Rico se večer probouzí v návštěvní místnosti datového úložiště Pucacuro, obklopený zlatem, které si do rána prohlížel. Aniž by to tušil, je tahle postkatastrofická doba jako ušitá právě pro něj.
Ještě před nedávnem neměla informace vůbec žádnou hodnotu. A teď, stačí říct něco užitečného, vhodně načasovaného a člověk se doslova koupe ve zlatě, paráda.
Rico tedy instinktivně všechno schovává do prázdného kufříku, který leží poblíž a jde jej než vyrazí zpátky schovat, kdyby se tu náhodou kromě Huga neobjevila nějaká nečekaná návštěva.
Když jde po chodbě, slyší zvláštní dupání, to si Hugo na běžeckém pásu dokončuje svoje večerní kolečko. Rico, než vchází do posilovny, pokládá kufřík na zem za zeď, tak ať na něj Hugo nevidí.
“Ááá, večerní tělocvik. To děláš pokaždé, když se probereš?”
Hugo mačká několik tlačítek, aby pás zastavil.
“Heh heh, musím se udržovat ve formě, jinak bych se tady z toho nicnedělání asi zbláznil.”
“To chápu, všechno máš naservírované na zlatém talíři, kdo by se z toho nezbláznil.”
Oba se smějí.
“Poslyš a k čemu ti vlastně bude tolik zlata?“ Ptá se Hugo.
Rico krčí rameny.
“My máme teď v Tungurahua žížalárnu a takový frmol lidí, že to určitě někdo bude jako platidlo vnímat. Ty doby, kdy jsme se báli vytáhnout paty z domu, aby nám někdo nerozpáral břicho, jsou už naštěstí pryč.”
“Chápu. Pojď, než pojedeš, zvu tě na snídani.” Reaguje Hugo.
Rico tedy jde s Hugem, když o něm Hugo už ví, tak zvedá kufřík ze země. Cestou přitom přemýšlí jak Huga přestěhovat do Tungurahua.
“Máš tady i muškátovník, skořicovník nebo další byliny?” Ptá se Rico.
“Cože? Tady roste akorát tráva.”
Rico nasazuje udivený výraz.
“A čím si ochucuješ gin?”
“Ničím, dávám si ho jenom tak čistý.”
Rico kroutí nechápavě hlavou.
“To je základní chyba. My si do něj přinejhorším nasypeme aspoň tu trávu, i ta se rozloží.”
Hugo jde mlčky dál. Nechápe, jak to Rico myslel, ale ten dál nepokračuje.
Snídaně je výborná, když jsou na ni dva a dostatečně si věří, aby zbytečně nespěchali, nejde o obyčejnou pečenou pirani, ale pirani po burgunsku, kdy sice polovina surovin chybí a víno nahrazuje kořením obarvený gin. I tak Hugo po delší době ochutnává civilizovanější stravu.
“Výborná snídaně.” Pronáší Hugo.
“Že? A ani to není alkoholické, ten se odpařil, jenom rozložil rybu a koření, takže líp chutná.”
Hugo si není jistý jak zareagovat. Po chvíli váhání se však už konečně ptá:
“A jak si to myslel s tím ochucováním ginu. Trávou, to je nějaká blbost, ne?”
Rico se tváří, jakoby tuhle samozřejmost vysvětlovat už tisíckrát.
“Podívej, já mám v Tungurahua takovou ekosystémovou bublinu, kde se dá pěstovat zelenina, byliny i když venku pere slunce na plný výkon. To se mi podařilo šlohnout ve Quitu. No a je stará známá věc, že alkohol rozkládá tyhle rostliny na nějaké molekulární úrovni, takže ty látky ti pěkně projdou až dovnitř a jsi potom mnohem zdravější.” Rico se přitom pozastavuje, protože si není jistý jak pokračovat. “Byl nebo je to nějaký vědní obor, ale ve skutečnosti tam stačí nasypat náhodně co roste a je to i tak zdravější než čistý gin.”
Hugo zatím kroutí hlavou a informaci zpracovává.
“Však můžeš jet se mnou, porozhlídneš se, uvidíš jak se pěstuje, jak vyrábíme hnojivo. Můžeš zůstat i měsíc, mě to nevadí.” Povídá Rico.
Hugo znovu kroutí hlavou.
“Víš, já už jsem na cestování starý a jsem tady spokojený. A kdoví, jaké to tam bude. Víš jaké nájezdy tu na Pucacuro ještě nedávno pořádali? Ti lidi se úplně zbláznili.”
Rico se směje.
“Snad mi nechceš říct, že je to pohřebiště tvoje práce.”
Oba se smějí.
“Ne ne, ale tyhle budovy, se vším vybavením, měl jsem co dělat, aby mě nevykradli.”
“Tak jestli zůstaneš déle, přijel bych to tu pohlídat. To není problém.” Reaguje Rico. “Hlavně přemýšlej, protože máš tu dost místa na pěstování čehokoliv, nemusíš jíst pořád dokola jen piraně.”
Hugo s hlubokým vydechnutím vstává od stolu. Z Ricovy krabičky na stole si bere jednu cigaretu a jde si ven zapálit.
–
Po několika dalších rozhovorech se Hugo už připravuje na dlouhou a náročnou cestu do Tungurahua. Rico není dvakrát nadšený z toho, že bude Huga celou cestu provázet a potom zase pojede / půjde zpátky. Taky má u sebe v domě spoustu různých pokladů z rabování, a tak budou muset oba tak trochu spoléhat sami na sebe.
Rico je právě v místnosti se servery, celá hromada vybavení a ono obrovské kvantum dat se stejně do Tungurahua nikdy nepodaří odvézt. Nehledě na hromadu dalšího vybavení v kancelářích, zasedacích, společenských místnostech, v ubytovně a tak dále. Všechno vypadá neporušené, Hugovým zálesáckým instinktem dobře střežené.
Rico už ví, že bude v datovém úložišti Pucacuro trávit čas ne rabováním, ale hledáním toho nejcenějšího, schopného převozu přes džungli.
Na první pohled je například v serverovně zajímavý velký počítačový korpus s názvem “Skynet, NEZAPÍNAT!”. O tom Rico tedy ještě neslyšel. Tedy než se v Tungurahua usadí společně se všemi lidmi v normálním civilizovaném provozu, určitě nebude na škodu mít k tomu věcičku s názvem Skynet, to nezní špatně, i když není jasné co to je, uvažuje Rico.
Do místnosti vchází Hugo, aby řekl Ricovi, jak pokračuje.
“Ten Skynet by se asi neměl zapínat, že?” Ptá se Rico.
Hugo zuřivě kroutí hlavou.
“Ten zapneš a stane se z něj nezničitelná svině. Automaticky se zálohuje a už se toho nezbavíš. Navíc nikdo nerozumí zdrojovému kódu, protože je v japonštině a Skynet si většinu z toho naprogramoval na pokyn bývalých majitelů, úplně sám.”
“Aha, takže nějaký chytrý počítač, proč to tu vlastně sušíš, když je to taková svině?”
Hugo krčí rameny.
“Skynet je moje poslední záchrana, tlačítko mrtvého muže. Kdyby přišel velký nájezd na Pucacuro, se kterým bych si neporadil, zapnu Skynet a ten všechno vyřeší a pak bude už pozdě na všechno.”
Rico se směje.
“Moc se nesměj a pojď, pomůžeš mi s balením.”