Hugo sedí v datovém úložišti Pucacuro pěkně venku, u stolu, břicho plné piraní, hlava právě vystřízlivěla a tak vzpomíná na Jasmine a přemýšlí co děti. S plným žaludkem a hlavou v kocovině je dobře a už se přemýšlí taky nad něčem jiném než jak přežít do dalšího dne.
Kdyby tu tak byly popelnice, bylo by dávno po starostech. Hugo, jako bezdomovec žil dlouho jen z toho, co nabídnou popelnice. Ještě tehdá ve Španělsku byly všechny popelnice každý den doslova narvané dobrým jídlem a oblečením. A úplně zadarmo, někteří bezdomovci chodili i do práce a přitom vybírali popelnice, v jakém přepychu se tenkrát žilo! Jenže tady v Peru nenarazíte na popelnici ani ve městě, použije se úplně všechno.
A i bez takového zdroje je nakonec zase dobře. Když se z datového úložiště Pucacuro odstěhovávali všichni zaměstnanci, tak tenkrát úplně pohrdali tím co všechno zde je. Člověk si vždycky vynucuje, co zná. Hugovi toho v hlavě nikdy moc neuvízlo, ale jednu starou poučku, co někdo napsal nebo to možná někde slyšel, už neví, si dobře pamatuje a pracuje s ní prakticky celý svůj život. Každý člověk si bude vždycky vynucovat, co zná. V dávnověku si kvůli tomu lidé ovazovali hlavy, aby jim tolik nenarostly přední mozkové laloky, později se vymyslely morální pravidla, ale Hugo už ví moc dobře, že když narazí na člověka bez morálky, a přitom s vyvinutou přední částí hlavy, nesmí ho nikdy nechat, aby o něm rozhodoval, potom je zle.
A tak i přes globální katastrofu stále žije a nově se má i dobře. Nový parťák Rico po něm vlastně nikdy nic nechtěl, kromě jakéhosi směnného obchodu, ten v sobě asi nějakou morálku má, uvažuje Hugo.
–
Právě tu noc má podobně existenciální náladu i Rico, i když trochu z jiného soudku. V Tungurahua se v poslední době začíná motat na jeho vkus až moc lidí a podle něj nebude trvat dlouho, a nakvartýrují se k němu do domu a bude jich tolik, až ho nakonec ani nepustí dovnitř, jak se už v minulosti ostatně stalo.
Co by tak měl Hugovi na jeho zprávu odpovědět? Nechceš se přestěhovat do Tungurahua a já budu hlídat Pucacuro? To by bylo asi moc okaté, Hugo je možná cokoliv, ale blbý není. Stačilo jak váhal, aby mu vůbec dal harddisky, jak očividně pochyboval, jestli mu je vydat, i když jemu nebyly na nic, jenom se válely v šuplíku.
Rico by možná mohl využít Thilde a její velké prsa, že by ho do nich ponořila, pak by se možná přestěhoval. Ale má lepší nápad, proměnit tuhle blížící se katastrofu ve výhodu. Přece je tady spousta lidí a žížalárna a lidské maso taky už nejedí, náhodní kolemjdoucí se normálně potkají a řeknou si “ahoj.” Navíc spousta zábavy, teď se třeba stalo, že.. ehm.. šli s Folkem z práce a potkali souseda a ten, že neví, co má dělat s tak velkým domem, co kdyby začalo hořet, tak ho ani neuhasí. No a potom je pozval na oběd, podávalo se vepřové. To by mohlo zafungovat, přemýšlí pro sebe.
Do už rozběhnuté konverzace tedy píše:
“Čááu Hugo, ale sousedé tu pálí už ve velkém. Jako divím se ti, že tam poustevničíš, ale předpovídali sférický vítr, tak se zastavím na návštěvu možná o něco dřív.”
Rico po sobě tuto zprávu několikrát znovu čte až potom odesílá. Připadá mu, že je to jakoby normální zpráva, lidi tu žijí normálně, nejsou tu žádné problémy, jenom Hugo je asi paranoidní. Rico nasadí asi takovou strategii.
–
Netrvá dlouho a tento totální obousměrný brainstorming, kdy Hugo čerpá ze zkušeností dávných civilizací a Rico zase ze své přirozené vlastnosti nedat na sobě nic najevo, se proměňuje v další cestu do datového úložiště Pucacuro.
Když je Rico na místě, skoro padlý vyčerpáním z dlouhé cesty, ptá se ho Hugo ze zajímavosti:
“A jak se daří v Tungurahua, jací tam jsou lidé?”
Rico krčí rameny.
“Hmm, určitě jsme se nikdy nesetkali s žádným kanibalismem jak je jinde obvyklé. Máme takové přátelské sousedství, že si hlídáme majetek navzájem a znáš to, nikdo ti bez vyzvání ani nezaklepe na dveře, protože po všech katastrofách jakoby ehm.. respektujeme majetek druhého. To je podle mě zásadní, mít hranice, za které tě ani nenapadne, že by ten druhý někdy šel.”
Hugovi se tato představa očividně líbí. Vždyť taky kdoví kolik let je už tu zavřený, jenom on a piraně.
“Fajn slyšet, že se svět zase úplně nezbláznil. Já si vzpomínám jak začaly hořet první domy, vlády zavřely hranice a zakázaly vycestovat do chladnějších krajin, protože tam chtěl každý.”
“Jo a my abychom se tu pěkně usmažili.” Reaguje Rico.
“Ale zase stačilo přejít na noční režim.”
“Jak jednoduché, že.”
Oba jdou vedle sebe. Hugo vede Rica, aby se podíval na Peruánské pohřebiště, kam se donedávna navážely mrtvoly. Třeba se mu hodí nějaké prstýnky nebo řetízky.
Když jsou na kopci, který nemá žádný název, rozprostírají se před nimi v údolí snad miliardy koster. Oblečení a maso slunce už dávno usmažilo, zbyly jen ohořelé kosti a lesknoucí se šperky, se kterými si nikdo očividně nelámal hlavu.
“Tý jo, jak je to možné?” Ptá se Rico.
“To si představ, na někoho spoléháš a nakonec skončíš tady.”
Ricovi začíná docházet jak asi Hugo přežil. Za barákem hromady těl, to už člověku nezbývá než spoléhat jen sám na sebe. Ale snad nepřišel o to základní, kvůli čemu by se přestěhoval do Tungurahua a to je jako mít dobrý pocit z toho někoho potkávat a bavit se s lidmi.
“To jsme měli donedávna v Tungurahua, ale ne s těly, ale s domy. Všechno vyhořelé, nikde nikdo. Naštěstí už je to pryč.”
Hugo nereaguje.
“Tak já se spustím dolů, vezmu pár prstýnků Thilde, ona má velké ehm.. velmi ráda je nosí, ta bude mít radost.”
“Hlavně pozor, ať si nepropíchneš boty o kost.”
“Jojo, to mě teda nenapadlo.”
Oba se smějí.