Máme mezi námi jednu uklízečku, Natálie Kostková. Ona je chodící atlas nemocí. Ve skutečnosti měla problémy jen s nohou, šlo o úraz na dovolené. Blbé, že? Spadla na lyžích, a to tak nešťastně, že si zlomila stehenní kost. A než ji kost zase srostla, byla na nemocenské tak dlouho, že si na ni podle mě zvykla.
Teď ji přeřadili sem, protože na poliklinice nestíhá. A každý den od rána až do odpoledne heká, že ji bolí ruce, zápěstí nebo noha. Vedoucí nad ní drží ochrannou ruku, takže má vše dovoleno. Natálie si může kdykoliv sednout a odpočinout.
Myslím, že kdybychom tu takhle hekaly všechny, tak nás pošlou zpátky na Ukrajinu. Ale protože je Natálie Češka, a vlastně by tu ani nemusela být, je to jakoby s námi uklízela z dobré vůle. My ostatní krávy jsme přijely z východu za peníze dřít, ale Natálie, ta každé ráno vstane jen proto, aby nám laskavě pomohla.
O tři týdny později má nesnesitelné bolesti, přede všemi se tedy dopuje prášky. Bylo mi divné proč heká a vytáhne krabičku s tabletkami vždycky, když jsme poblíž. Hned další den nejde do práce, ale k lékaři. Tímpádem děláme každá o hodinu déle.
O dva měsíce později..
Natálie je stále na nemocenské, ale jinak chodí po městě jako zdravá. Roxana je tak unavená že se sotva vleče. Snažím se ji dodat trošku energie čokoládou a kávou, ale už je nám oběma ze samých káv a čokolád tak blbě, že ještě jednu a jdeme na nemocenskou taky. Narozdíl od Natálie je ale ta naše nemocenská: Cesta zpátky do Ukrajiny.
Tedy já si nestěžuju, já sem přijela pracovat. Ale umývat tu hajzly od nevidím do nevidím, zatímco se Češky ulívají, protože můžou, mi nepřijde fér. To potom vypadá, že musím být pěkně blbá, když tu makám, zatímco si Natálie dává na zahrádce pivko.
Takže jsem se rozhodla, že jestli mě o něco požádá, tak ji nepomůžu a může na mě hekat jak chce. Naštěstí pro ni mě nikdy o nic nepožádala. Jen když se objeví poblíž, okamžitě mi začne lézt na nervy, protože si vedle ní připadám jako trubka.
Jinak Češek mezi námi moc neuklízí. A možná je to tak lepší. Jestli udělá jedna simulantka to, že si o všech Češkách začneme myslet takové věci, to by za chvíli dopadlo. My s Roxanou se na jejich účet bavíme dobře. Vždycky když zajdeme po práci do města na víno anebo když se sejdeme na kuřárně, je bezvadné pobavit se Natálii na účet, až nás z toho přestanou bolet ruce i nohy.
A že je podobných historek víc než dost.
–
Je podzim, padá listí, a tak vytahuju zimní bundu. U nás jsou zimy krásné, bílé a mrazivé, někdy až 25 stupňů pod nulou. Tady mají mínus 5 a zapínají topení. No dobře, stejně jsme si s holkama udělaly na ubytovně grog, na postávání venku u popelníku dobrý, i když je uvnitř jako v sauně.
Další den ráno je mínus 7 a den začíná zajímavě. Vedoucí je po ránu bledá jako stěna a pořád běhá na toaletu. A kdyby na jednu. Zatím navštívila 5 záchodů v budově. Nechává je po sobě sice čisté, ale cítit to je, lidi si už všímají. Je to taková sranda, že nevím co mám dělat, abych nevybuchla smíchy.
Další den je stejný. To už mají průjem i dvě uklízečky. Já jsem v klidu, jsem bez příznaků, ale místo aby vedoucí zůstala doma a poslala domů i ty dvě, všechny tři běhají na záchod až je jim ke konci týdne už lépe. Jenže průjem se objevuje mezi lidmi v budově a je průser.
Protože je Ksenye sice vedoucí, která se domluví česky a prý i anglicky, ale jinak je úplně blbá, čeká nás uklízečky velká dezinfekce toalet a koupelen. Naštěstí pro ni, nikdo kromě nás Ukrajinek neví odkud se to vzalo.
A tak si říkám, že ať se stane cokoliv, je uklízečka schopná zastat i práci lékaře. Je to úmorné, třeba když jsme musely na poliklinice leštit pořád dokolečka ty kliky, každý den bych to dělat nemohla. Ale když Ksenyia zavlekla do fabriky průjem, přísahám, že jsme chtěly při uklízení položit i život, jen aby se nikdo nedozvěděl, že je ten průjem od Ukrajinek. Přesně jako když bouchla jaderná elektrárna v Černobylu, bylo mi jedno, jestli se nakazím. Hlavně ať se lidi nedozví, že dostali průjem od nás.
Takže co bych já jako Anna Bodarenková napsala do autobiografické knihy o práci navíc? Každá práce je povinnost, necítím se povinná uklízet za Češky co hekají a flákají se, protože to hrají na nemocenskou. Ale když se stane průser a na nás na Ukrajinky by takový průser vrhl špatné světlo, potom takovou povinnost udělám, a bez váhání.
A jakoby to ze mě vedoucí vycítila, dostávám za svou pohotovost odměnu, čtyři hodiny práce na jídelně. Odteď budu hajzlbába už jen dvě hodiny ráno, potom budu čtyři hodiny na jídelně kvůli virové pandemii (ne našem průjmu :)) utírat stoly, a pak na mě čekají šatny a hajzly až odpoledne poté, co se zavře jídelna. Vyhrála jsem.