Jeffry, Dora, Řehoř, kapitán Dududu a několik stráží jsou právě v místnosti ochutnavačů. Už dlouho se nestalo, aby některý z nich ochutnal podstrčený smrtelný jed, a tak jsou v plném počtu, tedy čtyři.
Stačí se porozhlédnout po místnosti a je zřejmé, že je jejich práce sice jednoduchá, ale nebezpečná. V rohu je dekontaminační sprcha, hadice s vodou, hadice s dezinfekcí, přístroj na pumpování žaludku, lehátko, sada chirurgického vybavení, velká lékárnička se spoustou lahviček, dva záchody, jeden bidet a velký lavor na intoxikovanou mrtvolu.
Zatímco se všichni s úsměvem seznamují, vytahuje Řehoř z doktorské kabely, kterou si pro efekt vzal, lahvičku Klosterfrau. Jeden z ochutnávačů přichází k němu, dva jdou automaticky k přístroji na pumpování žaludku a další připravuje lehátko.
Řehoř tedy vytahuje skleničku, nalévá do ní z termosky trošku horké destilované vody, tu zalévá troškou Klosterfrau a podává ji ochutnavači.
“Můžeš si přičichnout jak hezky voní.”
Ochutnavač se zájmem bere skleničku a na jedno nadechnutí se mu do nosu zařezává pálivý pocit, jakoby vnořil hlavu do ohně.
“Ááááá.”
“Síla, co?” Směje se Řehoř.
Všichni na něj šokovaně hledí, ochutnavač běží rychle do dekontaminační sprchy.
“Počkej, to je správně. Teď sis pročistil dutiny, tak pij!” Volá Řehoř.
Ochutnavač běží dál.
“Stůj!” Volá jeden ze strážců. “Neslyšel si? Vypij to!”
Ochutnavač se neochotně zastavuje. Obrací do sebe horký obsah, jeho tvář se křiví hnusem.
“Áááááá.”
A běží k lehátku, aby mu vypumpovali žaludek.
“To má chutnat hnusně.” Obrací se výmluvně na ostatní Řehoř.
Všichni pobaveně hledí, jak ochutnavači pumpují svému kamarádovi žaludek.
“Proč mu pumpujou žaludek?” Ptá se Jeffry.
“To je prevence, jestli mu nebude po vypumpování špatně, tak podruhé se už pumpovat nebude.”
Všichni se smějí.
“To tu budeme celé dopoledne.” Přidává se Dora.
“No jo, vždyť to je normální zapečetěná lahvička, co se prodává v Německu.” Pokračuje Jeffry.
Kapitán Dududu přistupuje blíž.
“Vzpomínám si na jednu tinkturu, kterou jsme koupili na francouzské tržnici, to byla tekutá kyselina, ztratili jsme dva ochutnavače.”
“Ale ve kterém století, že?” Ptá se Jeffry.
V tu chvíli si uvědomuje, že by neměl vystupovat tak sebevědomě, kdyby to byl náhodou podobný driják, mohl by to schytat i s Řehořem. Kdoví, co s takovými dodavateli dělají.
Ochutnavač už je zatím zpátky, cítí se dobře. Kapitán mu profackovává tváře, tahá za jeden líc, aby se mu podíval na oko.
“Vzpomínám si, že takové oko vypadalo zdravě.”
Ochutnavač si s úlevou přebírá od Řehoře druhý horký nápoj.
“Nejdřív přičichnout, ať se ti protáhnou dutiny.”
Tentokrát už to není takové překvapení, a tak bez řvaní přičichává i pije. Všichni na něj s napětím hledí.
“Jedna dávka vám kapitáne pomůže jen trošku. To chce každý večer jeden takový nápoj a občas zalít Becherovkou.” Pokračuje Řehoř.
Stráž na pokyn přistupuje k Řehořovi a přebírá zdravotnickou kabelu s lahvemi.
“Takže vám můžu vyfakturovat, to je sada na dva měsíce. Dvě Klosterfrau, dvě Becherovky a různé lahvičky do koupele.”
“Vzpomínám si, že jsem zaplatil a potom už se ke stejnému stánku nevracel.”
–
Výsledek je zatím nejasný, a tak si Řehoř objednává hotel v přístavišti, aby mohl počkat na zprávu, jestli kapitánovi léčba pomohla. Přitom ovšem doufá, že dříve nezvednou kotvy.
O několik dní později se však na lodi rozezvučují sirény.
“Poplach! Poplach!”
Na chodbě se zuřivě přebíhá tam a zpátky.
“Ochutnavači zmizeli!”
“Ochutnavači utekli!”
“Poplach! Poplach!”
Z lodě vyjíždí spousta motocyklů starší výroby, jako včelí roj se rozjíždí do všech koutů přístaviště. Kapitán vše sleduje z lodního můstku.
“Kabelu vzali sebou, kapitáne.” Hlásí jeden ze strážců.
“Na to si nevzpomínám.”
Stráže na sebe šokovaně hledí.
“Když jsou čtyři, tak stejně nedojedou daleko, obsah jim vystačí tak na 14 dní a potom pojdou jako hladoví psi!”
Kapitánovi Dududu se stalo poprvé, aby mu někdo utekl s léky, stopa je to očividně dobrá. Mohl by tedy hned poslat pro místního léčitele, aby mu dodal zdravotní kabelu novou. Jenže dokud nechytí ochutnavače, neproplesknou je a nepodívají se jim do oka, nemůžou si být jistí, že léčba skutečně zabrala.
–
Ochutnavači se mezitím stačili uhnízdit v Bostonském hotelu. Peníze mají jen na jeden pokoj s vanou, a tak se střídají na směny v posteli i ve vaně podle toho, co je volné. Takže vždycky jeden nebo dva ochutnavači sedí u stolu a čekají až uběhne den a mohli si dát nápoj, jít spát nebo jít do vany.
Tento ďábelský plán mají vymyšlený na celých 14 dní a až prostředky dojdou, pojedou nazpět ke svému kapitánovi s hromadou výmluv. On Dududu stejně nikdy nikoho nepopravil, maximálně je zavře v kajutě, přinejhorším půjdou na pár dní na mučidla. Ale za to těch 14 dní dokonalé blaženosti přece stojí!
Jeden z ochutnavačů je ostatními tedy občas vyslán ven i s prázdnými lahvemi, aby zjistil, jestli se v Bostonu tyhle přípravky náhodou neprodávají. Ovšem všichni jsou negramotní, a tak jim nezbývá, než chodit z obchodu do obchodu a ptát se prodavačů, jestli “tohle” náhodou není i u nich.
O pár dní později je už roj postarších motocyklů i v Bostonu. Všichni hledají ochutnavače na všech strategických místech. A zrovna když jeden z nich odchází s prázdnou lahví z místního obchůdku, slyší.
“Támhle je!”
“Stůj, ochutnavači!”
Ochutnavač běží sprintem jako o život směrem k hotelu, přeskakuje lavičky, prodírá se davy, za ním burácí motorky, až ho jeden z posádky dostává skokem na zem, vrhají se na něj i ostatní. Když ho obracejí, propleskává mu jeden z nich tváře, tahá za líc a soustředěně hledí do jeho oka.
“Zabralo to.”
“Hurá!”
Každý se tedy zvedá ze země.
“To bude mít kapitán radost.”
“Teď si táhni svou cestou, ochutnavači.”
Ochutnavač stojí a zklamaně hledí, jak jeho kolegové nasedají na motorky.
“Ale, ale to jsem nebyl já. Já chci zpátky na loď.”
Všichni se smějí a odjíždějí.