Už druhý den uklízí Bagge onu spoušť/nespoušť, která po zlodějích všude zůstala. Také už druhý den sem přepravní společnosti vozí balíky s novými notebooky a vybavením kanceláře.
Kdysi dávno mu jeho tehdejší spolupracovník vyprávěl, že k podnikání stačí počítač a dobrý nápad. Jenže k něčemu takovému jako sběratelství jsou počítač nebo nápad úplně ty nejposlednější věci. A přesvědčil se o tom moc dobře už tím, že mu zloději z celé široké sbírky různých originálních předmětů neukradli vůbec nic.
Doba se mění, hodnoty už nejsou věcné, ale virtuální. Peníze si člověk neudrží na hromádce, ale jedině tak, že protékají. Ale co s takovým uměním? Uvažuje při úklidu Bagge. Kdyby všechny ty civilizační pozůstatky prostě podpálil nebo spláchl do hajzlu, patrně by se vůbec nic nestalo, protože dnes už není pro nikoho důležitý předmět, jako spíš nějaká interpretace nebo vysvětlení o předmětu a té době.
Když je uklizeno a všude se jenom blýská, volá Moorová.
„Tak už všechno dovezli?“
„Jo, přijeli před chvílí s posledními balíky, ale než to zase roztaháme, tak jsem chtěl nejdřív pořádně uklidit.“
„Já bych vám s tím pomohla, mám přijet?“
Bagge kroutí hlavou.
„Říkal jsem si, že zlikviduju ty staré gauče ve vedlejší místnosti, že by se z toho udělala další kancelář. Ale to my dva neodtaháme.“
„A Cwalda v práci není?“
„No i kdyby tu byl, tak že bych je odtahal zrovna s ním, to pochybuju.“
„S vámi by to měl těžké, ale já s Cwaldou bychom to určitě zvládli.“
Chvíli se takto dohadují, nakonec Moorová trvá na tom, že přijede i s Cwaldou, a potom už si všichni společně určitě poradí.
Baldo Bagge chápe proč ho Moorová podceňuje, vždyť když se podívá do zrcadla, vypadá spíš jako podvyživený, neduživý chlapec než jako kus chlapa. Jenže co Moorová neví je, že Bagge má sílu zrovna jako ten medvěd. Čím to je neví, ale při takové tělesné námaze jako při cvičení, by snadno došlo k nějakému utržení svalu nebo šlachy. A co potom? Pravidelně cvičit? Raději ne, aspoň se nic zvláštního nestane.
A tak se zanedlouho potácejí z kanceláře i s velkým starým gaučem tři prazvláštní postavy, jedna široká, druhá ještě širší a třetí úplně tenoučká.
„Bacha, tady na ten roh, vypadá to, že chceme do schodů, ale musíme s tím do dveří.“ Povídá Bagge.
„Heh heh heeeeh, ale já jsem pořád uvnitř, tak musíte heh heeeh do schodů a pak se vytočíme.“ Volá Cwalda.
Bagge krčí rameny.
„Jako víte, že mám ještě podrápané záda. No dobře, tak jdu nahoru.“
Když je Bagge na třetím schodu, dostává se Cwalda ze sevření kanceláře. Moorová přitom přizvedává gauč a jistí celou situaci ze strany.
„Tak a teď se přetočíme, vy jdete ke dveřím, já pomalu dolů ze schodů.“
„Heh heeeh heh, musíte to víc zvednout ať se heh heeeeh heh ať mám mezeru a můžu projít.“
Bagge tedy přizvedává svou stranu až k ramenům, pořád to nestačí.
„Když to zvedu výš, tak potom už to zeshora nedostanu, prostě ten gauč spadne na zem, já nejsem zrovna kulturista, jestli jste si nevšiml.“
Cwalda se tedy s vypětím sil dostává mezi gauč a stěnu, o tu se zády škrábe, přitom zapíná světla na chodbě, nakonec jen tak tak prolézá.
„Už to máme jenom kousek, sláva.“
„Heh heh heeeh heh.“
Když jsou u náklaďáku, pokládají z vypětím posledních sil gauč na korbu, přitom těžce oddechují už oba.
„Ahh, pět minut pauza.“ Pronáší Bagge.
„Heh hehh, to nejtěžší máme za sebou.“
„A co vy, Moorová, dobrý?“ Ptá se Bagge.
„Hlavně, že už je ten krám venku.“
Když se Baggemu vrací do rukou krev, tak se znovu staví na nohy a jde rovnou dovnitř pro drobnější krámy, Cwalda s Moorovou přitom zůstávají na korbě a posouvají onu velkou těžkou hrůzu dál dozadu.
–
Cwalda do poslední chvíle netuší proč se tolik kvůli nové kanceláři lopotí, ale při malování se už Bagge proříct musel.
„Jak by se vám líbila pozice výkonného ředitele logistiky?“
Oba mají zrovna pauzu, jsou celí od barvy, dvě stěny už jsou natřené, ale na Cwaldovi je vidět, že už se mu do další práce nechce.
„Jaká pozice?“ Ptá se vyčerpaně.
„Výkonný ředitel znamená, že podává výkon, a přitom je zároveň ředitelem svého segmentu.“
„No líbila, ale co bych měl vlastně dělat.“
„Malovat kanceláře nebudete, malujeme jenom vaši kancelář.“
Cwalda nasazuje potěšený výraz.
„Tady? To bude moje kancelář?“
„Ještě musíme vytáhnout z krabic stoly, sešroubovat je. Vlastně přišlo všechno co budete potřebovat, jenom to všechno sešroubujeme a kancelář je vaše.“
„Tak to si nechám líbit.“
Bagge hledí unaveně na nevymalovanou část.
„Budeme zřizovat muzeum. Nová výstava každého čtvrt roku, tedy nevím, jestli bude muzeum někdo navštěvovat, ale co budeme potřebovat určitě je zařizovat balení exponátů, timing, přeprava, všechno na čas a podle plánu tak aby každý věděl co má dělat a hlavně kdy to má udělat.“
„A to budu všechno dělat já?“ Ptá se Cwalda s hrůzou.
„Ne, vy budete řešit to plánování a timing. Domluvíme se, že výstava, já nevím třeba Peruánského umění minulého století začne 1. července, já vám dám 1. února seznam exponátů a vy už si všechno naplánujete dopředu. To máme, první týden si projdete seznam a balení, které bude potřeba objednat tak, aby se exponáty nepoškodily, druhý týden už plánujete kdo to zabalí a kdo kam co poveze, tak abyste měl už v prvním měsíci ve všem jasno, potom začínáte všechny obvolávat.“
Bagge mluví dlouze a vše vysvětluje s nadšením, ale zároveň s důležitostí sobě vlastní. Cwalda vypadá zezačátku zmateně a každá z těch vět vypadá jako neznámá cesta zatím nepoznanými potížemi. Ale na konci dne, když už je kancelář vymalovaná, si podávají ruce.