Další večer je Rico zase na nohou. Přes den se převaloval a nemohl usnout, to kvůli oněm dvěma neznámým návštěvníkům, kteří jsou právě zavřeni v kumbále vedle serverovny.
Po snídani si dává Rico příjemnou sprchu, potom nabírá vodu do dvou velkých sklenic a jde s nimi za vězni. Po otevření dveří se z místnosti line strašný smrad, oba se po více než 24 hodinách na židli už pokáleli, přitom místa, obtažené lepící páskou jsou zarudlé, jeden z nich leží i se židlí na zemi.
“Přeju příjemný dobrý večer.” Pronáší Rico.
“Hmmhmmhmmmm!!” Mumlají oba přes lepící pásku.
“Tohle je snad nejmenší, nejméně udržované datové úložiště na světě a vy dva se vydáte krást zrovna sem.”
“Hmmhmmmhmmmm!!”
“Mám pro každého z vás velkou sklenici s vodou. Uděláme to takhle, odlepím každému z vás hubu na 20 vteřin a můžete si vybrat, buď budete pít anebo na mě řvát, ale bude to jen na 20 vteřin, tak dobře rozvažte co uděláte.”
“Hmhhhmmmmhmmm!!!!”
Rico zvedá vězně, který spadl na zem. Na levé ruce si odhrnuje rukáv, aby viděl na hodinky, v pravé ruce má připravenou sklenici s vodou, odlepuje škubnutím pásku, vězeň chvíli kašle a lapá po dechu, potom pije a pije, hltá každý doušek, jakoby měl být poslední. To už je pomalu 20 vteřin.
“Počkej! Pusť nás, my jsme sem nepřišli krást, ale za známým. Určitě ho znáš, jmenuje se Hugo!”
“20 vteřin, dobře, tak zalepíme hubu.”
Rico bez váhání vězně znovu umlčuje. Přitom se se zaraženým výrazem obrací ke druhému. Vypadá to, že Huga znají, ale promenádovali se tady až moc suverénně na to, aby přišli jenom na pokec s kamarádem.
“Tak teď ty. Pamatuj, hlavně se napij, možná je to nadlouho jediná příležitost.”
V ten moment mu odlepuje škubnutím pásku, vězeň se snaží popadnout dech, potom hltá vodu co nejrychleji, aby jí vypil co nejvíce.
“Počkej počkej! Znáš přece Huga, ne? Vy tu pracujete už dva? Je tu někde, řekni mu, že jsme tady, uvidíš!”
“20 vteřin teď, tak a zalepíme hubu.” Reaguje Rico stroze.
Rico se poté bez dalšího zaváhání otáčí a zavírá za sebou dveře. Ukázat takovému infiltrátorovi, že se žádné výmluvy neberou v potaz je zásadní věc. Rico ví moc dobře v jaké situaci se nachází, Hugo tu není, nikdy se o těch dvou nezmínil a na dálku by jejich verzi sice potvrdit mohl, ale taky by to mohl udělat jen proto, aby se Rica zbavil a získal vše co má v Tungurahua pro sebe. Příliš mnoho pravděpodobných scénářů na to, aby někoho prostě nechal jít.
–
Až do rána nedělá Rico nic jiného, než že skládá dohromady ze dvou nefunkčních robotů jednoho funkčního. Jsou to na vlas stejné typy, a tak to naštěstí nevyžaduje žádné hlubší znalosti. Vyhazuje všechno co vypadá poškozené a nahrazuje tím stejným, nepoškozeným.
K jeho štěstí, i ke štěstí jeho vězňů robot po připojení ke Skynetu nakonec ožívá. Světýlka na jeho hlavě a po celém těle se rozsvěcují, chvíli blikají, potom zase svítí, Skynet přitom na obrazovce přenáší kvanta dat.. až to trvá hodinu a Ricovi se zdá, že se na obrazovce sice děje pořád něco nového, ale robot kromě toho, že stojí vzpříma nic nedělá.
“Slyšíš mě? Nevím jestli jsem tě opravil nebo ne.”
Robot mlčí, na obrazovce se přenos dat na chvíli pozastavuje, potom probíhá zuřivě dál.
“Tak já tě tu nechám, ale hlavně ať je ti jasné, že teď jsi můj robot. A půjdeš se mnou do Tungurahua, jinak tě zase odpojím.”
Přenos dat se na obrazovce znovu pozastavuje, potom probíhá zuřivě dál.
“Já jdu spát, uvidíme se večer, zůstaň tady a nic nedělej.”
–
Další večer, když se Rico probouzí, trochu překvapený, že se mu nic nestalo a robot mu ve spánku nezlomil vaz, provádí už klasické kolečko se snídaní, sprchou a rovnou se dvěma sklenicemi vody za vězni.
Než jde však až k nim, zastavuje se na místě, kde nechal robota. Ten tam naštěstí pořád je, mezi ním a Skynetem komunikace už však utichla.
“Vezmi tuhle sklenici do ruky.” Povídá Rico.
Robot posouvá pomalu jednu ruku vpřed a otevírá dlaň. Rico mu tedy podává sklenici.
“Jak jsem pochopil tak asi nemluvíš, že?”
Robot nereaguje.
“Dobře, pojď za mnou, dáme tu vodu zlodějům, které jsem tuhle odchytil.”
Robot jde ochotně za Ricem i se sklenicí vody. A tak otevírá dveře do kumbálu. Uvnitř to jde cítit ještě víc než předcházející den. Na zemi leží připoutaní na židle tentokrát oba. Podle všeho se pokoušeli pádem židle rozbít.
“Vy dva jste pořád tady? To vám mám nosit vodu každý den nebo konečně vypadnete?” Ptá se Rico.
“Zvedni tam toho, já zvednu tady toho.” Pokračuje Rico k robotovi.
Oba stavějí vězně i se židlemi na nohy.
“Vidíte toho robota? Je jich tu víc a odteď budou servery hlídat. Takže když vás pustím, tak už se doufám nevrátíte.”
“Hmmhmmmhmm!!” Kroutí hlavou oba.
“Dobře, tak já vám půjdu nachystat nějaké svačiny na cestu, ať je jistota, že dojdete co nejdál. Teď se zatím napijete, dobře?”
“Hmmhmhmmmm!” Souhlasí oba.
“Já ti to ukážu, robote. Takhle mu odškubneš lepící pásku z huby a potom má dvacet vteřin na to, aby se napil. Ignoruj jestli bude něco říkat, za dvacet vteřin dáš sklenici s vodou pryč a zase ho zalepíš.”
Robot tedy kouká, jak to Rico dělá, vězeň zuřivě pije.
“Děkujem, fakt už se sem nevrátíme! Měli jsme Hugovi říct, že přijedeme, ale kámoš říkal..”
“20 vteřin.” Povídá Rico a zalepuje mu hubu. “Teď ty.” Pokračuje k robotovi.
Robot si počíná v podstatě úplně stejně, když už vězni připadá, že má dost, tak začíná mluvit, ale uběhlo 20 vteřin, takže mu robot zalepuje hubu.
“Dobře, ty budeš fajn parťák.” Reaguje Rico. “Doufám, že se mi podaří sehnat nějakou lepší baterku, nevím jak dlouho ti vydrží ta originální.”
Robot nereaguje, a tak aby měli zloději na cestu i něco do žaludku, jdou oba připravovat svačiny.