Ten večer a celý další den tráví Jose s Jasmine v kajutě a snaží se dostat ze stavu, který by se dal nazvat jako dekompresní nemoc. Po důkladném zdokumentování stavu vraku na dně moře, po profesionálním odebrání několika vzorků, slavnostním vyplutí nad hladinu vyskočili z batyskafu sice jako dva frajeři, ale jejich skutečný stav někde tam uvnitř byl úplně jiný.

Jose a Jasmine, leží na postelích, ve tvářích mrtvolné výrazy, na stolcích vedle postelí stoupá pára od kuřecího vývaru a horkého čaje.

“Víš co mi řekl jeden člověk, než jsme odjeli z Jabloňových sadů?” Povídá Jose.

“Co?”

“Řekl mi, že bychom měli zažívat i jiná dobrodružství.”

Jasmine se tváří zaraženě.

“Jak jiná? Tobě už to tu leze na nervy, viď?”

Jose kroutí hlavou.

“Vůbec, já si nestěžuju. Ale on pořád vyprávěl jak někde byl, kolik tam poznal lidí a o každém něco řekl a já jsem řekl akorát, že máme v Jabloňových sadech umělou inteligenci a jednou jsem byl na oběžné dráze.”

“No a co?” Ptá se Jasmine.

Oba si sedají na postel a pomalu se pouštějí do kuřecí polévky.

“No a to, že pak následovala ta poznámka.” Pokračuje Jose. “Počkej, jak to říkal, ty se kvůli firmě málem přizabiješ, ale starosta města z tebe nikdy nebude. To byly kecy, kurva, ale zajímavé je, že jsem si na to teď vzpomněl.”

Jasmine nasazuje chápavý výraz.

“To víš, někteří lidi mají jenom tu hubu. Ale že jsme to zvládli, viděl si toho námořníka, co přinesl oběd?”

“Aspoň, že se umíme tvářit profesionálně i při odpočinku.”

Oba se smějí.

“Ale tam k tomu.” Pokračuje Jose. “Mě by to nepřišlo, že bych se měl nad tím nějak pozastavit. Ale kdysi jsem přečetl pár takových knížek a znáš to, jenom v knihách jsou vnitřní pochody autora. A normálně v jedné z nich byl chlap, který nedělal nic jiného, než že chodil od člověka k člověku, povídal si s nimi a potom následovala analýza jejich vztahu na dvě stránky, pak přišla nějaká babka, že jí dluží peníze a on řekl, že nic nemá.”

Oba se smějí.

“Co jsem ti říkala?”

“No právě, já myslím, že není moc lidí, kteří se podívají do světa, potom nedělají nic a potom se zase podívají do světa a tím světem nemyslím fotit památky, ale drama, že jo.”

Oba chvíli mlčky srkají svou polévku. Joseho vyprávění připomnělo Jasmine domov a její dceru Marii José.

“Chybí mi Maria José.”

“Mě taky, je sice celá po tobě, ale povedla se ti.”

Jasmine se usmívá.

“Má štěstí, že nejsme kanibalové. Nejdřív bych ji celou pomačkala a potom jí nejradši snědla.”

Oba se smějí.

“Ale vidíš, myslíš na ni ve třetí osobě, víš, že s tebou nemá vlastně nic společného. A ty vole přijde ke mě člověk a říká co mám dělat.”

“Moc ráda si s ní maluju, udělám rychlý náčrtek, ona ho vybarví, potom dokreslí sluníčko a kytičky, já zase srdíčko, potom se obě smějeme…”

Jose hledí na zasněnou Jasmine.

“Naštěstí je to holka, kdyby si mi řekla, že tohle děláš se synem…”

“A co bys dělal ty, kdybys měl syna?” Ptá se Jasmine.

“Nevím, koukali bychom na něco drsného pro chlapy, třeba wrestling a potom si vlastnoručně ohřáli jídlo v mikrovlnce.”

Jasmine, jakoby chvíli přemýšlela.

“A kdy do toho s Emanuelou vlastně praštíte?”

Jose krčí rameny.

“My už jsme do toho praštili bych řekl tisíckrát, ale myslím, že někde je chyba. Zatím to asi nebudeme řešit.”

“Chápu.”

Dekompresní nemoc jako by byla ta tam, oba si už odkryli hlavní chod, rybí filé s bramborem.

“Ó, noblesní filé. To se dnes překonali.” Komentuje Jasmine.

“Víš, co bylo v té knize o tom chlápkovi ještě?” Pokračuje Jose.

“Asi tuším, ale povídej.”

“Jídlo zdarma, tedy tak to neřekl, ale připadalo mi, že se s každým baví, chodí na návštěvy, nadhazuje témata jen aby přišel někdo, že je oběd, jestli si nedá s nimi.”

Oba se smějí.

“Prosím tě, co to bylo za knihu?”

“Už nevím, napsal to Dostojevskij.”

“Hmm.”

“To víš, nezaměřuju se jenom na počítače, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.”

“To bych měla říct Marii José až budeme chtít dělat něco nového. Přemýšlela jsem, že bych ji naučila vyšívat.”

“A ty to umíš?”

Jasmine kroutí hlavou.

“Ne, ale kolikrát se mi roztrhla fajn sukně, můžu jich mít tisíce, ale stejně si oblíbím jen několik dobrých.”

Jose chvíli přemýšlí co na to říct.

“Tak já myslím, že až si roztrhne sukni ona, můžete se učit spolu.”

“To bude fajn.” Těší se Jasmine.

Oba dál chvíli jedí.

“Ale že je fajn i to být na chvíli bez internetu.” Pokračuje Jose. “S tím jak je mi blbě se to snáší ve středověku mnohem líp.”

“Mě taky, už dlouho jsem se na něco netěšila.”

“Tak ty jsi praktičtější, ale já poslední dobou, když nejsem občas půl dne v kómatu, tak vůbec nevím co se děje.”

“Jak to?” Ptá se Jasmine.

Jose krčí rameny.

“Já nevím, 25 už mi bylo, tak to v tom věku asi začíná.”

“To mi ani neříkej.”

Jose krčí rameny.

“Prý se tělo už vyvinulo a začíná se opravovat. Dinosauři to měli jednodušší, ti jenom rostli. Proto jim stačil mozek asi tak velký jako vlašský ořech.”

“Téda, ty jsi vážně jako chodící encyklopedie.”

“Vidíš, už to začíná, začínám senilnět.”

Oba se smějí.