Je jasná noc, za ostrého měsíčního svitu stojí Rico před svým domem a pozoruje skupinu dělníků, jak vyměňují na jeho střeše tašky, potažené slabou vrstvou mosazného prášku za silné mosazné plechy. Tuto obrovskou službu, která bude znamenat zcela nové klimatické podmínky v jeho obydlí, vyhandloval za 8 terabajtů dat.
Stupidní data a jak se teď bude mít, uvažuje Rico. V hlavě se mu přitom líhne plán jak si zajistit i všechna zbylá data datového úložiště Pucacuro i onu věc, kterou Hugo říkal Skynet. Rabovat a mít všechno, kdykoli narazí na nějakou kořist, to je Rico a bude se mít ještě lépe, jenže jak na to?
Rico si zapaluje cigaretu, na následující husarský kousek bude potřeba veškerá mentální kapacita. Nechce totiž Huga okrást v klasickém smyslu, ale vymyslet to tak, aby mu datové úložiště Pucacuro přenechal a ideálně tak, aby byl za to ještě rád.
Je právě uprostřed léta, ovzduší je i v tuto vlahou noc nepříjemně prohřáté, dělníci jsou vyslečení do půl těla a stejně se kvůli horku sotva potácí. Rico se taky nadřel, než přijeli, musel uklidit do sklepa všechny věci, které byly v okolí schodiště, aby to vypadalo, že Rico v domě nic nemá. A že to bylo krámů. Navíc dostat se do sklepa znamenalo obcházet okolo domu a neustále hlídat, jestli nejde někdo okolo a nevidí, že Rico něco nese, protože má něco v domě.
Celému sousedství je to ve skutečnosti jasné a Ricova snaha je v tomto směru zbytečná, takže vypadá spíš komicky, že schovává něco, co už je každému známé. Ale i tak si Rico říká, že jde o prevenci. Lidi okolo to možná vědí, možná že i další lidi, se kterými mluvili a lidi, se kterými mluvili i tito lidé, ale pořád může existovat skupinka nezasvěcených, kteří o Ricových věcech v domě nevědí, tak proč je zbytečně pokoušet?
Po ulici okolo prochází Folke.
“Jéjda, spravuješ střechu?”
“Potřebovala trošku vyspravit, znáš to.” Reaguje Rico.
“A kde si na to vzal?”
Rico krčí rameny.
“Měl jsem nějaké peníze bokem ještě z minulé práce.”
Folke se pousmívá.
“Kecáš, zaplatil si těmi osmi tera.”
“Co to kecáš?”
“Škoda, že máme doma jen jeden tera, taky bychom spravili střechu.”
Rico kroutí nechápavě hlavou.
“Ty si myslíš, že je někdo takový idiot, aby makal za data, jo? Prosím tě pokračuj a nikomu ani slovo.”
“Aha! Takže si zaplatil daty!” Vykřikuje nahlas Folke.
Dělníci, kteří pracují na střeše se přitom otáčí dolů.
“Zavři hubu a běž, chápeš to? Takovou věc by nikdo za blbých osm tera neudělal a mlčíš, protože tu jsou uši, my tady nepotřebujeme aby se nám tu kvartýrovali nějací další lidi.”
Folke jakoby konečně porozuměl. Se sklopenou hlavou jde dál, ani se neotáčí.
–
Hugo si právě v Pucacuro opéká piraňu. Co se právě uvnitř v koupelně děje je velká věc. Z otevřeného okna stoupá dým, to je z jeho nového destilačního přístroje, kde se právě teď destiluje zkvašená cukrová voda.
Už prvních pár kapek mu prozradilo, že se gin povede a teď musí počkat, až toho nakape více. Jak si takovou chvíli zkrátit? Jedině další porcí jídla.
Hugo je za tenhle recept Ricovi tak vděčný, že uvažuje, že se po dlouhých letech připojí na internet a zkusí jej vyhledat. Rizika jsou jasná, datové úložiště Pucacuro už oficiálně neexistuje a kdyby se pingnul tady z téhle IP adresy, možná by přijel někdo z Peruánské vlády podívat se co se tady děje.
Jenže v Hugově povaze není schovávat se. Právě naopak! Tahle vlastnost pomáhat jej kdysi dávno dovedla k rodině Ganézových a jeho ženě Jasmine. A teď se mu rýsují nové světlé zítřky s tímhle cestovatelem Ricem, který toho tolik ví a přitom má dobrou povahu, dá se s ním i pokecat, prostě prima parťák.
Hugo se pouští do piraně a přitom přemýšlí jak by jej mohl najít za co nejkratší čas. Jeho jméno je Rico, pochází z Ekvádoru, z místa Tungurahua. To by nemělo být tak těžké, uvažuje Hugo. Jenom aby v Pucacuro fungoval internet, bez toho by to nešlo!
Hugo v ten moment škubnutím pokládá piraňu na talíř a běží do místnosti se servery. Musí to udělat hned, než se namaže. Potom už to možné asi nebude.
Hugo v místnosti se servery kontroluje který kabel je internetový a který je od Skynetu, aby jej náhodou nezapojil. Tento server je vypnutý, ale Hugo se domnívá, že by se mohl i sám zapnout, kdoví.
Po zapojení počítače je internetová ikonka aktivní, internet funguje. Tak a teď hlavně rychle. Do vyhledávače tři slova: Rico, Tungurahua, Ekvádor, hledat. Je tam, na profilu jenom 30 přátel snad všech národností a mezi nimi FBI. To je trochu divné, ale Huga v dnešní době už nic nepřekvapí.
“Ahoj Rico, nedávno jsi u mě byl. To jsem já Hugo, díky za gin. Ozvi se.”
Poté Hugo kabel zase odpojuje a běží do koupelny podívat se kolik už nakapalo.
–
Dalo by se široce popsat jak zlé a ukrutné myšlenky ten den Ricovi procházely hlavou, když uvažoval, jak se zmocnit všeho, co obsahuje Pucacuro. Přitom je zdá se veškerý brainstorming zbytečný, Hugo se sám ozývá!
Možná bude celá situace úplně jiná, možná, že je Rico zbytečně opatrný. Plánuje každý svůj krok na několik tahů dopředu, přitom se možná bude stačit s Hugem líp poznat. K žádnému plánu ani nebude důvod, dochází přitom Ricovi.
Tenhle dávno zapomenutý stav mysli je všemi okolnostmi už tak dávno zapomenutý, že Rico ani netušil, že jej ještě má. Takže on bude vlastně s Hugem kámoš a tak budou sdílet data nebo tak nějak.
“Čau Hugo.” Odepisuje tedy Rico. “Tak si to zvládl. Já jsem trochu kecal, jednou jsem se přiotrávil amoniakem a od té doby to radši nedělám. Jaké máš v Peru léto?”
Rico poté s hlubokým vydechnutím zavírá okno a jde ven podívat se jak pokračuje oprava střechy.