Už během prvních dnů se začíná pozvolna vykrystalizovávat co bude Alten jako vývojový inženýr v téhle společnosti dělat. Celý subdodavatelský systém v automobilce funguje tím způsobem, že si své komponenty před dodáním do automobilky nechávají dodavatelé nejdříve otestovat. A Altenova práce bude spočívat v tom, aby výsledky testů kontroloval a dohlížel na to, aby byly výsledky dodány včas.
Jenže aby tomu tak bylo, musí vědět koho se má ptát, kde a kdy se ptát a hlavně na co se ptát. V průmyslovém odvětví totiž platí, že pokud si o něco neřeknete, samo to k vám nikdy nepřijde. Tohle všechno Alten už ví, takže než zjistí podrobnosti, které se týkají té jeho práce, musí si dát hlavně pozor na to, aby do tohohle oddělení s manažerem, který je až komicky přemotivovaný, nějak zapadl, a hlavně nedělal onu zbytečnou práci.
A tak zatímco se na poradě oddělení všichni předhánějí v tom, aby se předvedli jaké jsou problémy v Indii, Číně a v Mexiku, Alten se drží zpátky a nijak zvlášť nereaguje, protože jestli bude mít on problémy v Indii tak určitě neplánuje, že by se něčím podobným vychloubal.
Další porada zvládnutá, se stoickým klidem, ničím sice nepřispěl, ale lepší ničím nepřispět když není čím, než přispívat do debaty blbostmi. Po poradě jde na oběd, po obědě na cigáro a všude přitom naráží na spoustu dělníků ve stejnokrojích, kteří se přemísťují z místa na místo jako nekonečný dav.
Altenovi tak začíná být jasné proč jsou některé meetingy tak nabubřelé a někteří účastníci tak důležití. Přece někdo to tu musí koordinovat, od toho jsme tady! Jenže je jedno odkud ono nadšení přichází nebo jaký je k němu důvod, hlavní je, aby tu bylo a všichni se tak lépe soustředili na práci.
To odpoledne je po několikáté výměně různých dojmů a názorů sice stále ještě nejasné co tady bude Alten vlastně dělat, za kým bude chodit a koho bude kontrolovat, ale minimálně už ví, že jeho kolega, který sedí po levé straně už byl mnohokrát v Jižní Africe a vypadá to, že tam zase bude muset zaletět, protože ti lidi jsou úplně debilní idioti a kreténi. Kolegyně po pravé straně má dvě děti a sportuje, aby zhubla. A všichni jakoby se těšili co přiležitostně vyklouzne z Altena, jaký je a.. další otázky si zatím raději nepředstavovat.
„Salam aleikum!“
Wulfa právě vtrhl do kanceláře a zdraví všechny.
„Salám.“ Reaguje Alten.
Všichni se smějí.
„Pozri Altene, mám na ťeba iba takú otázočku. How many projects you have?“ Ptá se Wulfa.
„Žádný, to bys měl vědět když jsi můj šéf, ne?“
„Já vím samozřejmě všechno, nemysli si! Bavili jsme se na poradě a mám novinku. Opouští nás jeden kolega, tak tě bude školit a uvidíš jak ti to půjde.“
„Kdo odchází?“ Ptá se další kolega.
„To je dobře, aspoň už bude do čeho píchnout.“ Reaguje Alten nadšeně.
„Helmund!“
„To je parchant, ale už před měsícem říkal že asi půjde.“
Dál si Altena už nikdo nevšímá, a tak se obrací k monitoru a dokumentaci, která mu zatím nic neříká, ale kdyby ji potřeboval, tak ví kde ji má hledat.
–
Další ráno už čeká Helmund u Altenova stolu.
„No kde jsi? Čau, já jsem Helmund.“
„Alten, prý to tu balíš, budeš mít něco lepšího?“
„To rozhodně, tady je strašná pakárna, bordel a chaos! A co ty že si se rozhodl pracovat zrovna u nás?“
Alten krčí rameny.
„Já se sice rozhodl, ale ještě nevím co mě tu čeká.“
„Však uvidíš.“ Směje se Helmund.
Přitom skenuje Altena očima, jakoby čekal na první náznak nervozity, která by ho právě teď docela potěšila. Alten na něj přitom hledí a čeká co vypadne zase z něj.
„No nic, musíme zajít do budovy elektroniků za programátory zeptat se, jestli už mají nový software, potom se zajdeme zeptat, jestli už přišly nové kabely. Aspoň si to tu projdeš a něco se přiučíš.“
Následuje procházka do nejvyššího patra vedlejší budovy, kde se Helmund s každým živě baví, skupinka programátorů sice reaguje taky živě, ale po pěti minutách už nasazují přepracované výrazy.
„Ať je to tentokrát správně, hoši. Tahle BCMka jde k dodavateli do Španělska a ti jak jednou začnou a objeví se další chyba, budou se vymlouvat jenom na nás.“
„Jo jo.“
„Jo, jinak vám chci představit nového kolegu. To je Alten a bude přebírat všechny moje projekty.“
„A kdy odcházíš?“ Ptá se jeden z nich.
Všichni přitom vypadají, jakoby se na Helmundův odchod těšili, ten podobné pohledy ale nijak nevnímá.
„Na konci příštího měsíce. Takže mám měsíc a půl, abych tady Altenovi všechno předal a trochu ho zaškolil.“
„Hlavně všechny moudra, postřehy a finty.“ Povídá Alten.
„Tady?“ Reaguje jeden z programátorů. „Tady nebudeš potřebovat žádné finty, všichni dělají přesně to, co mají dělat.“
Všichni se přitom smějí. Altenův úsměv však mrzne. Původní plán jenom tak proklouznout a dělat jenom to nejnutnější je zdá se v troskách. Nakonec i Helmundova hlava vypadá jako velký, opuchlý vřed, jeho oči jsou neustále roztěkané a pořád jimi kontroluje svoje hodinky na zápěstí.
„Tak dobře, hoši. My musíme ještě pro kabeláže, čaute.“
„Čau, těšilo mě.“ Přidává se Alten.
„Nás taky, ahoj.“
Cestou do dílny na prototypovou výrobu se Helmund ptá:
„Jaké bereš prášky?“
„Ginko biloba, bez toho to dneska už ani nejde, ne?“
„Já myslel na hlavu!“
„Jo, to mělo být vtipné.“ Reaguje Alten.
Helmund se tváří nechápavě, ale při pohledu na budovu dílny, jakoby znovu ožil. A následuje docela podobná scéna jako ta s programátory, ovšem v jiném prostředí mezi stroji, pracovními stoly a dalším harampádím. Když se po návštěvě dílny dívá na hodinky Alten, dochází mu, že uběhly už dvě hodiny a jediné co za tu dobu mají, jsou prapodivné kabely do palubní desky.
