vysílačka.
“Doufám, že se nepobleju, to by ve dvoustech metrech vypadalo asi blbě.”
“Chceš žvýkačku?” Ptá se Jasmine.
“Ta se žvýká v letadle, my míříme na druhou stranu.”
Jasmine ji i tak Josemu nabízí, a tak si ji raději bere. Kolem dokola už nic neproplouvá, žádná hejna ryb, žádní měkkýši, jenom černočerná tma.
“Tak zkus třeba rozsvítit.” Povídá Jose.
Jasmine studuje ovládací panel.
“Kdybych věděla čím.”
“Já jsem obsluha plynu, ty jsi kormidelník, tak hledej.”
Jasmine zkouší opatrně přepnout jednu páčku. Před nimi se s cvaknutím rozsvěcuje.
“Svítí!” Reaguje Jasmine.
“Tak až budeme dole, ještě nastartovat vrtuli a kormidlovat co nejblíž k lodi.”
“Si se zbláznil? Jak to mám asi udělat?”
Jose krčí rameny.
“Přece tak jak si rozsvítila světla. Ovládacím panelem.”
Jose se spokojeně opírá do sedadla u ventilů. Podle instrukcí pootáčí jedním z nich. Poté, jako na povel batyskaf stojí.
“Á, první přestávka.”
Jasmine se také opírá do sedadla, oba chvíli tiše odpočívají. Poté Jasmine otevírá a zavírá přihrádky okolo sebe.
“Mám to, návod k obsluze batyskafu.”
“No vidíš.” Reaguje Jose. “Tak začni se studiem, já tu mám svojí práce dost.”
“Vždyť obsluhuješ pět ventilů.”
“Ale je to kumšt, to se musí umět, abychom tam dole přežili.”
Jasmine tedy s povzdechnutím otevírá tlustou knihu a dává se do čtení.
Když jsou v hloubce jednoho kilometru, ubírá Jose zkušeně kyslík, v hloubce kilometr a půl už Jasmine poprvé startuje a v hloubce dvou kilometrů se jim nabízí kolosální pohled na vrak starodávné Odysseovy lodi.